Na stráži u liščího doupěte: Blízké setkání se zrzavou „kmotrou“

Lišek u nás žije poměrně hodně, podle mysliveckých hlášení jde o 60–70 tisíc jedinců. Dnes už však jejich výskyt není vázán pouze na hluboké lesy, lesíky a meze. Stále častěji se usidlují v lánech obilí nebo kukuřičných polích a také v lidmi obydlených oblastech. Podle přírodopisných dokumentů žijí též v mnoha evropských velkoměstech a přiživují se na odpadcích. V mém okolí bývají v noci pozorovány v ulicích plzeňských sídlišť a každoročně dělají problémy i v plzeňské zoologické zahradě.

V roli filmových hvězd

S liškou jsem se poprvé setkala na hájovně u Václava Chaloupka. První, co jsem viděla, byla liška sedící na karoserii zaparkovaného auta. Od cizích lidí si udržovala určitý odstup, ale zcela plachá nebyla. Václav Chaloupka mi prozradil, že lišky mívá téměř každý rok. Obvykle pocházejí z mláďat vynorovaných myslivci a když mají vhodné vlastnosti, rád s nimi natáčí. 

Každá liška se prý projevuje úplně jinak, i když se k nim chová ke všem stejně. Záleží i na tom, jak staré lišče získá. Pokud je lišče ještě slepé nebo má modré oči a tmavou srst, snáze si zvykne. Liščata, která jsou už zrzavá a mají žlutozelené oči, jsou už příliš velká.

Chování všech liščat je v průběhu roku podobné. Ve věku kolem čtyř měsíců se po návratu z procházek již nechtějí nechávat zavřít a v pěti měsících zůstávají v lese, ráno a odpoledne si však stále přicházejí pro krmení a dá se s nimi natáčet a fotografovat. Zlom nastává v listopadu, obvykle v období prvního sněhu. V té době se liščata ztrácí a přestávají se vracet domů. Václav Chaloupka to vysvětluje tím, že se s nimi v této době ve volné přírodě jejich matka přestává stýkat a vyhání je ze svého teritoria. Václav Chaloupka se občas o mláďatech dozví od nějakého známého, který je pozoroval nebo mu odnesly slepice.

Tiché lesní inkognito

Díky panu Chaloupkovi jsem měla několikrát možnost fotografovat mladé lišče při procházkách do lesa, ale stále víc jsem si přála „ulovit“ i divokou lišku v přírodě. Čas od času jsem maximálně nějakou na zlomek vteřiny zahlédla, když v dálce přeskočila lesní cestu nebo se v noci ve světlech auta mihla na silnici. Určitou naději mi dala zpráva Václava Chaloupky, že našel v lese obsazenou liščí noru. V blízkosti si udělal jednoduchý úkryt, ale liščata ani nezahlédl. Připouštěl, že mláďata možná opouštějí noru jen v noci… Poprvé jsem v úkrytu zasedla ve čtyři hodiny odpoledne. Asi 40 metrů ode mě se nad mělkým údolíčkem vypínala skalka a všude kolem byly roztroušené zvětralé balvany. V okruhu asi desíti metrů mezi mnou a skalkou se nacházely čtyři vchody do podzemního doupěte, na něž však nebylo vidět. 

Přibližně po půl hodině čekání jsem mezi stromy zahlédla pohyb. Zdálo se mi, že pod větvemi proběhlo lišče a přibližně za další dvě minuty jsem ho zahlédla zcela zřetelně. Pak se objevilo na malém volném prostranství mezi stromy a za ním postupně vylézala další. Nevím, kolik jich bylo přesně, ale pohromadě byla k vidění vždy nejvýš tři. Chvíli si spolu hrála, pak na čas zmizela a po chvíli se někde znovu vynořila. Na cvakání závěrky fotoaparátu naštěstí nereagovala a moje inkognito zůstalo zachováno. Všude byl klid, jen v korunách stromů zpívali ptáci. 

Odhalena zkušeným okem

Po asi půl hodině idylických her mláďata najednou zpozorněla a zadívala se mým směrem. Přemýšlela jsem, čím jsem se prozradila, ale to se jen v trávě kousek ode mne pásl srnec. Liščatům nevěnoval žádnou pozornost a po chvíli odešel mezi smrčky. Podobná situace se opakovala, když se mezi mne a liščata přiloudalo několik daněl. Také ony jen poklidně spásaly trávu, zatímco je liščata bedlivě sledovala, neustále připravena zmizet. Když po určité době skvrnité stádečko odešlo, napětí se uvolnilo a já si pomyslela, že už ten den nic úžasnějšího neuvidím. 

