Město ve jménu čistoty: Mohendžodáro představovalo starodávné kulturní centrum povodí Indu
Snad největší město tehdy známého světa má vskutku co nabídnout. Dokonale promyšlený a pečlivě vyměřený systém, s jakým byly budovány ulice, domy a další stavby, je zcela unikátní. Nacházíme se zhruba v roce 2000 př. n. l. v daleké Asii na území dnešního Pákistánu. Nedaleko teče životodárný Indus. Jsme ve zlaté éře harappské civilizace, v prastarém městě, které dnes známe pod jménem Mohendžodáro, ale jeho skutečný název neznáme.
Od himálajských velehor až po Arabské moře… Druhým nejvýznamnějším centrem harappské civilizace je několik set kilometrů vzdálená Harappa. Starodávná kultura povodí Indu vládla rozsáhlému území současného Pákistánu, severní a západní části Indie nejméně od 22. až do 18. století před naším letopočtem. Spolu s egyptskou a mezopotámskou kulturou tak vytváří jedinečnou triádu nejvyspělejších civilizací doby. Jejím nejvýznamnějším centrem je pravděpodobně právě Mohendžodáro, které se rozkládá na rozloze o 240 hektarech! A to nemusí být zdaleka konečné číslo, protože do dnešních dnů byl objeven jen zlomek města.
Důraz na čistotu
Mohendžodáro bylo v době své největší slávy obklopeno rozlehlými lány obdělávané půdy. Do této podoby se ale vyvíjelo pomalu a postupně. První osídlení se zde datuje asi od roku 3500 př. n. l. Šlo o pouhou rolnickou osadu a nikdo nemohl vědět, že za pár stovek let později metropole ubytuje až 100 tisíc lidí. A přece se tak stalo. Vzniklo zde město, které udivuje svět dodnes. Čím je tak jedinečné?
Mapa Harappské kultury s vyznačením hlavních a menších center (foto: Wikimedia Commons, Podzemnik, CC BY-SA 4.0)
Mohendžodáro nás dodnes ohromuje důkladně naplánovanou pouliční sítí a také komplikovaným odvodňovacím systémem. To samo o sobě svědčí o zručnosti a inteligenci městských plánovačů, kteří moc dobře věděli, jak pracovat s vodou. Hlavní ulice byly široké 15 metrů a navazovaly na ně menší postranní uličky. V nich lze rozpoznat desítky cihlových domů. Zvláštní je, že nemají žádná okna ani dveře směřující do hlavních ulic. Má se za to, že plánovači chtěli zabránit přílišnému pronikání prachu a nečistot do interiéru.
Takzvané Dolní město sestávalo přesně z takovýchto staveb. Každá domácnost měla zaručený přístup k nedaleké veřejné studni, každé obydlí mělo ale i svou vlastní studničku. Většina domů se navíc pyšnila malými bazénky na koupání spojenými s primitivním drenážním systémem. Některá stavení byla rozsáhlejší s velkými dvorky, jiná měla dokonce dvě poschodí. Dolnímu městu vévodilo centrální tržiště s ústřední studnou.
Bohatství bez ochrany
Mohendžodáro vzbuzuje údiv i díky části označované jako Pevnost. Ohromná citadela stojící na patnáctimetrovém umělém pahorku poutá pozornost archeologů. Obklopuje ji několik vysokých cihlových strážních věží. K čemu věže? Možná varovaly před nebezpečím útoku nebo záplav, ohlašovaly blížící se nebezpečí. Citadelovému komplexu vévodí síň se sloupořadím a působivá velká lázeň, nebo taky „Velký bazén“. Z úzkých východů komplexu je patrné, že vstup do hlavní lázně byl omezený, patrně sloužila k rituálním účelům. Sloupová hala byla zřejmě určena ke shromažďování lidí a ve vedlejší „univerzitní hale“ se zhruba 78 místnůstkami mohli být ubytování zdejší kněží.
Kousek od lázní se pak nachází prazvláštní systém pódií z nepálených cihliček. Archeologové se nejdřív domnívali, že jde o jakési podlahové vytápění. Pozdější střízlivější výzkumy ale ukazují spíš na to, že šlo o městskou sýpku nebo skladovací halu. O tom byl v minulém století přesvědčen i archeolog Mortimer Wheeler, který poukazuje na podobné stavby mínójské Kréty a starého Říma. Do sýpky prý po nakládacích rampách vjížděly káry tažené voly a zrní poté vysypaly do jednotlivých sil. Další vykopávky odhalily i spousty velkých skladovacích džbánů. Obyvatelstvo města zřejmě netrpělo nedostatkem.
