Metropole, které jdou ke dnu: Potápějící se Manila a americké New Orleans

Filipínská Manila patří k nejhustěji osídleným metropolím světa a chlubí se i jednou z nejrychleji rostoucích ekonomik. V poslední době se ovšem přidalo také jedno alarmující „nej“: Manila se zařadila mezi nejrychleji se potápějící městské aglomerace a podle odhadů tamní hladina do roku 2050 vystoupá o dalších 50 centimetrů.

Až do 60. let minulého století přitom podobnému vývoji nic nenasvědčovalo. Jistě s ním nepočítal ani Ferdinand Marcos, jenž v letech 1965–1985 zastával post prezidenta Filipínské republiky. Pod jeho vedením započala rozsáhlá industrializace země, spojená s výstavbou velkých měst. Jenže „hra na boha“ si záhy vyžádala svoji daň a nejvíc to pocítila právě Manila. Výsledky studie národní mapovací služby NAMRIA ukázaly, že za postupné potápění metropole může překotná výstavba. Mrakodrapy, administrativní budovy i domy vyrostly příliš rychle a ve zcela nevhodných oblastech, náchylných k povodním. Od 60. let tam tudíž průměrná mořská hladina stoupala nejrychleji na světě. 

Velkým problémem zůstává i skutečnost, že k záplavám a propadům půdy nedochází pouze ve městě, nýbrž také v přilehlých lokalitách. „Když se potápí země kolem zálivu Manila Bay a hladina moře stoupá, záplavy se nešíří jen v metropoli, ale i v okolních provinciích,“ vysvětluje Greg Bankoff z novozélandské Auckland University. Nejhorší scénář pak skutečně naznačuje, že pod hladinou zmizí spolu s Manilou rovněž blízká města či celé rozsáhlejší oblasti.

Do ulic ve člunu 

Situace v Manile je alarmující už nyní: Prakticky každý silnější déšť vyvolá povodně, jež ochromují dopravu a městskou infrastrukturu. Lidé si dokonce již zvykli a přizpůsobili se – při menších záplavách, které obvykle opadnou do dalšího dne, vyplouvají do ulic v domácích člunech. 

Silnější tropické bouře mají ovšem podstatně větší dopad a město se z nich vzpamatovává déle. Například při povodních v roce 2009 se ocitlo pod vodou téměř 80 % metropole. V některých částech voda vystoupala až do výšky 7 metrů a životem zaplatilo 464 lidí. Přes 300 tisíc obyvatel muselo opustit domov a živel zničil úrodu bezmála na 130 000 ha zemědělské půdy.  

Studie Světové banky nicméně naznačila, že nepříznivý fenomén bude v Manile pokračovat navzdory faktu, že vláda již před desítkami let zakázala odčerpávání podzemních vod pro projekty infrastruktury. Potenciální přírodní katastrofa se ovšem netýká pouze metropole a přilehlých oblastí, nýbrž celých Filipín. Podle průzkumu banky HSBC, jenž zahrnul 67 států, je ostrovní země po Indii a Pákistánu nejvíc ohrožena globálními změnami. Proto se velmi angažuje v ekologických snahách: Zavázala se například, že do roku 2030 sníží emise uhlíku o 70 %, čehož chce docílit úspornými opatřeními v energetice, dopravě, lesnictví i průmyslu. 

Pohroma v kolébce jazzu

Hrozbě potopení však zdaleka nečelí jen velká asijská pobřežní sídla. Řadu měst, která obyvatelům doslova mizí pod nohama, najdeme také USA. Zatím nejpalčivěji se problém dotýká New Orleans v Louisianě, kde žije přibližně 400 tisíc obyvatel. 

I v jeho případě je částečně na vině geografická poloha: Město leží v průměru 2 metry pod úrovní mořské hladiny a ze všech stran ho obklopuje voda – jezero Pontchartrain na severu, jezero Borgne na východě, na západě mokřady a bažiny a na jihu delta Mississippi. „V suchu“ jej udržují jen masivní hráze a potenciální riziko znamenají prakticky jakékoliv dešťové srážky, které je třeba odčerpat. Ne vždy se to však daří: Naposled se situace vymkla kontrole v roce 2005, kdy metropoli zasáhl hurikán Katrina a připravil o život 1 500 lidí.

Dřív si s rostoucí hladinou poradila příroda: Přirozené záplavy se kompenzovaly ukládáním říčních sedimentů a obnovou půdy z rozkládajících se odumřelých rostlin a živočichů. Lidé však v místě postupně vystavěli hráze – právě v New Orleans vyrostl jeden z největších takových systémů na světě. Jenže řešení si vyžádalo svou daň: Stěny sice zamezily přístupu vody, ale současně brání přirozenému ukládání sedimentů, a tedy rozšiřování půdy. 

Klimatičtí uprchlíci 

Jak ukázala nedávná měření NASA ve spolupráci s University of California a Louisiana State University, v posledních dekádách se celý proces zrychluje. Město klesá v průměru o 2 centimetry ročně a v některých oblastech jde až o 5 centimetrů. Hlavní příčina alarmující situace však tkví v odčerpávání podzemní vody a v rozsáhlé průmyslové činnosti ropných a plynárenských společností. Nejvíc se totiž půda propadá právě ve výrazně průmyslových lokalitách. 

TIP: Kdy zmizí indonéská Jakarta pod hladinou oceánu?

Louisiana patří k regionům USA, které budou klimatickými změnami postiženy nejcitelněji. Jen za uplynulých 90 let přišla o 5 000 km², což zhruba odpovídá rozloze Bali. Například tamní ostrov Isle de Jean Charles ztratil od roku 1955 kvůli erozi a stoupající hladině 98 % území. Jeho někdejší obyvatelé se tak stali prvními americkými klimatickými uprchlíky: Museli přesídlit na pevninu, což přišlo vládu v přepočtu téměř na miliardu korun. Problém s potápěním ovšem řeší i hlavní město: Washington se má během dalších 100 let propadnout bezmála o 15 centimetrů.