Slunce se pomalu nořilo za koruny starých smrků a já uvažovala, jak dlouho mi ještě dovolí fotit. Liščata se stále střídavě ukazovala, hrála si, a co chvíli jakoby v úprku zase mizela za skalkou. Při jednom návratu „na scénu“ ale opět zůstala stát s pohledem upřeným jedním směrem. Na úpatí pahorku mezi stromy stála máma liška. Netuším, odkud přišla, poprvé jsem ji však zaregistrovala, když stála na mechem porostlém balvanu. Byla nehybná jako socha a dívala se směrem ke mně. Za okamžik seskočila a šla naproti svým mláďatům. Jejich vzájemné setkání netrvalo příliš dlouho, liščata svou matku přivítala a jedno jí očichalo čenich. Pak liška vyslala další pohled k mému úkrytu a odcházela. Ještě jednou vyskočila na stejný balvan a její upřený pohled znovu potvrdil, že o mně ví. Pak se otočila a zmizela mezi stromy.

V bezpečí za stébly trávy

Na stejné místo jsem se vrátila i další den a hned jsem položila na liščí hřiště veverku, kterou srazilo auto. Za dvacet minut se liščata objevila. Veverka je sice zaujala, ale opatrnost jim velela, nic si s ní nezačínat. Přiskakovala k ní a zase se párkrát vzdálila, až se nakonec jedno osmělilo, chytilo veverku do zubů a odneslo ji. Na nějaký čas pak liščata zmizela.

Když se vrátila a začala si znovu hrát, rozhodla jsem se vyjít z úkrytu. Nechtěla jsem je plašit, pouze si vyzkoušet, zda by mě nechala udělat pár snímků z větší blízkosti. Mláďata se přede mnou snažila ukrývat a já vždy popošla o kousek blíž. Bylo legrační, jakým způsobem se přede mnou chtěla schovat. Krčila se za malou větvičkou nebo chomáčem trávy, ale nejspíš jim to dodávalo pocit většího bezpečí. Jejich strach byl ovšem viditelně smíšený s upřímnou zvědavostí. Už dřív jsem měla možnost fotografovat ochočené lišče, výraz divokých liščat byl ale trochu jiný, plný soustředění i pozornosti. Celkový dojem z nich se mým předchozím setkáním úplně vymykal. 

Po chvíli jsem se vrátila do úkrytu a dál pozorovala liščí mláďata, jak se znovu pustila do přerušených hrátek. Před západem slunce se opakovala situace z předešlého dne. Liščí máma přišla zkontrolovat své potomky. Stála na porostlém balvanu, dívala se na mě a po setkání se svými mláďaty odešla.

Rychlé rozloučení 

V následujících několika dnech jsem za liščaty nemohla přijet, a tak jsem při další návštěvě byla napnutá, zda je ještě uvidím. Zahlédla jsem ale pouze jedno. Je možné, že má dřívější přítomnost matku zneklidnila natolik, že část rodiny odvedla jinam. Další možností je, že liščata již dorostla do takové velikosti, kdy je matka nenechá pohromadě a ukryje je na různých místech svého revíru. 

Právě v té době mě jeden myslivec upozornil na místo, kde viděl hrající si liščata. Bylo to u starého vyvráceného pařezu na okraji paseky porostlé vysokou trávou a mladými smrčky. Doufala jsem, že při mně bude stát štěstí a dostavilo se, i když jen částečně. Při dvou návštěvách se mi podařilo pozorovat pouze jedno lišče. Jestli to však bylo některé z těch „mých“, nemám ponětí.

Ochočená a stále divoká

Každé setkání s liškou je zážitek, ale podle mého názoru je tento nádherný tvor nejkrásnější v zimě na čerstvé sněhové pokrývce, v chumelenici nebo v mrazivé záři lednového slunce. Měla jsem to štěstí, že i v takové situaci jsem jednu „kmotru“ mohla chvilku pozorovat.

Liška, kterou jsem sledovala, sice vyrostla v blízkosti člověka, ale byla již nezávislá a nedůvěřivá. Stále se vracela do míst, v nichž nacházela potravu od člověka, jenž ji vychoval, ale my za ní museli přijet na brdský hřeben, kde našla svůj nový domov.

TIP: Všudypřítomná a nepostradatelná liška: Predátor, který je všude doma

Na nový sníh jsme čekali několik týdnů. Jako lákadlo pro lišku nám posloužilo tělo srny sražené autem a položené mezi houštinami. Liška se zjevovala mezi větvemi jako duch, náhle mizela a zase se vynořovala v nečekaných místech. Po nějakém čase si zvykla na moji přítomnost, ale do značné míry zůstávala nedůvěřivá. O tom, že pozná člověka, jímž byla vychována, nebylo pochyb; v okamžiku, kdy jsem se ji pokusila obejít, ale hbitě zmizela mezi zasněženými smrčky. Ještě jednou se pak ukázala asi 150 metrů od nás na cestě, po níž jsme odcházeli, a následně odběhla nadobro. V dalších dnech o její přítomnosti svědčily jen přes noc zmizelé kousky kuřat, která měla ráda, ale ona sama se nám už nikdy neukázala.