Muži vs. ženy: Síla proti vytrvalosti

Dodnes se můžeme setkat s disciplínami, v nichž ženy nezávodí vůbec, nebo jen zcela výjimečně. Například nejslavnější etapový závod v cyklistice, Tour de France, absolvují od počátku pouze jezdci. V 80. letech se sice objevil pokus uspořádat podobnou soutěž pro dámy, úspěch však neslavil.

Ve většině sportovních odvětví navíc stále panují poměrně výrazné rozdíly v náročnosti jednotlivých soutěží. Například při plavání ve volném stylu závodí muži na olympijských hrách na vzdálenost 1 500 m, zatímco jejich protějšky plavou „jen“ polovinu, konkrétně 800 m. V atletice neexistuje ženská varianta desetiboje, místo toho se dámy účastní soutěží v sedmiboji: Oproti mužům chybí hladký sprint na 100 m, běh na 1 500 m a hod diskem – tyto disciplíny jsou pro ženy určeny pouze jako samostatné sporty. A obdobných příkladů bychom mohli jmenovat víc.

Když ženy překvapí

Historie už přitom byla svědkem několika kuriózních případů, kdy v regulérních závodech ženská účastnice zvítězila nad výhradně mužskými protivníky. V roce 1975 se tak třeba proslavila americká boxerka Jackie Tonawanda, když před zraky televizních diváků suverénně knokautovala Larryho Rodaniu – a to jí bylo 42 let. Kromě ringu došlo k exhibičním kláním mezi pohlavími opakovaně rovněž na tenisových kurtech, a přestože většině z nich jasně dominovali muži, několikrát zavládla i ženská radost. Legendární vítězství slavila v roce 1973 Američanka Billie Jean Kingová, když ve třech setech porazila někdejší světovou jedničku Bobbyho Riggse. 

Ženy čas od času překonají muže také v řadě dalších oblastí – a to i takových, jež zosobňují „chlapskou“ touhu bojovat a riskovat, jako například v zápase či v automobilových závodech. Pokud bychom ovšem měřili síly a schopnosti průměrných mužů a srovnali je s výkonem běžných žen, vítězi budou s téměř stoprocentní jistotou první jmenovaní.

Klíčová je stavba těla

Zhruba do dvanácti let zůstává přitom výkonnost všech dětí stejná, takže chlapci i dívky mají při vzájemných soutěžích tutéž šanci na vítězství. Teprve po nástupu puberty se situace mění ve prospěch mladých mužů. Ti začnou své vrstevnice překonávat i v případě, že podstupují identickou tréninkovou zátěž. Ženy absolvující intenzivní trénink pak mohou zvítězit pouze tehdy, nemá-li jejich soupeř žádnou fyzickou kondici.

Projeví se totiž přirozené fyziologické dispozice, které mužům propůjčují větší svalovou sílu, a tudíž i lepší uzpůsobení k podávání sportovních výkonů. Základní rozdíl tkví už ve stavbě těla: Například ve sprintu nedokážou ženy vyvinout takovou rychlost, protože mají širší boky a nohy nepatrně prohnuté „do X“. Končetina tak musí opsat delší oblouk, což se sice ve výsledném čase projeví zdánlivě zanedbatelně, ale při běhu na krátké vzdálenosti hrají i rozdíly v řádu desetin sekundy zásadní roli. 

V běžeckých disciplínách mají muži průměrně o 11 % lepší výsledky a ještě nápadněji vynikají při vrhačských soutěžích (19 %). Údajně nejblíž jsou si obě pohlaví v plavání, kde panuje rozdíl asi jen 9 %. V tomto případě ovšem nehovoří ve prospěch žen svaly, nýbrž hydrodynamický tvar postavy, který jim umožňuje lépe překonávat odpor vody.

