Můj dům, můj hrad: Krádež v domě kdysi bývala hrdelním zločinem

Jelikož v Británii v 18. století neexistovala policie ani pojištění domácnosti, zabezpečení domu leželo na bedrech majitele. Z potřeby bránit se zlodějům se například zrodila teze o nedotknutelnosti práva držet zbraň, kterou posléze přejalo americké zákonodárství. Snaze chránit obydlí se podřizoval i denní režim: Všichni obyvatelé se například v příbytku shromažďovali před setměním – odtud pochází tradice čaje o páté a zavírací hodina obchodů ve čtyři. 

Domov plný lidí

Tehdejší ideál domova, řadový dům, fungoval odlišně od dnešního bydlení: Především jej vedle rodiny majitele obývali také podnájemníci, kuchařka, služka, hospodyně a pánovi učni. Podnájemníci žili obvykle v podkroví a služebnictvo ve sklepě. Z hlediska práva přitom všichni patřili do vlastníkovy rodiny. 

TIP: Milovník mrtvých těl: V polovině 19. století sužovaly Francii útoky nekrofila!

Zákony dělaly z pána domu pomyslného monarchu, který řídil své království: Každý večer zamkl hlavní dveře „hradu“ a okna zevnitř zakryl okenicemi. Běžné byly kombinace zámků, petlic, závor a pastí. Nechyběl ani pes či sluha, který spával před dveřmi, aby okamžitě zareagoval na případného zloděje. Výjimkou nebyly mříže v komínech, kovové hroty na střechách, či dokonce pasti na pytláky nastražené po domě.

Standardní rituál představovalo také noční „uzavírání domu“ v deset hodin, kdy manželka majitele zamkla všechny obyvatele v jejich pokojích, aby se nikdo neplížil chodbami a aby byli případní  narušitelé okamžitě slyšet. Domácí tak sice nemohli krást, v případě požáru však mělo zmíněné opatření fatální následky.

Šibenice za nábytek

Georgiánská společnost se ve velkém pustila do zařizování domů, na kterých jí opravdu záleželo. Vykrádání obydlí se proto stalo nejhorším možným prohřeškem, a v Británii se tak i drobné loupení trestalo šibenicí. Zákoník znal dokonce zločin „domovní krádeže nevloupáním“, tedy kradení skrz otevřené okno.

Touha po kontrole obydlí se prolnula i se světem nadpřirozena. Právě v 18. století se šířily duchařské historky, za jejichž vznikem se skrývala úzkostná obava z nezvaných hostů. Stejně tak se jednalo o éru amuletů, které měly chránit proti nadpřirozeným návštěvám.