Masožravé sitatungy: Překvapivé setkání s africkými lesoni bahenními

Zoologické zahrady jsou určitým návratem k přírodě uprostřed velkých měst. Jejich rekreační a zábavný účel je stále důležitý, ale jako vrchol poslání těchto zařízení už byl dávno překonán. V současnosti mají zoo mnohem smysluplnější účel, a to vzdělávání veřejnosti, výzkum a ochranu ohrožených druhů a nejnověji se také podílí i na projektech ochrany původních biotopů v areálu jejich výskytu.

Při jedné z mých návštěv v Zoo Dvůr Králové jsem se mimo jiné zastavil u výběhu sitatung, známých také pod názvem lesoni bahenní (Tragelaphus spekei). O pár chvil později jsem měl možnost pozorovat chování, které bych nejenže u velkých antilop vůbec nečekal, ale které navíc ještě nebylo zdokumentováno.

Voda jako útočiště

Sitatungy jsou poměrně statné antilopy obývající mokřadní oblasti Střední Afriky (Demokratická republika Kongo, Botswana, Zambie) a v menší míře také Západní Afriky. Jejich život je velice úzce spojen s vodou a vodním prostředím, a to jak při vyhledávání potravy, tak při úprku před útoky šelem.

Pokud totiž sitatunga spatří predátora, což mohou být především leopardi, lvi, krokodýli, ale také divocí psi nebo velké krajty, snaží se co nejrychleji dostat do vody, kde se díky svým plaveckým schopnostem může ponořit až po nozdry. Končetiny sitatung jsou dlouhé a tenké s dlouhými, zašpičatělými a doširoka roztažitelnými kopýtky, díky nimž se tolik neboří v bahně.

Tito býložraví sudokopytníci jsou aktivní navečer a ráno, občas i přes den, kdy se ve vodě zchlazují a zbavují obtížného hmyzu. Jejich hustá srst je dobře promaštěná, což zabraňuje smáčení a prostydnutí ve vodě.

Masožraví býložravci

Poklidné chování sitatung ve společném výběhu zoo nedávalo tušit, že uvidím něco zvláštního. Okolo pobíhající zoborožci (Bucorvus leadbeateri) a hadilovové písaři (Sagittarius serpentarius) se přikrmovali na mrtvých kuřatech a slibovali být daleko zajímavějším objektem zájmu. Náhle se ale mezi zoborožci a hadilovy objevily dvě samice sitatung a začaly se k mému nemalému údivu také přikrmovat na mrtvých kuřatech. Maso v nich poměrně rychle mizelo a bylo vidět, že je pouze několikrát „přežvýknou“ a ihned polknou. Postupně je takto „spásly“ do posledního kuřete.

Byl jsem opravdu překvapen. Není totiž úplně běžné, aby se turovitý přežvýkavec projevoval masožravě. Za poměrně dlouhou dobu, co se o zvířata zajímám, jsem se s takovým chováním nesetkal. Potrava sitatung se totiž v přírodě neliší od potravy ostatních antilop zdržujících se poblíž vody. Tvoří ji různé druhy jak suchozemských, tak vodních rostlin, včetně listí keřů, trav, ostřic a rákosí. Takový jídelníček uvádí ve své knize již Josef Vágner, který navíc upozorňuje na neschopnost sitatung napřímit se na nohách a spásat listí ve vyšších partiích. Sitatungy se dokonce pasou i na podvodních rostlinách se zcela ponořenou hlavou či na zbytcích listí ve sloním trusu.

TIP: Roztomilí zabijáci: Hroši obojživelní jsou nebezpečnější než lvi

Nezvyklé chování sitatung v zoologické zahradě by mohlo být nezvyklým způsobem doplňování potřebných minerálů nebo bílkovin. Přitom mne ale ošetřovatel ujistil, že zvířata mají naprosto dostatečný přístup k minerálním lizům. Zdá se, že býložravé antilopy z nějakého důvodu našly zálibu v chuti masa, ke kterému se v přírodě nedostanou. Není ani vyloučené, že je takové chování v přírodě běžné, ale dosud nebylo zdokumentováno.