Za vším hledej hormony

Za mužskou sportovní nadvládu může v největší míře pohlavní hormon testosteron. V malém množství jej sice vyrábějí i vaječníky, u mužů je však jeho produkce až 16× vyšší. Steroidní molekuly vznikající ve varlatech jsou z hlediska sportovní výkonnosti nezbytné především pro zvýšení objemu muskulatury: Proto má průměrný dospělý muž v dolní části těla až o polovinu víc svalů než běžná žena, a v oblasti paží a hrudníku jde dokonce o 80 %. Mužské kosterní svalstvo kromě toho sestává z delších vláken, takže jsou jeho kontrakce rychlejší a silnější. Ruku v ruce s tím jdou například mohutnější kosti či přirozeně vyšší podíl červených krvinek schopných vázat větší množství kyslíku, a usnadňovat tak dýchání při výkonu. Nezbytným předpokladem k porážce soupeře či překonání určitého limitu je i dostatečná motivace vyhrát – a také zde se testosteron uplatní: Jeho účinky se spojují s agresivním chováním či bojovností. 

Úspěšnými atletkami se tak často stávají ženy, u nichž mohou lékaři zjistit nezvykle vysokou hladinu testosteronu: Některým z nich koluje v těle dokonce víc tohoto hormonu než mužům (otázka pro dopingové komisaře samozřejmě zní, zda přirozeně, či uměle). Podle Mezinárodní atletické federace (IAAF) má popsanou výhodu až 7 ‰ vrcholových atletek. Zdá se to málo, ale je to stále 140× víc než u běžné populace. 

Nejznámější je zřejmě jihoafrická běžkyně na 800 m Caster Semenyaová, u níž lékaři diagnostikovali tzv. hyperandrogenismus – její organismus uvolňuje oproti normálním ženám trojnásobek testosteronu, a kromě vyšší výkonnosti se tak mužům velmi blíží i svým vzezřením. Mimo jiné právě její případ motivoval Federaci k zavedení nového pravidla: Při běhu na vzdálenosti mezi 400 a 1 500 m platí pro ženy od letošního listopadu povinnost regulovat množství testosteronu uměle. Podle sportovních lékařů by uvedené nařízení mohlo Semenyaovou na 800m trati zpomalit i o sedm sekund.

V novém těle

Podobné kontroverze jako Caster Semenyaová vzbuzují sportovci, kteří prošli změnou pohlaví – zvlášť pokud se muž rozhodne stát ženou, přičemž si navzdory zákroku uchová řadu typicky mužských dispozic. Postaví-li se pak taková účastnice na start mezi „běžné“ ženy, její šance na vítězství jsou pochopitelně výrazně větší. Kupodivu nejde o zcela novou záležitost: První takový případ se odehrál před více než čtyřiceti lety v tenisovém prostředí. Richard Raskind prožil čtyři dekády jako muž, načež se v roce 1975 rozhodl pro operaci a stal se Renée Richardsovou. 

Úspěšná hráčka se nakonec probojovala až na 22. místo světového žebříčku, po skončení kariéry se ještě nějakou dobu pohybovala v tenisovém prostředí a působila mimo jiné jako trenérka české legendy Martiny Navrátilové. Její cesta na kurty však nebyla jednoduchá: Ženská tenisová federace (WTA) jí totiž nechtěla umožnit účast na turnaji US Open v roce 1977. A dokonce i všem ostatním hráčkám nařídila podrobit se povinnému chromozomálnímu testu pohlaví. Richardsová podala proti WTA žalobu k soudu a uspěla.

Dnes je zřejmě nejznámější transgenderovou sportovkyní Fallon Foxová, americká reprezentantka ve smíšených bojových uměních MMA. Narodila se jako chlapec, v 31 letech však podstoupila změnu pohlaví. Krátce nato zahájila úspěšnou sportovní kariéru a ostatní kolegyně celé dva roky doslova „drtila“, než v roce 2013 tajemství svého úspěchu odhalila. Dočkala se odsouzení soupeřů i fanoušků, přesto dál závodí a překonala už šest ženských rekordů. 

