Mount Everest: Nejvyšší skládka světa

V tibetské kultuře se Everest nazývá Čomolungma, tedy „matka světa“. Mnozí buddhisté také věří, že na vrcholku sídlí bohyně Miyolangsangma, a právě díky jejímu požehnání prý dokázali Tenzing Norgay a Edmund Hillary v roce 1953 na nejvyšší horu planety vystoupat jako první v dějinách. Posvátné místo posléze lákalo další profesionální horolezce a s nimi se dostavil i zájem široké veřejnosti. Z dobývání Everestu se stalo lukrativní dobrodružství, v němž se ročně točí miliony. Pro loňský rok vydaly nepálské autority jednotlivým lezcům 408 povolenek k výstupu, z nichž každá vyšla v přepočtu na 242 tisíc korun, takže celkově vynesou státní kase téměř sto milionů. Další miliony pak tečou sousednímu Tibetu, ačkoliv tamní úřady ze strachu před šířením koronaviru sezonu raději odepsaly. 

Záplava odpadků

Spolu s rostoucími davy turistů však přišlo také znesvěcení a cestu na vrchol místy doslova lemují odpadky a fekálie. Situace zašla tak daleko, že když na Everestu v roce 2019 proběhla úklidová akce, nasbírali dobrovolníci za pouhých 45 dní přes 11 tun smetí. A řešení problému zatím zůstává otázkou budoucnosti…

V roce 1953 si přitom podobný vývoj nikdo nepředstavoval ani ve snu. Po Norgayově a Hillaryho triumfu se zástupy horolezců na vrchol hrnout nezačaly, neboť lezení tehdy znamenalo výsadu alpinistických klubů, národních expedic a vědeckých výprav. Vlády Nepálu i Tibetu, jež na horu společně dohlížejí, tam navíc odmítaly pouštět cizince. Začátkem 90. let se ovšem situace zcela obrátila zásluhou horolezců, jako byli Rob Hall a Scott Fischer: Ti si uvědomili, že Everest tvoří pro západní dobrodruhy velké lákadlo, a přesvědčili nepálskou stranu, aby pomyslná stavidla zvedla.  

Vrchol ze zlata 

„Bohatí lidé najednou zjistili, že pokud si najmou horské průvodce a šerpy, mohou se pokusit zdolat nejvyšší bod světa,“ tvrdí odborník na alpinismus Alan Arnette. A nabídka nezůstala bez povšimnutí: V polovině první dekády 21. století již v okolí Everestu operoval bezpočet společností nabízejících asistovaný výstup a tamní provoz se z desítek horolezců rozrostl na stovky. Mezi roky 1953 a 1999 zdolalo vrchol 1 159 lidí, zatímco v následujících dvaceti letech jich bylo osmkrát víc. Dnes se takřka veškerý turistický průmysl v Nepálu odvíjí od horolezectví, jež vytváří 10 % HDP. Také proto vláda navzdory rostoucímu znečištění hory a její přelidněnosti odmítá vydávat méně povolenek.  

Propustkou za 242 tisíc přitom náklady na výstup teprve začínají. V první řadě je třeba se letecky dopravit do nepálské metropole Káthmándú a odtud do vesnice Lukla. Tam se zájemců ujmou pracovníci jedné z více než 50 horolezeckých agentur a spolu vyrážejí na 6–8týdenní cestu k vrcholu. Průměrná přepočtená cena popsané „dovolené“ se pohybuje okolo 1,2 milionu korun, což zahrnuje zmíněnou propustku, odměnu pro průvodce a šerpy, jídlo, benzin, kyslík a další vybavení. Dále se jedná o odpadkový vklad ve výši 88 tisíc korun, který se ovšem vrací, pokud vládní agentura následně uzná, že výstup proběhl „čistě“. V praxi se tak každý horolezec musí vrátit alespoň s osmikilovým pytlem smetí. 

Peníze řeší všechno?

Konkrétně poslední pravidlo se však nedodržuje příliš striktně a nejde o jediný z aspektů stoupání na Everest, který se kvůli vidině zisku obchází. Výše uvedenou průměrnou sumu si obvykle za lezení účtují západní společnosti, jež dbají na bezpečnost, každého účastníka proškolí a neustále se snaží minimalizovat rizika. Vedle nich se ovšem začaly objevovat levnější organizace šerpů, které pravidla často příliš neřeší a berou na vrchol kohokoliv, kdo zaplatí – tedy i lidi s podlomeným zdravím či mizernou fyzičkou, jež by západní společnosti odmítly. Na špičku světa se tak můžete vydat i za 770 tisíc korun, ale proti ušetřeným financím stojí nebezpečí: Předloni tam zemřelo 11 lezců, přičemž sedm z nich vyrazilo vzhůru s levnou agenturou.  

