Medový poklad i okno do pravěku: Krása zkamenělé pryskyřice

Jantar je jako minerál označován spíše ze zvyku. Ve skutečnosti se jedná o fosilní pryskyřice, zkamenělé rostlinné šťávy s proměnlivým chemickým složením a bez krystalické struktury. Jantary nejčastěji pocházejí z třetihorních jehličnanů (stáří cca 50 milionů let), najdeme však i jantarové hmoty druhohorní a zcela výjimečně takové, jež pochází z konce prvohor. Zkamenělé pryskyřice mladší než dva miliony let nazýváme kopály a mezi jantary v pravém slova smyslu je neřadíme.

Zkamenělé slzy stromů

Jak vlastně jantar vzniká? Stromy vylučují pryskyřici při narušení své kůry, chrání se tak před chorobami či napadení hmyzem. Tímto způsobem zacelují jizvy na povrchu i uvnitř. Aby z obyčejné pryskyřice vznikl jantar, musí být tyto „slzy stromů“, často i s kmenem odumřelého stromu, poměrně brzy překryty vlhk1ými usazenými horninami jako jsou písky nebo jíly. Nejčastěji tak jantary vznikají na dně lagun nebo v deltách řek.

Ne všechny typy pryskyřic však dobře fosilizují. Zásadní je vhodné chemické složení. V Evropě vznikal jantar z pryskyřice borovice Pinus succinifera, americký jantar pochází z bobovitého stromu kurbaryl obecný (Hymenaea courbaril).

Baltské zlato severu

Jantar se obvykle ukrývá v naplaveninách a v usazených horninách. Jeho valouny, zaoblené hlízy a zrna mívají většinou centimetrovou velikost. Jen zcela výjimečně dosahují jantarové valouny hmotnosti až 10 kilogramů a velikosti lidské hlavy. Materiál se dobře brousí a po vyleštění má pěkný lesk. Typická je pro něj medově žlutá barva a průsvitnost, jsou však známy i jantary červené nebo dokonce zelené a modré. V průběhu času se barva látky mění. Jak stárne, ztrácí vodu, stává se stále tmavší a neprůhlednější.

U nás je nejznámější jantar baltský, pojmenovaný podle místa nejčastějšího výskytu při pobřeží Baltského moře, nejvíce na Samlandském poloostrově. V Evropě bývá označován jako „zlato severu“. Mezi jeho největší vývozce patří Německo, Dánsko, Polsko a pobaltské republiky. Nádherné jantary ovšem pocházejí i z kolumbijských nalezišť v jižní Americe.

Medové poklady celého světa

Krása jantarů fascinovala lidi už od pradávna a první zmínky o jeho sběru pocházejí z okolí Baltského moře. Nejstarší jantarové amulety a ozdoby jsou staré více než 30 000 let. Od neolitu, především v době bronzové, byl jantar v Evropě velmi důležitým obchodním artiklem. Na křížení jedné z větví Jantarové stezky (která spojovala sever Evropy a Středozemní moře) se solnou stezkou vznikla kdysi Praha. Přivezené jantary jsou známé ze starého Řecka, severního Irska, Mezopotámie a dalších zemí. Jantar byl přítomen i v Tutanchamonově pokladu – v jednom z nejcennějších šperků tvořil centrální kámen obklopený rubíny a smaragdy.

Římský císař Nero vyslal někdy mezi lety 54–60 vojenského velitele, aby mu našel zdroj jantaru. Ze severu se tak do Říma dostaly stovky kilogramů baltského jantaru. Podle římského historika Plinia byl jantar v té době tak oblíbený, že vyřezávaná jantarová soška měla větší cenu než zdravý otrok. Německý objevitel Heinrich Schliemann popisuje jeho bohaté nálezy i z bájných Mykén a Tróji. Říká se, že když Kolumbus v roce 1492 navštívil poprvé karibský ostrov Quisqueya, daroval mladému náčelníkovi indiánského kmene Taino šňůru medových kuliček jantaru. Prý byl velmi překvapen, když na oplátku dostal opánky ozdobené stejnými kamínky.

Proti epilepsii, moru i zánětům

Jantar ovšem nebyl jen ceněným šperkařským materiálem. Lidé mu v minulosti přisuzovali kouzelnou moc a už ve starověku byl lékaři doporučován na zmírnění epilepsie. Používal se jako prášek smíchaný s olejem a vodou nebo jako součást vykuřovadel a kadidel. Lidé věřili, že vonný dým z hořícího jantaru má desinfekční účinky, proto ho používali v místě porodu nebo při morových epidemiích.