Rekordmanky ve vytrvalosti

Ve výčtu disciplín, kde testosteron umožňuje jednoznačně vynikat silnějšímu pohlaví, na první pohled převládají rychlostní či silové obory. Zamíříme-li ovšem mezi sporty vyžadující nejen špičkové svalstvo, zjistíme, že mužská dominance nemusí být vždy automatická. A nejde jen o střelbu nebo třeba jezdectví, kde je kromě fyzičky potřeba i soustředění a jemná motorika.

Několik nedávných vědeckých studií poukázalo na zajímavý fenomén: Ženy překvapivě často předčí své mužské protějšky při překonávání extrémních vzdáleností, například v dálkovém plavání či maratonech. Samostatnou kategorii tvoří ultramaratonské tratě, kde není závodnice na stupních vítězů výjimkou, a to ani ve vyšším věku. Pokud už se dámy k podobně náročnému podniku odhodlají, triumfují překvapivě často. 

Za všechny jmenujme Pamelu Reedovou, historicky první vítězku ultramaratonu v kalifornském Údolí smrti: 217 km dlouhý závod je považován za nejobtížnější na světě a zvládnout ho trvá víc než 24 hodin. Arizonská běžkyně to v letech 2002 a 2003 dokázala nejrychleji, překonala i všechny muže, a přitom tehdy již oslavila 40. narozeniny.

TIP: Velký návrat po 50 letech: První žena Bostonského maratonu opět na startu

Statistické srovnání odhalilo, že většina maratonců ve druhé polovině závodu zpomalí, průměrně o 12–16 %. U žen je však uvedený podíl výrazně nižší, a čím delší trať, tím pravděpodobněji protnou cílovou pásku jako první. Díky mírně odlišné stavbě svalových vláken totiž déle udrží konstantní rychlost. Muži sice zpravidla vyrazí rychleji, ale dřív se unaví a nápadněji zpomalí. Roli však zřejmě hraje i řada dalších faktorů, například tuková tkáň: Vyšší podíl tukových buněk se po několika desítkách kilometrů může u žen projevit jako strategická zásoba energie. 

Budou jednou ženy lepší?

Zároveň platí, že se ženská i mužská výkonnost od počátku měření, tedy zhruba posledních sto let, soustavně zvyšuje – a trend bude nejspíš pokračovat. Již několik vědeckých studií se zabývalo potenciálními výsledky, jichž by mohl člověk při optimálních podmínkách dosáhnout. Hovoří se například o tom, že „stovku“ lze teoreticky zaběhnout za 9,29 sekundy (současný rekord Usaina Bolta je o 29 setin vyšší) a oštěpem by mohli atleti hodit až 106,5 m (Jan Železný drží prvenství s 98,48 m). 

TIP: Ženy v mužských šatech: Aby se prosadily, musely se stát muži

Podle vědců se maximálních výkonů dočkáme kolem poloviny století. Potom už nebudou diváci na stadionech svědky žádných překvapení, neboť naše tělo zkrátka víc nedokáže. Budoucnost sportu se však možná ponese ve znamení jiné změny: Pokud jsou závěry uvedených prací přesné, pak vedle sebe budou jednou na startovní listině nejspíš figurovat závodníci obou pohlaví. Studium výkonnostních limitů totiž poodhalilo ještě jiný zajímavý fakt – ženy dokážou své rekordy překonávat daleko rychleji než muži. Podle časopisu Nature Communications tak budou v první polovině 22. století schopné předčit své protějšky ve všech běžeckých disciplínách. 

Jisté vlaštovky se ovšem objevují už nyní. Například ve zmiňovaných ultramaratonských závodech se loni přepisovaly tabulky víc než o hodinu. Postarala se o to Američanka Camille Herronová, když v rekordním čase zvítězila ve stomílovém klání v Jižní Africe. Nejlepší muž za ní zaostal o 20 minut a její čas byl o 63 minut rychlejší než stávající ženský rekord. Znamenalo to mimo jiné, že se celých 12 hodin pohybovala v náročném terénu průměrnou rychlostí 4 km/h.