Návrat Stalinova kultu: Plíživá rehabilitace sovětského diktátora

Letos v únoru uplynulo šedesát let od klíčového XX. sjezdu Komunistické strany SSSR, na němž první tajemník ústředního výboru Nikita Sergejevič Chruščov vystoupil s něčím do té doby zcela nemyslitelným. Tehdy již tři roky mrtvému a prozatím nedotknutelnému Stalinovi přiřkl ve svém projevu zodpovědnost za miliony zmařených životů a navíc podrobil kritice kult jeho osobnosti. Přestože šlo o tajný projev a na veřejnost pronikla pouze jeho umírněná verze, odstartovala tato „stranická poprava“ chruščovovskou destalinizaci sovětské společnosti. 

Kritika ve vlnách

V celé zemi mizely Stalinovy pomníky, busty a obrazy, v knihách a časopisech vycházely texty o okolnostech a následcích jeho krutovlády. Symbolickým vrcholem těchto změn se stalo odstranění diktátorových ostatků z mauzolea na Rudém náměstí na podzim roku 1961. Podle delegátů XXII. sjezdu strany se totiž Stalin „zpronevěřil leninskému odkazu“, takže již nebyl hoden s „vůdcem světového proletariátu“ nadále sdílet místo posledního odpočinku.

Po Chruščovově pádu v roce 1964 se však situace změnila a za vlády jeho nástupce Leonida Iljiče Brežněva se kritika vytratila. Stalin sice zůstal pohřbený u kremelské zdi a jeho postavení nešlo srovnávat s léty, kdy kult osobnosti kvetl, rozhodně jej ovšem už nebylo možné veřejně kritizovat. 

Další vlna destalinizace přišla ve druhé polovině 80. let, za perestrojky Michaila Gorbačova. Součást „přestavby“ Sovětského svazu tvořila i politika „glasnosti“ (otevřenosti), jež kladla důraz na maximální svobodu informací. Po dvě desetiletí potlačovaná kritika Stalinových zločinů sice opět dostala prostor, nicméně k vymýcení pozitivního obrazu „rudého cara“ ani ona, ani další čtvrtstoletí relativně svobodného vývoje v Rusku nestačily.

Tvář na hrníčku

Jakkoliv se to může zdát nevkusné, v posledních letech se Stalin v Rusku zařadil mezi symboly populární kultury. Figuruje v písňových textech a počítačových hrách, jeho tvář se objevuje na oblečení, obalech potravin, kapotách aut, vánočních ozdobách, a dokonce i na ikonách. Lidé nevidí nic špatného na nápadu užít si večírek v generalissimově uniformě, vytetovat si na tělo obličej s typickým hustým knírem nebo založit web věnovaný Stalinovu životu a dílu. Každý, kdo přiletí na jedno z moskevských letišť, si může koupit suvenýr s vyobrazením „vůdce národů“.

Tento návrat se však netýká jen popkultury, nýbrž i veřejného prostoru. Zejména v posledním roce, kdy v Rusku probíhaly oslavy kulatého výročí konce velké vlastenecké války, se v médiích často objevovaly zprávy o odhalování pomníků či pamětních desek věnovaných právě kontroverznímu generálnímu tajemníkovi. Před začátkem oslav 70. výročí vítězství ve druhé světové byly Stalinovy portréty k vidění v ulicích Moskvy i Jekatěrinburgu, a loni v létě se dokonce Josif Vissarionovič dočkal nového muzea ve vesničce Choroševo u Rževa, v dřevěném domě, kde v srpnu 1943 strávil jednu noc. Expozice je věnována místním válečným událostem a Stalinově „úloze ve vítězství nad fašismem“. Čas od času se také vynoří otázka opětovného přejmenování Volgogradu na Stalingrad, pro něž se například v roce 2002 vyslovilo 29 % Rusů, a v roce 2015 dokonce 31 %.

