Mount Everest: Nejvyšší hora světa stále častěji láká sváteční lezce

Anglicky Mount Everest, v překladu z nepálštiny Tvář nebes. Z tibetštiny pak pochází název Čumulangma, tedy Matka vesmíru. Vrchol vypínající se do výšky 8 848 metrů nad mořem má být domovem bohyně Mijolangsangmy, jedné z pěti strážkyň dlouhověkosti. Právě ona prý v roce 1953 dovolila, aby Novozélanďan Edmund Hillary a Šerpa Tenzing Norgay úspěšně vystoupali na Everest jako první známí lezci v dějinách. 

Bohyně obývající horu na hranicích Nepálu a Tibetu si však čas od času vyžádá oběť a některého ze smrtelníků ve svém sídle pohřbí. Od roku 1922 zemřelo při pokusu zdolat Mount Everest přes 300 lidí včetně dvou Čechů a průměrně na tamních svazích každoročně vydechnou naposled čtyři lezci.

Letos však hora „řádila“ víc než kdy dřív: Za sezonu její ledová náruč pohřbila 11 nešťastníků. Jde tak o čtvrtý nejtragičtější součet v historii: V roce 1996 zahynulo při výstupu 15 osob, zatímco v letech 2014 a 2015 bylo vždy přes 10 obětí, plus další, které zavalila lavina vyvolaná zemětřesením. 

Fronta jako na Everest

Od dob Hillaryho se hora zdánlivě nezměnila, jedno je však dnes zcela jiné – její přístupnost. Jen pro letošní sezonu vydala nepálská vláda zahraničním zájemcům 381 povolení k výstupu, nepočítaje šerpy, kteří je na expedici musejí doprovázet, přičemž na každého lezce připadá minimálně jeden. Například 23. května, v nejkrizovější den tohoto roku, se pod vrcholem pohybovalo současně bezmála 250 lidí. Na sestup pak museli čekat ve frontě i několik hodin a čtyři z nich nápor nezvládli. 

Dle většiny expertů vedl k rekordnímu počtu úmrtí právě nadměrný ruch. S uvedeným vysvětlením však úplně nesouhlasí Dandurádž Ghimire z nepálského úřadu pro turistiku. Podle něj většina obětí nedoplatila na fronty a dlouhé čekání v zimě, ale podlehla výškové nemoci (viz Když výška bolí), jež v těchto extrémních podmínkách představuje jednu z nejčastějších příčin smrti. Další důvod tkví podle něj v tom, že mnozí lezci nejsou na zátěž, kterou si pokoření Everestu žádá, vůbec připraveni.

Jeho slova potvrzuje i 49letý šerpa Kami Rita. Světový rekordman stanul na vrcholu již 24krát a podle něj jsou tamní zácpy běžným fenoménem, s nímž už dnes průvodci i účastníci dopředu počítají. Problémem číslo jedna prý zůstávají méně zkušení horolezci, kteří se chtějí nahoru dostat za každou cenu – v tomto případě bohužel i za tu nejvyšší. 

Zácpa pod vrcholem

Důvodů, proč zmínění „nadšenci“ například ignorují signály vlastního těla velící k návratu, je dle Kamiho hned několik. Často jde ovšem o peníze: Lidé do dobrodružství investovali nemalé finance, v přepočtu mezi 700 tisíci až třemi miliony korun. Vyhradili si týdny času, absolvovali přípravu a nechtějí odjet „s prázdnou“. Svou roli samozřejmě hraje také adrenalin a touha po splnění snu či získání stále ještě exkluzivního zážitku – na nejvyšší bod světa se dosud podívalo „jen“ kolem pěti tisíc lidí.

Některé výzkumy rovněž naznačily, že si horolezci mohou na Everestu přivodit tzv. horečku vrcholu: Mentálně se přinutí vystoupat až k cíli, jen aby si dokázali, že to zvládnou, ačkoliv jim tělo velí pravý opak. Nahoře pak energie rychle dojde a oni už nemají dost sil k návratu. Většina úmrtí skutečně nastává cestou dolů, kdy vyčerpaní dobrodruzi spadnou, zkolabují nebo usnou a už se nikdy neprobudí. 

