Na křižovatce náboženství: V Senegalu se mísí vlivy islámu, křesťanství i kultů

Islám pronikal na území dnešního Senegalu postupně. Zpočátku přicházel s muslimskými obchodníky a později s almorávidskými vládci z Maroka, kteří se snažili přivést místní lid ke své víře a přičlenit jeho území k vlastní říši. Dobyvatele se nakonec podařilo zastavit, ale islám přijala západní Afrika za svůj. Myšlenka jediného mocného boha přitom nebyla na území dnešního Senegalu nová, a měla tedy na co navázat. Například v tradičním náboženství Sererů – národa, jehož historie se píše přinejmenším od roku 1000 – existoval od pradávna nejvyšší bůh Roog. Představoval stvořitele vesmíru a všech ostatních božstev a dosud se objevuje v národních písních a básních. 

Islám získal v Senegalu novou tvář: vznikla zde muslimská bratrstva, jakési spirituální řády, z nichž některé známe i my – například derviše, kteří se snaží tancem přiblížit bohu. Ačkoliv byla příslušnost k bratrstvům poměrně běžná i v jiných geografických oblastech, v Senegalu se změnila přímo v životní styl. V zemi dnes hrají důležitou roli tři bratrstva, jejichž vůdcové se nazývají marabuti a následovníci tálibové, tedy žáci. Islám se stal nástrojem boje proti koloniálním velmocem. Poslední králové, kteří zůstávali věrni staré víře, přijali nové náboženství, aby si zajistili podporu marabutů (muslimských svatých) ve válkách s Evropany. Ti, kdo se přiklonili ke křesťanství, byli v podstatě začleněni do koloniálního impéria.

Náboženství pro elitu

Křesťanství si našlo do Senegalu cestu až s kolonizací Afriky a s příchodem francouzských misionářů – při svém postupu pak bylo poměrně agresivní: křesťanští dobyvatelé a misionáři ničili rituální místa a objekty animistických kultů a noví evropští vládci se pokusili asimilovat místní populaci nejen ve víře, ale také kulturně. K důležitým aspektům patřila výstavba katolických škol, které měly vychovávat budoucí elity. Křesťanští konvertité museli přijmout za své evropské hodnoty, ale v otrokářské společnosti nebyli uznáni za plnohodnotné občany. 

Jen málo původních obyvatel se dokázalo do evropské společnosti začlenit. Povedlo se to však například ženám označovaným jako „négresse de qualité“, které se za Evropany vdaly. Potomci zmíněných párů pak vytvořili novou městskou vrstvu ovládající obchod, s významnou rolí ve státní správě. Čtvrti obývané těmito míšenci existují dodnes, přičemž je vlastní stále stejné klany a dynastie jako před staletími. 

Kořeny prastaré víry 

Ani křesťanským misionářům ani muslimským fundamentalistům se ovšem nikdy nepodařilo zcela zničit pradávné zvyklosti. Víra předků pevně zakořenila v každodenním životě a lidé ji často následují, aniž by znali její původ. Řada křesťanských i muslimských rodin tak například před spaním symbolicky nabízí misku s vodou někomu, kdo možná zemřel někde daleko, uprostřed noci.

V Senegalu žije mnoho etnických skupin, z nichž některé jsou si blízké, jiné nikoliv. Původní animistická náboženství však vykazují několik společných prvků. Především se jedná o víru v boha, který stvořil svět a desítky duchů a božstev. Lidé je uctívají na zvláštních místech, muži a ženy často odděleně. Animisté také znají ráj a věčný život, a proto mrtvé pohřbívají v jejich chýších, které následně strhnou a zasypou pískem. Duše tak zůstane navěky ve svém domově.

Přivolávači deště

Řada náboženských zvyklostí pak souvisí s deštěm, který v subsaharských regionech určuje, zda komunita přežije, či nikoliv. Některé společnosti věří, že mrtví mohou přivolávat sucho. Pokud déšť nepřichází, je nutné tělo „podezřelého“ nebožtíka vykopat a pohřbít jej na místě, kde bude spokojenější. Zatímco však dešťové rituály praktikované dříve Serery či Wolofy již vymizely, jiné přetrvaly dodnes. 

Mandinkové jsou například stále přesvědčeni, že Kankouran (tanečník v masce démona) ochrání ovocné stromy, na něž lidé navázali barevné provázky a kousky látky. Rybáři si zase berou na moře nejrůznější předměty jako ochranu před ztroskotáním. Správně umístěný amulet „grigri“ dokonce dokáže zajistit majiteli lodi nevídaný úlovek! Někteří Sererové praktikují zaříkávání, které má vehnat ryby do sítí, a rybáři etnika Lebou konají každoroční úlitbu vodním duchům.

