Mocná síla šamanů Evropy: Kdo byli dávní duchovní vůdci starého kontinentu?
Na zemi leží nemocný muž. Má zavřené oči a jeho mysl se propadá krok za krokem do prázdna současně s údery bubnu. Údery jsou jediná věc, na kterou se soustředí. Sklouzává s nimi do transu a následuje rytmus, jako by to byl žebřík do jiného světa. Sestupuje do podsvětí a současně ke zdroji vlastní nemoci. Tam dole se setká s duchem podzemí, a pokud ho v zápase přemůže, vrátí se zdravý. Pokud ne, možná zahyne. Naštěstí má po ruce mocného průvodce – šamana. To on buší do bubnu, to on zpívá písně, které otvírají bránu do jiného světa. Kde to jsme? V africké savaně? V severoamerické prérii? Nebo na Sibiři? Ne, jsme doma. Konkrétně v Brně, jenže dvacet jedna tisíc let před naším letopočtem…
Prastaré učení
Zdá se neuvěřitelné, že šamanismus na některých místech planety přežil až do dnešních dní. Podle všeho jde o nejstarší duchovní učení a jeho zárodek může sahat až do středního paleolitu, který se datuje zhruba mezi roky 250 000 a 40 000 př. n. l. V té době žily v Evropě početné komunity neandertálců, u nichž ovšem nedisponujeme důkazy o rozvinutém duchovním světě. Víme, že pohřbívali své mrtvé, ale můžeme si jen domýšlet, co přesně si mysleli o životě po smrti. Žádné „slušné“ neandertálské umění se nedochovalo a je možné, že podobně chudý byl také jejich náboženský svět.
Opravdový rozvoj šamanismu přišel až s člověkem moderního typu, ke kterému patříme i my. Tento člověk vykročil z afrických savan někdy okolo roku 130 000 př. n. l. a v průběhu pouhých několika tisíc let osídlil Asii i Evropu. Právě v období zmíněné průzkumné exploze se zrodilo jisté společné dědictví lidstva – a na mnoha místech přežil šamanismus dodnes, ale jak se zdá, moderní doba urychluje jeho konec.
Posvátné je všechno
Odborníci se jen s obtížemi shodnou, jak přesně vypadal šamanismus doby kamenné. I když si vypomohou srovnáním s dnešními šamany, třicet tisíc let vývoje se nedá ignorovat. Přesto v šamanismu přetrvává několik rysů, které jsou všem tradicím světa společné a pravděpodobně v něm figurují od samotného počátku.
Pro šamana je posvátná příroda i všechno, co se v ní nachází. Zabil člověk zvíře? Měl by se omluvit jeho duchu a poděkovat mu, že lidem obětoval tělo, ve kterém sídlil. Pokácel strom? Měl by se jeho duchu omluvit a poděkovat mu, že mu poskytl možnost si vydlabat kánoi. Skrze šamanismus tak lze jako oknem vhlédnout do psychologie člověka doby kamenné. V jeho mysli nebylo posvátné a všední nijak odděleno. Dnes, když vcházíme do kostela, víme přesně, kde končí svět nákupů, televize a dvou piv po práci a kde začíná „dům boží“, ve kterém se nehvízdá, sundává se čepice, a pokud jste věřící, měli byste pokleknout. Takové rozdělení však před dvaceti tisíci let neexistovalo.
Každý váš čin byl napodobováním něčeho, co už udělal nějaký hrdina z mýtů před vámi. Rozdělání ohně, vyvržení zvěře, sex, a dokonce i chození na záchod mělo svůj pravzor. Například australští šamani zvaní Karadži se dodnes při močení staví do zvláštního postoje, jaký prý zaujali legendární hrdinové, kteří přinesli civilizaci. Pokud jste učinili jakékoliv gesto, uváděli jste do života kus mýtu. Umíte si dnes představit, že byste dělali malý rituál před každým dosednutím na mísu?
Zbytky v lidové magii?
Šamanismus měl v Evropě velmi silné postavení a různé jeho prvky se v lidové magii a folkloru udržely až dlouho do novověku. Čarodějnické procesy se často točily okolo schopnosti duše cestovat ven z těla, což představuje typickou šamanskou praktiku. Klanění se Satanovi a tance s ďábly na sabatech jsou samozřejmě výmysly inkvizitorů, podsunuté obětem a vynucené mučením. Avšak na výletech do jiných světů pomocí tajemných mastí vyrobených z durmanu, rulíku nebo blínu (všechny rostliny obsahují silné halucinogenní látky) může být alespoň v některých případech víc než jen zrnko pravdy. Drogy usnadňující trans, jež pomáhají při opuštění těla, tvoří typickou šamanskou pomůcku a například psychotropní ayahusca se užívá napříč celou Jižní Amerikou.
V okrajových oblastech Evropy, například na Islandu, se pak šamanské prvky zachovaly ještě v jasněji čitelné podobě. Když i do této odlehlé oblasti dorazily v 17. století v důsledku konání několika horlivých protestantských rodů čarodějnické procesy, dostaly se do záznamů zajímavé místní praktiky. U řady lidí byly nalezeny magické grimoáry s runami, které hojně užívali severští kouzelníci, přičemž tyto značky měly prazáklad v šamanské tradici. Obvinění je prý vyrývali na dveře lidí, jimž chtěli ublížit. Ještě zajímavější ovšem je, že na rozdíl od zbytku Evropy a Severní Ameriky byla z jednadvaceti zdejších upálených lidí pouze jediná žena. Historii islandského čarodějnictví dokumentuje místní Muzeum magie, kde můžete kromě chýše čaroděje vidět dokonce takové zázraky, jako jsou „nekrokalhoty“ Nábrók.