V současnosti nalézá jantar uplatnění také v léčitelství a alternativní medicíně. Využívá se především k léčbě zánětlivých onemocnění například močových cest, ke zklidnění žaludečních vředů nebo žlučníkových potíží. Poměrně často můžete vidět miminka s jantarovým náhrdelníkem kolem krku. Jejich maminky věří, že jantar dokáže zmírnit bolest při prořezávání prvních zoubků.

Okno do pravěku

O jantaru uvažujeme především jako o ozdobném kameni. Nesmíme však zapomínat, že je to i cenný materiál pro vědecká bádání. Pryskyřice obsahuje terpeny, alkoholy a estery a díky nim dokáže vysušovat a působit antisepticky. Umí tedy výborně zakonzervovat téměř jakékoli zbytky rostlin či živočichů, které v lepkavé pryskyřici uvízly. Vědci tak jantar chápou jako okno do minulosti – prostředek, jenž jim umožňuje dozvědět se víc o dávno zaniklých ekosystémech.

Nejčastěji se v jantarech nacházejí zbytky hmyzu: hmyzí larvy, vajíčka, houby, semena atd. Hmyz byl často do pryskyřice lapen poměrně rychle. Jantar tak může představovat jakési momentky z pravěku, které zachycují například právě vylíhnuté pavoučky, nebo parazitické chování roztočů, hlístic ale i včel. V muzeu v německém Stuttgartu mají například jantar s pravěkou kolonií asi dvou tisíc mravenců.

Občas byli v pryskyřici uvězněni i malí obratlovci. Za největší „poklady“ zajaté v jantaru se považují štíři, ještěrky a žáby. Jejich nálezy jsou však velmi ojedinělé a ocenění nálezu tomu odpovídá – v roce 1997 byl objeven kousek dominikánského jantaru s žabkou, který kupec ocenil částkou více než 54 000 eur.

Falešně oživená minulost

V souvislosti s jantarem je potřeba zmínit režiséra Steven Spielberga a jeho hollywoodský trhák Jurský park. Myšlenka klonování dinosaurů z DNA obsažené v komárovi, který je uvězněn v jantaru, je sice zajímavá, nicméně nereálná. Přestože jantar skutečně DNA živých organismů často obsahuje, ve skutečnosti se jedná pouze o fragmenty. Obnovit celý kód je stejně nemožné, jako dát dohromady knihu na základě jedné věty se zcela přeházenými slovy.

Obliba jantaru po fenomenálním úspěchu Spielbergova snímku každopádně prudce vzrostla a zvýšená poptávka vždy nahrává nejrůznějším podvodníkům. Stále častěji se tak můžete setkat s falešnými jantary, které jsou ve skutečnosti vyrobeny z komerčních pryskyřic a barviv. V lepším případě se jedná o tzv. lisovaný jantar, který je vyroben z jantarového odpadu zahřátím za zvýšeného tlaku. Někteří výrobci jsou schopni připravit dokonce i falešný jantar s kousky hmyzu.

Jak si můžete ověřit pravost jantaru? Buď ho vystavíte plameni (syntetická pryskyřice se rychle začne rozpouštět a krčit), nebo ultrafialovému záření. Pod jeho vlivem totiž pravý jantar slabě tyrkysově nebo zeleně září. Tomuto efektu se říká „jantarová aura“ a v určitém úhlu ho lze pozorovat i při dopadu slunečních paprsků.

Naleziště českého jantaru

I u nás bylo dříve výjimečně možné najít překrásný načervenalý průsvitný jantar šperkařské kvality, a to ve Študlově u Valašských Klobouk. Morava však v minulosti proslula spíše nálezy druhohorního (křídového) jantaru, který pocházel z jílovců doprovázejících uhelné sloje v okolí Valchova u Boskovic a na několika lokalitách Moravskotřebovska. Největší velikosti dosahovaly hlízy žlutého neprůhledného valchovitu, naopak krásně průhledný byl drobný hnědavě červený neudorfit od Nové Vsi (německy Neudorf), po tamním důlním správci Muckovi pojmenovaný muckit.

TIP: Tajemství jantarové komnaty aneb Kde se skrývá poklad ukradený nacisty?

Kromě křídového jantaru se u nás někdy najde i jantar třetihorní. Ve skutečnosti se však původem jedná o jantary baltské, které byly na naše území z místa vzniku zavlečeny pevninskými ledovci. Opravdu ojedinělý výskyt těchto jantarů je známý z ledovcových štěrků v širším okolí Moravské brány na Ostravsku a Opavsku.