Montessori v Česku: Hrát si jako ve škole
Dítě se učí psát písmenko, třeba „l“. Nepíše ho ovšem rovnou na papír, ale hraje si s ním. Prstíky obtahuje jeho obrysy, dívá se na něj. Litera je navíc vyrobena z hrubého papíru, takže ji mrňous nejen cítí, ale dokonce i slyší. A nakonec si ji nakreslí do písku. Písmenko tak působí na jeho hmat, zrak i sluch. A právě díky tomu, že zaměstná tolik smyslů dítěte najednou, se mu pevně vryje do paměti.
Na nápad výuky s důmyslnými pomůckami přišla před více než sto lety italská psychiatrička Maria Montessori, mimo jiné první promovaná doktorka medicíny v Itálii. Během své praxe se dostala do kontaktu s dětmi, které okolí považovalo za nevzdělavatelné. Vědkyně začala těmto sirotkům z ústavu nosit hračky, jež sama vymyslela. Zjistila, že děti výuka s pomůckami baví, a postupně je dokázala naučit číst, psát i počítat.
Zázrak ze sirotčince
Později pro chudé děti otevřela školu Casa dei Bambini neboli „Dům dětí“. Pozorovala, vnímala a experimentovala, až nakonec došla k závěru: Dítě samo určuje, jak, kdy a čím se nechá od svého okolí ovlivnit. Dospělí jsou jen jeho průvodci.
Žáček se dokáže soustředit i dlouhodobě, ale daná činnost ho musí bavit. Všechno si potřebuje ohmatat a prozkoumat vlastními smysly – jen tak se důležité vědomosti uloží do paměti. Maria Montessori proto vytvořila celý systém pomůcek. „Abstraktní myšlení se u dětí rozvíjí až kolem osmého roku věku. Například učí-li se žáček délkové míry, jedná se o velmi abstraktní myšlení. Vezme-li si však jeden decimetr a jeden metr do ruky, pak vidí i cítí rozdíl. Potom se jedná o konkrétní učení, které mu velmi usnadní zapamatování daného poznatku,“ vysvětluje Jana Udatná, manažerka společnosti Montessori v Česku.
Zábava na koberci
A jak vlastně výuka probíhá? Ráno se ve školce začíná na tzv. elipse: děti se shromáždí v kroužku a tiše mluví o svých prožitcích a pocitech. Chodí přitom po obvodu kruhu a mimoděk tak trénují koncentraci. Následuje práce s pomůckami, jež probíhá na koberečcích, přičemž každé dítě má svůj vlastní: na něm třídí, staví, srovnává a počítá. Existuje přitom podmínka, že práce se musí vždy dokončit.
Podobně – ovšem u stolků – se vyučuje i na Montessori základních školách. Nezvoní tu, nehodnotí se známkami, nedodržuje se klasický rozvrh hodin. Žáčci mohou volně chodit po třídě a úkoly plnit třeba i na koberci. Na druhou stranu má každé dítě povinnost splnit svůj týdenní plán, který si před tím samo rozvrhne.
Ani systém Montessori však není vhodný úplně pro každého – některé děti mají rády jasný program s jednoznačnou zpětnou vazbou. Svoboda je pro ně příliš zatěžující, chybí jim přímočaré ocenění v podobě známek. Systém Montessori klade velké nároky také na učitele, který musí neustále hledat nové cesty, jak látku podat, či vytvářet nové pomůcky.
-
Zdroj textu100+1 zahraniční zajímavost
-
Zdroj fotografiíShutterstock