Morava, země šamanů
Zemí zaslíbenou šamanům je u nás především jižní Morava. Teplejší klima a dostatek zvěře zde před dvaceti až třiceti tisíci let mimořádně napomohly rozvoji umělecky zdatné kultury lovců mamutů. Právě někdy v uvedeném období vznikla legendární Věstonická venuše i neméně slavná venuše z nedalekého rakouského Willendorfu.
Díky této kultuře máme dnes přístup k jedněm z nejlépe dochovaných důkazů o šamanských praktikách doby kamenné. V roce 1951 objevili archeologové v Dolních Věstonicích pozůstatky chatrče, která stála odloučená na okraji vesnice. Uvnitř našli řadu nástrojů, pec a také množství nedokončených nebo pokažených sošek. Ty byly v životě prehistorických lidí mimořádně důležité, protože sloužily jako kultovní a obětní předměty a jejich autoři měli bezpochyby výjimečný status. Je pravděpodobné, že zmíněná dílna patřila právě šamanovi.
Ještě důležitější jsou ale hroby. Pohřbívání do země bylo v paleolitu vyhrazeno téměř výhradně důležitým osobnostem, protože vykopat díru do permanentně zmrzlé hlíny permafrostu vyžadovalo obrovské úsilí. Proto je možné, že tzv. Žena s křivou tváří, nalezená ve stejné lokalitě, byla šamanka. Její zvláštní jméno jí dala deformace obličeje s viditelnými následky obrny. Ještě zajímavější však je, že žena svírala v ruce vyřezanou sošku se shodně pokřivenou tváří. Pravděpodobně jde tedy o nejstarší portrét na světě.
(Ne)šťastná trojice
Mimořádný je u nás také nález společného hrobu tří lidí. V jeho středu leží mladá žena a napravo, tváří dolů, mladý muž. Na levé straně se pak nachází další muž s rukou položenou v jejím klíně. Proč je hrob tak zajímavý? Společné hroby jsou totiž vzácné a uložené lidi obvykle spojuje buď pokrevní pouto, nebo příběh. Všechny tři postavy byly zasypány silnou vrstvou okrového prášku, který se obvykle spojuje s magickými praktikami.
Co přesně se mezi nimi odehrálo, se nejspíše nedozvíme. Je možné, že jejich pozice odkazuje k nějakému mýtu, ale objevilo se také vysvětlení, podle kterého spíše vypráví příběh: muž vlevo je šaman a muž vpravo jeho pomocník nebo žák. Oba byli jako porodníci zodpovědní za porod důležitého dítěte – možná z rodiny vůdce klanu. Nějakým způsobem jej ale nezvládli a matka zemřela. Chtě nechtě pak muži putovali do hrobu s ní a pozice jejich těl naznačuje, jak moc porod pokazili. Odborníci by na tomto výkladu asi našli nejednu mouchu, ale s trochou fantazie...
Konec starého učení?
A jak se daří českým, potažmo evropským šamanům v dnešní době? Překvapivě dobře. Od 60. let minulého století, kdy éra hippies přinesla zájem o alternativní duchovní nauky, prožívají šamani v Evropě renesanci. Dnes si můžete vybrat v množství kurzů, na kterých se setkáte s moudrými muži ze všech koutů světa – není problém si zazpívat se šamanem z Mexika, Peru, Mongolska nebo Sibiře. Každý z nich nabízí jiný typ zážitku od bubnování u ohně přes saunu a chůzi po uhlí až po skutečné šamanské praktiky cest do jiných světů. Při některých si dokonce můžete – ale nikde to neříkejte – vyzkoušet přírodní psychotropní drogy.
TIP: Ve znamení Rohatého boha: Historie a současnost moderního čarodějnictví
Pokud se snad chcete učit od někoho s podobnou mentalitou, jako je ta vaše, můžete využít služeb bezpočtu českých šamanů. Ti lepší svoje vědomosti nečerpají z knih, ale skutečně jezdí za mistry do dalekých zemí, kteří jim rady často předávají velmi rádi, protože v mnoha komunitách (například na Sibiři nebo u severoamerických indiánů) mají šamani namále. Jejich tradiční úloha totiž kromě mluvení s duchy spočívá hlavně v uchovávání příběhů a mýtů vlastního etnika, ale to o ně ztrácí zájem. I v případě, že mají šamani štěstí a jejich jazyk nevymírá (odborníci odhadují, že každých čtrnáct dní vymizí ze světa jeden jazyk), narážejí na jiný problém: jejich vlastní lidé je často považují za zbytečné, za záležitost minulosti, která jejich komunitám v cestě k prosperitě nijak nepomáhá. Budoucnost tohoto „prvního náboženství“ tak paradoxně možná leží tam, kde v ryzí podobě dávno vymizelo – v Evropě.
-
Zdroj textu
100+1 zahraniční zajímavost
-
Zdroj fotografiíLibor Balák