Trénovat netřeba

Určitá kategorie návštěvníků zas bere celý výstup jako zaplacené dobrodružství a hrubě ho podcení. Očekávají, že se o ně za nemalý obnos prostě někdo postará. Podle Kamiho je však třeba si uvědomit, že „Everest není nikdy snadný“, ani když vás jistí ostřílený šerpa. Jak ostatně dokazuje alarmující počet mrtvých v letošním roce: Pokud se vám v 8 400 metrech nad mořem udělá zle, nepomůže vám ani ten nejlepší průvodce. 

Nezkušení lezci navíc často ohrožují i životy svých zdatnějších kolegů. Většinou se na Everest dostanou prostřednictvím nepálských nízkonákladových agentur, jimž jde primárně o peníze a „berou“ každého. Podle očitých svědků můžete na hoře potkat lezce, kteří si dokonce neumějí nasadit mačky. Zní to možná neuvěřitelně, ale v současnosti se k výstupu z nepálské strany skutečně  není třeba nijak kvalifikovat, a to ani počtem tréninkových hodin či lékařským posudkem. Na tibetské straně ovšem kontrolu nedávno převzala Čína a vydala pro zájemce sérii přísných požadavků: Mimo jiné musejí doložit úspěšné zdolání některé z dalších osmitisícovek. 

Příliš šikmá plocha 

Když se na Mount Everestu zkombinují nevalné schopnosti s dalšími faktory – především špatným počasím, které letos převládalo –, je smrtelná nehoda téměř jistá. Těch několik hodin příhodných povětrnostních podmínek denně, na něž všichni čekají, se stává hrdlem trychtýře, kde mohou lezci snadno uvíznout. 

Jarní sezona trvá obvykle od března do května, pro dosažení vrcholu se však ideálně hodí jen pár dnů ve druhé polovině května, kdy ustanou nepříznivé větry. Letos bylo ovšem „okno“ velmi krátké a na rozdíl od minulého roku se otevřelo až na samém sklonku sezony. Lidé hrnoucí se k vrcholu pak trasu doslova ucpali a cestou zpět uvízli i na několik hodin v „zóně smrti“: Jedná se o nejobávanější úsek, od posledního tábora označovaného jako Camp IV až k vrcholu. 

Ve výškách přesahujících osm tisíc metrů nad mořem je atmosférický tlak velmi nízký a hladina kyslíku tělu nestačí. S výjimkou několika špičkových horolezců se speciálním tréninkem nedokážou běžní smrtelníci v místě dlouho přežít a musejí sáhnout po kyslíkové bombě. Zásoby životodárného plynu jsou však omezené a po jejich vyčerpání nastává smrt. 

Peníze lákají 

Tragické události letošní sezony doslova volají po opatřeních, jež by do budoucna něčemu podobnému zabránila. Zavádět by je měla především nepálská vláda, která se však zatím změnám v politice Everestu brání. Podle některých informací se nicméně již příští rok zvýší poplatky za výstup z 11 tisíc dolarů na 15 tisíc (asi 343 tisíc korun oproti 250 tisícům), což by mohlo některé zájemce odradit.

TIP: Památky praskající ve švech: Přeplněný thajský ráj a chátrající chlouba Inků

Mnozí odborníci také nepálskou vládu dlouhodobě kritizují, že přivírá oči nad bezpečnostními standardy a příliš benevolentně poskytuje licence nedostatečně kvalifikovaným společnostem, jež výstupy nabízejí. Jenže Nepál patří k nejchudším zemím světa, s HDP okolo 2 460 dolarů na hlavu (pro srovnání, v Česku jde o 35 500 dolarů). Jen v letech 2017–2018 vzrostly v zemi příjmy z cestovního ruchu na 643 milionů dolarů a bezmála třetina se pojila právě s výstupy na osmitisícovky. Není tak příliš pravděpodobné, že by se Nepál chtěl přísunu zdrojů z Everestu vzdát. Mediální „humbuk“ kolem tragických úmrtí má navíc na potenciální lezce přesně opačný efekt: Zájem se ještě zvyšuje, protože nebezpečí zkrátka láká. 

Podle dalších hlasů by bylo možné zácpám na vrcholu zabránit zpřístupněním hory i na podzim. Přestože tou dobou panují horší povětrnostní podmínky než na jaře, díky mnohem přesnějším předpovědím počasí by teoreticky bylo možné podnikat expedice i tehdy. Problémem zůstává, že k tomu zatím chybí potřebná infrastruktura.