Mezi sněhem a ledem: Jak se změnil životní styl arktických národů
Eskymáci, nebo Inuité?
Původní název národa obývajícího nejsevernější části Grónska, Kanady, Ruska a Aljašky zní „Inuité“. S označením „Eskymáci“ přišli až domorodí Američané, v jejichž jazyce výraz „eskimo“ znamená „pojídači syrového masa“. V současnosti se zmíněný pojem již takřka nepoužívá, a například v Kanadě se dokonce považuje za urážlivý. Kmeny žijící na Aljašce mu však dávají přednost, stejně jako ty na území Ruska. „Nejbezpečnější“ oslovení Inuitů se tak odvozuje od konkrétních kmenů: Na Aljašce jde například o Jupiky a Inupiaty.
Rámy z paroží
Sáně tažené psy tvořily součást inuitské kultury odjakživa, a na Sibiři se dokonce podařilo nalézt ostatky spřežení staré zhruba devět tisíc let. Zmíněný dopravní prostředek sloužil hlavně k přesunu těžkých břemen a obvykle jej tahali huskyové, speciálně chovaní a křížení tak, aby dobře odolávali drsným zimám. Na rybolov se Inuité vydávali v kajacích, jejichž označení pochází z domorodého slova „qajaq“. Pokud se však po vodě potřebovali přepravit, usedali raději do větších plavidel zvaných „umjak“. Rámy lodí stavěli nejčastěji ze sobích parohů a naplaveného dřeva, načež je pokrývali tuleními a mrožími kůžemi.
Co bude k obědu?
Jídelníček původních Inuitů sestával výhradně z masa a tuku ryb, velryb, mrožů či tuleňů. Nepříliš pestrá strava u nich přesto nevedla k potravinové nedostatečnosti: Zhruba polovinu potřebných kalorií získávali z tuku, třetinu z bílkovin a až pětinu ze sacharidů ve formě glykogenu, který přijímali v syrovém mase. Stravovací úpadek se paradoxně objevil teprve ve 20. století, kdy došlo k prolnutí se západními kulturami – a to včetně pokrmů. Nejenže tak nyní Inuitům často chybějí potřebné živiny, ale kvůli pití slazených nápojů dospěli k nebývalé obezitě: Podle jisté studie trpí výraznou nadváhou 64 % jejich kanadské populace.
Mezi Amerikou a Ruskem
Inuité si k životu vybrali velmi nehostinnou část planety, tudíž je mísení kultur po dlouhá tisíciletí míjelo. Na kanadské území dorazila změna až ve 20. století, konkrétně za studené války. USA a Sovětský svaz se předháněly ve zbrojení a základny v Arktidě vnímaly obě velmoci jako strategickou výhodu. Původní životní styl Inuitů z mnoha míst vymizel již v 60. letech: Začali být zcela závislí na západních komoditách, přišli o soběstačnost, a tím také o své dědictví. Zdraví jim podlomily dřív neznámé nemoci jako obrna či tuberkulóza, křesťanství proměnilo kmenový žebříček hodnot a dostupnost potravin dovolila usídlit se trvale. Jenže ne všichni novou éru přijali snadno, a mezi Inuity tak panuje až překvapivě vysoká míra sebevražd: V Grónsku si jich vezme život 85 ze sta tisíc, a v Kanadě dokonce sto – tedy desetkrát víc než ve zbytku populace.
Domov ze sněhu
Máloco si s kulturou Inuitů spojujeme tak jako iglú. Stavitel si nejprve najde vhodný sníh, jenž obvykle leží na pláních, kde jej zpevnily poryvy větru. Poté okolo sebe pilou vykrouží půdorys a vyřeže základy. Na ně začne klást bloky ve spirále a postupně ji formuje tak, aby se uzavírala dovnitř: Ve třetí či čtvrté řadě už mají kvádry sklon 45°. Nakonec se do konstrukce vyřežou dveře a komín. Pradávné umění však postupně upadá v zapomnění a v komunitách ho ovládá už jen několik starších jedinců. Pro mladé představuje iglú přežitek minulosti.
Motorové sáně
Původní Inuité žili zčásti jako nomádi a v závislosti na ročním období se stěhovali za potravou: V zimě si stavěli obydlí přímo na ledu a lovili tuleně, na jaro se přesouvali na pobřeží, kde jejich jídelníček obohatily ryby. Během léta pak zamířili do vnitrozemí, aby lovili soby. Protože se jednotlivé kmeny pohybovaly vždy mezi konkrétními místy, nechávaly za sebou vybavení i lovecké pomůcky a většinou cestovaly nalehko pěšky. V současnosti však veškerou dopravu obstarávají pomocí sněžných skútrů a v létě terénních čtyřkolek. Mnozí již díky moderním vymoženostem žijí usedle: Jídlo, poštu i další potřeby si zabezpečují, aniž by se museli stěhovat, a za příbuznými někdy dokonce létají.
Víc masa, víc dětí
Počet narozených inuitských dětí se obvykle odvíjel od dostatku potravy: Jestliže kmen dokázal shromáždit odpovídající zásoby, mohl si dovolit uživit víc ratolestí. Dnes však velká část Inuitů žije v moderní civilizaci a jejich přežití nezávisí na vrtoších přírody či úspěšném lovu. Například na každou domorodou ženu v Kanadě tak průměrně připadají víc než tři potomci, tedy dvojnásobek oproti kočovným dobám. Výchova se již neodehrává v rámci kmene, nýbrž ve školních lavicích, kam malí Inuité usedají podobně jako mládež ve zbytku světa. Svůj volný čas pak tráví před televizí, obrazovkou počítače nebo displejem chytrého telefonu.
Vzhůru na čekanou!
V oblasti Beringovy úžiny mezi Aljaškou a Sibiří dosahují průměrné letní teploty až 10 °C. Tamní sněhová pokrývka proto odtává a led mizí. Pokud se tedy Inuité stále ještě živí lovem, vyrážejí do svých táborů strategicky umístěných v regionech hojných lovišť. Jestliže zůstávají u pobřeží, tvoří jejich kořist převážně ryby, tuleni a mroži. Hluboko ve vnitrozemí se ovšem zaměřují také na soby. Na podzim sice teploty znovu klesnou, napadne sníh a voda zamrzne, ale zmínění sudokopytníci se shromáždí do početných stád a stanou se snazším cílem. Pak se však vydají na cestu k jižněji položeným pastvinám a také Inuité se musejí přesunout do lovišť na jihu.
Svlékání z kůže
Až do prvního kontaktu s „civilizovaným světem“ chodili Inuité výhradně v kůžích a kožešinách z ulovených zvířat. Muže musel oděv ochránit před mrazem, i kdyby při lovu uvízli na pláních, a zároveň nesměl propustit vodu. Dnes je však oblečení z kožešin k vidění obvykle jen v muzeích. S Evropany se pak například do Grónska dostaly látky, jež Inuité postupně začlenili do svého odění. Následně vznikly mimo jiné pestrobarevné „kroje“, které ozvláštňují svatby i další slavnostní události. Nicméně na lov či pro zásoby se již vyráží v běžné péřové výbavě polárníků.
-
Zdroj textu
-
Zdroj fotografiíShutterstock, Profimedia