Ačkoliv tedy současný Everest představuje komerční trhák, zdolat jej v žádném případě není triviální. Nejbohatším zájemcům dovedou sice společnosti zajistit v táborech i teplou sprchu, přesto na 8 849 m vysokou horu vede namáhavá cesta a podle neúprosných statistik ji zvládne jen 30 % odvážlivců. Zbytku dojdou síly, zastaví je zničující podmínky, včetně řídkého vzduchu či nepřízně počasí, a každý 25. horolezec vydechne na tamních svazích naposled… 

Daň pro horu 

„Mnoho společností bohužel tvrdí, že zdolat Everest je snadné. Takové však lezení na vrchol není nikdy,“ tvrdí šerpa Kami Rita, držitel světového rekordu v dobytí gigantické hory – stanul na ní celkem 25krát. „Nad třetím táborem vždycky hrozí laviny, cesta je strmá a zrádná. Lezci si musejí konečně uvědomit, že ani se zkušeným průvodcem, který už tam byl desetkrát, nemají vyhráno. Nemohou si myslet, že je v případě komplikací ostřílení veteráni vždy zvládnou zachránit.“ Teploty na Everestu klesají až k −50 °C a ani nejsilnější šerpa nedokáže v tak krutých podmínkách snést zraněného člověka do bezpečí. Pokud navíc někdo během lezení spadne a zemře, tělo pravděpodobně zůstane na místě: Vyzvednutí ostatků totiž může vyjít až na 1,5 milionu korun.

Navzdory všem komplikacím však zájem o střechu světa neuvadá. Horolezecká sezona na Everestu trvá jen od dubna do května, přesto se ho každoročně pokusí zdolat na 500 lidí, jež doprovází zhruba dvojnásobný počet členů pomocného personálu. Do určité míry tedy hora zevšedněla, stále jde ovšem o královnu a její zlezení, byť se zásadní pomocí, považují mnozí za inspirativní výkon. Proto se stala také oblíbenou destinací dobrodruhů z řad manažerů: V roce 2018 například dosáhl vrcholu Greg Penner, předseda rady obchodního řetězce Walmart. Od výstupu se pak odvinul jeho proslov k akcionářům: „Nebát se, riskovat, nevzdávat se a nakonec uspět – o tom je Walmart!“ 

Pozor na vodu!

Ať už se tedy lidé na Everest vydávají za dobrodružstvím, výzvou, či z jiných důvodů, šplhá jich k vrcholu tolik, že se pod ním tvoří regulérní zácpy. Lezci nejprve v nejvyšším táboře čekají na vhodné počasí, a jakmile vysvitne slunce, vyrazí všichni najednou, takže se špička hory ocitá v obležení. Výstup tak působí jako výjev z obchodního centra nabitého slevami a profesionálové se na podobnou turistiku pochopitelně dívají skrz prsty. 

Davy po sobě také zanechávají svahy poseté prázdnými kyslíkovými láhvemi, potrhanými stany, krabičkami od jídla i výkaly. Obzvlášť poslední zmíněné představují stále větší problém: Relativně sanitárně si mohou lezci odskočit jen v táborech, kde vyrostly latríny napojené na odpadní barely. Po cestě vzhůru už si však ulevují, kde se dá. Před výstupem sice dostávají speciální chemicky ošetřené hliníkové pytlíky, v nichž se výkaly postupně rozkládají, ale jejich používání vázne. 

Jámy plné smetí 

Globální oteplování problém dál zesiluje, protože exkrementy nezůstávají zmrzlé – naopak hrozí, že kontaminují ledovec, který tvoří hlavní zdroj pitné vody pro komunity žijící v okolí. A životodárnou tekutinu z něj čerpají i sami lezci, takže je možné, že jejich cestu k vrcholu zastaví otrava. Situaci navíc komplikuje fakt, že i když se dobyvatelé hory snaží chovat šetrně a sbírají odpadky do pytlů, mnozí vesničané nevědí, jak s nimi nakládat: Jednoduše nedaleko obydlí vykopou jámu a všechno smetí do ní vyhazují. V období monzunů však toxiny z drobných skládek pronikají do půdy a kontaminují podzemní vodu. 

TIP: Dina Štěrbová je první ženou z Československa, která vystoupala nad 8 000 metrů

Nárazové úklidové akce ani vysoké sankce přitom neznamenají dostatečné řešení. O čistotu se proto stará řada neziskových organizací, jejichž členové odpad ze svahů snášejí a také lezce vzdělávají. V budoucnu by se na čistotě mohla podílet rovněž iniciativa The Mount Everest Biogas Project, která chce pomocí solárně napájeného zařízení měnit exkrementy na biopalivo. Přestože se tedy panenská příroda nejvyšší hory světa kvůli davům a děravému systému nakládání s odpadem změnila v pomyslné smetiště, nezůstává věc bez povšimnutí, a budoucí generace zdolávající Everest tak snad už nebudou zakopávat o hromady odpadků.