Mohendžodáro ale překvapivě nedisponuje hradbami. Kromě strážních věží a obranné pevnosti na jihu tu nenajdeme žádné obranné valy. Archeologové nenacházejí ani významné množství zbraní. Jak je to možné? Další osídlené oblasti Indu totiž hradby měly. Podle vědců je to tím, že Mohendžodáro bylo spíše administrativním a kulturním centrem, ne opevněnou metropolí.
Další anomálii oproti egyptským a mezopotámským městům představuje fakt, že ve městě nenajdeme žádné zřejmé sídlo vládce nebo vlády. Odborník na civilizace v okolí Indu Gregory Possehl to vysvětluje tím, že městu prý vládla ideologie čistoty a pořádku. Velký bazén na vyvýšeném pahorku má nejblíž k možnému chrámu. Harappa tak byla prý civilizací, jež uctívala ideologii čistoty a vody!
O významu města se mnoho nedočteme – písmo nalezené na pečetních destičkách dosud nebylo rozluštěno, snad jde o některý z drávidských jazyků. Přesto i díky pečetím víme, že Mohendžodáro čile obchodovalo. A to i s tak vzdálenými místy, jako byl sumerský Ur a egyptská města. Řemeslníci vyrobili mnoho pečetidel. Najdeme na nich slony, tygry, krokodýly, ale i antilopy a nosorožce! Je zjevné, že slonovinu, lazurit či zlato tak obchodníci nakládali na lodě mířící po Indu dál k moři a do Mezopotámie a Egypta. Pečetě, z nichž některé byly nalezené až v Uru, mohly posloužit i jako jakási kontrola pohybu vzácného zboží.
Město kohoutů
Mohendžodáro se stalo také jednou z prvních lokalit, kde dochází k ochočení domácích zvířat – zejména drůbeže. Dle některých výkladů se mohlo město dokonce původně jmenovat Kukkutarma, což lze přeložit jako „město kohouta“. Domestikovaná drůbež se chovala pro posvátné účely, nikoliv jako zdroj potravy. Význačným rituálem města byly kohoutí zápasy, které však nebyly pouhou podívanou, ale měly svůj specifický náboženský význam.
Kolik času měli archeologové na důkladné prozkoumání celé lokality? Překvapivě málo! První archeologové navštěvují Mohendžodáro až v roce 1911. Ve třicátých letech je objevena severněji položená Harappa. Během 20. století však Mohendžodáro hostí jen několik drobnějších archeologických projektů. Výzkum prokazuje, že město nebylo řízeno králi, ale spíše volenými úředníky nebo elitou sídlící v citadele. Teprve v roce 2015 provádí Pákistánský národní fond pro Mohendžodáro suché jádrové vrtání a zjišťuje, že oblast je mnohem větší, než se očekávalo.
TIP: Města, která zmizela pod hladinou: Prastará civilizace Khambhátského zálivu
Otazníky stojí i za důvody, proč mimořádně vyspělá civilizace město opustila. Existují tři nejpravděpodobnější teorie. Archeolog Mortimer Wheeler míní, že si narůstající bohatství a pohodlí měšťanů vyžádalo vyšší nároky na vodu, palivo a stavební materiál, potraviny a další suroviny. Nadměrné využívání okolní půdy pak mělo vést k erozím a zvýšení rizika záplav. Rostoucí počet obyvatel a časté povodně mohly zhoršit hygienické podmínky natolik, že se tu prostě nedalo žít. Jiná teorie počítá s nepřátelskou invazí: město mohli napadnout a vyplenit neznámí útočníci. Poslední hypotéza mluví o změně toku Indu a možném zemětřesení, které by způsobilo opakované záplavy. Která verze je pravdivá? To dosud netušíme. Bylo by ale smutnou ironií, kdyby civilizaci oslavující vodu a čistotu ukončil právě vodní živel…
Bohyně, kněz i tanečnice
Archeologové objevili v Mohendžodáru mnoho dětských hraček i sošek. Opakoval se například motiv ženy s jakousi „čepicí“ ze dvou košíků. S největší pravděpodobností šlo o zpodobnění bohyně Matky. Jiným zajímavým nálezem je bronzová soška nahého děvčete s poněkud vyzývavým držením těla nazvaná Tančící dívka. „Nemůžeme si být jisti, že to byla tanečnice, ale byla dobrá v tom, co dělala, a věděla to,“ komentuje nález archeolog Gregory Possehl. Stejně neurčitelná je i elegantní mužská busta z mastku, jíž dali badatelé jméno kněz-král. (foto: Wikimedia Commons, Gary Todd, CC0 1.0)