Hlavními tahouny Stalinova návratu do ruského veřejného prostoru jsou pochopitelně komunisté, kteří se přitom kromě ideologie mohou opírat také o diktátorův pozitivní obraz, jenž se v hlavách řady Rusů zabydlel již dávno. Dokládají to výsledky průzkumů veřejného mínění, které se v zemi pravidelně provádějí kolem březnového výročí Stalinovy smrti.

Několik čísel

Těsně před rozpadem Sovětského svazu přitom Gruzín Josif Džugašvili nepatřil k nijak oblíbeným postavám ruských dějin: Podle údajů Všeruského centra pro výzkum veřejného mínění jej v roce 1990 hodnotilo kladně jen 8 % Rusů. Během následujících desetiletí se však vnímání lidí změnilo. Podle výsledků průzkumu téže státní instituce mezi tisícovkou obyvatel Petrohradu z února 2003 už 45 % respondentů považovalo Stalinovu úlohu v historii země za „rozhodně pozitivní“ nebo „spíše pozitivní“ a ve stejném průzkumu 39 % dotázaných uvedlo, že jeho epocha přinesla státu víc dobrého než zlého. 

Ve stejné době provedlo Všeruské centrum sociologické šetření mezi 1 600 respondenty z různých koutů federace: 36 % z nich souhlasilo s tvrzením, že bez ohledu na chyby a nedostatky, které se Stalinovi připisují, je nejdůležitější, že se právě pod jeho vedením podařilo zvítězit ve velké vlastenecké válce. V rámci stejně koncipovaného průzkumu z roku 2005 pak úloze vůdce v dějinách země přiřadilo kladné znaménko rovných 50 % dotazovaných. V těchto šetřeních vyjadřují Stalinovi náklonnost hlavně starší ročníky a příznivci komunistické strany. Většina mladých jej naopak hodnotí negativně, nebo se o něj jednoduše vůbec nezajímají. Kritičtěji se k diktátorovi staví také vzdělanější lidé.

Pozoruhodného úspěchu Stalin dosáhl koncem roku 2008. V televizní soutěži o největší osobnost ruských dějin se tehdy s 519 071 hlasy umístil na třetím místě, zatímco pro vítěze klání, středověkého státníka a vojevůdce Aleksandra Něvského, se vyslovilo asi jen o pět tisíc Rusů víc. Během první části hlasování Stalin dokonce vedl, ale kromě novgorodského velkoknížete jej nakonec předběhl ještě Pjotr Stolypin, ruský reformátor a ministerský předseda z let 1906–1911. Protože by Stalinovo vítězství v soutěži popularity jistě nebylo tak neškodné jako to, kterého dosáhl fiktivní génius Jára Cimrman v České televizi, vyrojila se řada spekulací o manipulaci s výsledky.

Jeden z posledních „stalinských“ průzkumů provedla nezávislá organizace Levadovo centrum loni v březnu: 46 % dotazovaných spojovalo Stalinovu smrt s koncem teroru a masových represí; pozitivně jej však hodnotilo 39 % Rusů a 30 % respondentů se současně vyjádřilo, že k němu cítí úctu. Jak je možné, že člověka, jenž má podle některých odhadů na svědomí až dvacet milionů mrtvých, vnímají lidé tak kladně?

Staré dobré časy

Hlavním zdrojem náklonnosti k jeho osobě je nepochybně vítězství nad nacistickým Německem, kterého Sovětský svaz dosáhl právě pod jeho vedením. Tento obrovský úspěch patří dodnes k základním kamenům novodobé ruské identity. SSSR vyšel z války jako stát, jenž se nejvíc podílel na porážce Hitlerovy „říše zla“ (s níž měl však tehdy právě kvůli Stalinově politice nápadně mnoho společného), a jako velmoc schopná po několik následujících desetiletí soupeřit o světovládu se Spojenými státy. 