Podobný význam však mají také vyobrazení duchovních vůdců. Zahalené tváře dvou zakladatelů muslimských bratrstev, šejchů Amadúa Bamby a Ibry Falla, neshlížejí na Senegalce jen z lodí, domovních zdí a fotek na stěnách, ale hlavně z pestrobarevných autobusů. A zatímco obrázky svatých mužů ochraňují poutníky na cestách, barevné pentličky zavěšené na zpětných zrcátkách přinášejí štěstí osádce vozu a velké oči nakreslené na kapotě zase pomáhají řidiči nepřehlédnout nebezpečí. Islám a animismus zde tak ruku v ruce dávají dokonalý smysl. 

Život v pustině

Podle tradice se vesnice stavějí okolo baobabů nebo kapoků, jež mají vesničany ochránit. Představují totiž sídla duchů a lidé je považují za posvátné. Nejstarší baobaby rostou již celá staletí. Například vesnice Iwol se rozkládá kolem stromu s obvodem přesahujícím 23 metrů, přičemž se pravděpodobně jedná o největší baobab v Senegalu. 

Ostatně celá země Bassariů a Bediků, kde se Iwol nachází, má v sobě cosi magického. Na hranicích Guiney – daleko od všech velkých měst, kvalitních silnic i bankomatů – vedou oba zmíněné národy stejný život jako před staletími. Tvoří součást přírody, s níž žijí v naprostém souladu. Jejich oslavám vévodí hudebníci v tradičním barevném oblečení a šamani zase přinášejí k usmíření duchů zvířecí oběti. Jedná se o poslední baštu čisté animistické víry v Senegalu; pouze menšina obyvatel regionu vyznává křesťanství a muslimů tu najdete jen několik.

Malí válečníci

Zhruba v deseti letech se z bassarijských chlapců stávají muži během ceremonie, při níž musejí porazit dospělé bojovníky ze své vesnice. Souboj představuje hlavní část zkoušky, ale oslavy začínají už předchozího večera. Muži se vydávají do procesí, oblečeni do barevných oděvů propletených listím a trávou a ověšeni zvonečky. Někteří hrají na dřevěné flétny, jiní občas vyjeknou. Později se k nim přidávají i chlapci v bílém. Za hluboké tmy se pak všichni odeberou strávit noc do lesů. 

Ráno se vracejí z opačných stran: muži – tentokrát s velkými maskami na obličejích – pokračují v hlasitém procesí, zatímco chlapci přicházejí v tichosti. Společně se pak přesunou na bojiště, kam mají přístup pouze muži. Děti se však tradičně snaží dostat blíž a alespoň něco zahlédnout – a stejně tradičně je bojovníci v maskách odhánějí pryč. Po návratu je na řadě vyprávění, jak zkouška dospělosti probíhala, načež se procesí naposledy vydá přes vesnici. Nakonec jsou mladí muži přizváni, aby se staršími popili prosové pivo a palmové víno.

Většinu animistických praktik v západní Africe ukrývá před nepovolanými zraky rouška tajemství. Víme jen něco málo o zvyklostech a ještě méně o obřadech. Jedná se o vnitřní záležitosti každé skupiny a etnika, které je před okolním světem pečlivě střeží.

Nepsané dějiny

Trvalo dlouho, než se události a historie této oblasti začaly zaznamenávat písemně. Příběhy starých vládců však neupadly v zapomnění díky písním, jež se po staletí předávaly z generace na generaci. Mocné rodiny i vesnice si držely grioty, zpěváky, kteří pěli k jejich slávě, ale také na oslavách a k uctění návštěv. Potulní pěvci pak kráčeli se svými písněmi z jedné oblasti do druhé a vychovávali nové žáky. Tradice griotů se v Senegalu zachovala dodnes, a můžeme tak stále slyšet třeba písně o vítězstvích nejmocnějšího západoafrického vládce Sundžáty Keity, který porazil černokněžného krále a založil říši Mali. 

Zatímco úkolem griotů bylo zajistit, aby příběhy vládců a významných rodů neupadly v zapomnění, rodinná tajemství střežili jiní. Duchové předků, totemy a tajemné masky lidem připomínají jejich původ a kořeny a lze je vystopovat až k pradávným zakladatelům rodu. Totemem rodiny Senghorů, z níž pochází první prezident moderního Senegalu Léopold Sédar Senghor, se stal lev. Léopoldův otec se jmenoval Diogoye, což v sererštině znamená právě „lev“, přičemž král zvířat později pronikl i do symboliky země – spolu s posvátným baobabem jej najdeme na senegalském znaku.

Senegalské rodiny doma stále uchovávají ebenové masky zdobené sušenou trávou, kokosovými ořechy a mušlemi. Věří totiž, že pokud je maska dostatečně silná, dokáže přivolat dobrého ducha, který pak celý dům i rodinu ochrání a zároveň se stane zdrojem inspirace a moudrosti.