Neméně významnou roli hraje ovšem i zklamání z domácího vývoje v posledním čtvrtstoletí. Hořkost pramenící z rozpadu impéria, sesazení z pozice globální velmoci a pocit ztráty starých jistot vytvořily podmínky pro šíření sovětské nostalgie. Nezaměstnanost tehdy – alespoň oficiálně – neexistovala, život měl jasný řád a komunistická ideologie, ono „sekulární náboženství“, mu dávala smysl. V tomto kontextu vyjadřují sympatie ke Stalinovi přeneseně také o něco obecnější stesk po „starých dobrých sovětských časech“ a lze je číst i jako projev touhy po vládě pevné ruky či přísném, ale spravedlivém panovníkovi.

Opomenout bychom pak neměli ani faktor „milosrdného zapomnění“. Od tyranovy smrti uplynulo již víc než šedesát let a těch, kteří měli přímou zkušenost se stalinským terorem, rychle ubývá. Vzniká tak prostor pro idealizaci Stalinovy epochy, bez níž by sovětská nostalgie byla jen sotva možná.

Manažer a jeho oběti

Stalinova popularita se ovšem zdaleka nerovná zpochybňování jeho zločinů nebo touze opět v Rusku rozpoutat teror tajné policie jako za starých časů. Současné státní moci, jejíž propaganda stejně jako v sovětské éře v hojné míře pracuje s odkazy na „slavnou národní minulost“, prostě nostalgie vyhovuje. Hraje jí do karet populární lidová představa o úspěšném a mocném vůdci, který zvítězil v největším konfliktu dějin a svým nástupcům předal impérium s vodíkovou bombou v arzenálu armády.

TIP: Třináctá komnata totalitních vůdců: Stalinova zločinecká léta

Například v oficiálních učebnicích a didaktických materiálech pro ruské učitele dějepisu vystupuje Stalin nikoliv jako krvavý despota, ale coby efektivní manažer, jenž dokázal přeměnit zaostalý agrární stát v průmyslovou velmoc. Zločiny a teror tím sice nikdo nepopírá, ale fakticky tak dochází k jejich ospravedlnění: Pro rozvoj a hlavně tolik ceněný imperiální rozmach „byly nezbytné“.

Zdá se, že to skutečně funguje. Ve zmiňovaném výzkumu Levadova centra plných 38 % dotazovaných uvedlo, že oběti, které sovětský národ přinesl za Stalinovy vlády, lze ospravedlnit výsledky jeho politiky, tedy úspěšnou modernizací SSSR. K „manažerským schopnostem“ Josifa Vissarionoviče se však sluší dodat, že za „skok do říše socialistické industrializace“ zaplatilo v 30. letech životem až jedenáct milionů sovětských občanů.

Kdo zvítězil?

Stejně jako v minulých desetiletích bude Stalinova popularita záviset na vývoji politické situace a společenského klimatu. Diktátorův pozitivní obraz stojí na vítězství z roku 1945, na něž jsou Rusové dodnes právem velice pyšní a jehož oslavy představují každoročně obrovskou událost. Být hrdý na porážku nacismu ovšem automaticky nemusí znamenat poklonkování před Stalinem; jak v roce 2010 řekl tehdejší prezident Ruské federace Dmitrij Medveděv: „Velkou vlasteneckou válku vyhrál náš lid, ne Stalin.“ Současně je třeba dodat, že se v Rusku běžně připomínají oběti stalinského teroru a proti tendencím k diktátorovým návratům – ať už v jakékoliv podobě – vystupují představitelé občanské společnosti, neziskových organizací i pravoslavné církve.

Na závěr jedno otřepané srovnání. Josif Vissarionovič Stalin nepochybně patří společně s Adolfem Hitlerem k nejhorším tyranům 20. století. Zatímco v Německu jsou však jakákoliv propagace nacismu, portréty s vůdcem nebo třeba hajlování trestné, v Rusku to analogicky neplatí. Historická realita a společenská poptávka vedená vlasteneckými city stojí často v protikladu, a i když jsou zločiny a oběti dobře zdokumentovány, není vůbec snadné si pravdu o odvrácených kapitolách národních dějin připustit. V Rusku to platí dvojnásob.