Mandril rýholící: Tajemný duch rovníkové Afriky

Mandril rýholící (Mandrillus sphinx) patřil spolu s gorilou nížinnou k hlavním cílům expedice do rovníkové Afriky. Několik let jsem byl nucen připravovanou cestu do Gabonu odkládat, protože v okolních zemích se přerušovaně válčilo. Národní parky Gabonu byly střídavě otevřené a zavřené. Bohužel pro turisty však během posledních pár let převažovala druhá varianta. V sousední Středoafrické republice řádila občanská válka, které přerostla v genocidu, podobně jako kdysi ve Rwandě. Musel jsem tedy čekat dlouhé roky, než se mi podařilo konečně se dostat na dosah vytouženým zvířecím druhům.

Ráj nedotčené přírody

Gabon je syrová Afrika se vším všudy, naprosto odlišná od toho, co jsem dosud poznal. Celá země je téměř nedotčená, 80 % rozlohy státu je stále pokryto primárním lesem a tropickými savanami. Pro fotografa divoké přírody je to hotový ráj. Největším lákadlem v této zemi je pro mě osobně možnost fotografovat divoké gorily, mandrily, šimpanze a pralesní slony. Tato zvířata by tady možná už nebyla, kdyby neměla k dispozici neuvěřitelně zachovalé přírodní prostředí, které se běžně v Africe nevidí.

Čekání na mandrily

Cesta za mandrily patřila k vrcholům naší expedice. Setkání s těmito krásnými primáty bývají velmi krátká a intenzivní, a proto je třeba se na ně pořádně připravit a mít trochu štěstí. Park Leekedi byl založen v roce 1960 a od roku 1991 tady probíhá intenzivní výzkum mandrilů. Několik skupin primátů je podle určitých parametrů rozděleno a za dohledu vědců z Francie a Jihoafrické republiky zde probíhá bohatě rozvětvený výzkum jejich života. Jedinečná šance, jak mandrily v divoké přírodě spatřit, je připojit se ke skupině, která má každý týden za úkol zvířata vystopovat. My jsme si najali schopného průvodce, jehož zkušenosti nám dávaly určitou jistotu, že mandrily objevíme. Bohužel pro nás uměl pouze francouzsky, ale dorozumívání jsme nakonec směsicí posunků a střípků z několika jazyků zvládli. Po několika dnech jsem už však začal být poměrně nervózní. Náš pobyt se rychle chýlil ke konci a po mandrilech ani vidu, ani slechu.

Celá oblast je po většinu dne bičována tropickým lijákem, takže se primáti schovávají hluboko uprostřed temných lesů. Dost dobře si zatím nedovedu představit, jak se mi podaří v tropickém lese něco vyfotografovat. I v pravé poledne je tady tma jako v pytli. Každý den odpoledne se počasí na chvíli umoudří, ale taky propukne opravdové rovníkové peklo. Před příšerným horkem a dusnem není úniku, teplota na slunci šplhá ke 40 °C. Nic naplat, tady jiné počasí čekat nemůžeme. Odpoledne se pečeme uvnitř terénní Toyoty a s napětím očekáváme, zda se z vysílačky ozve volací kód „mandrilís, mandrilís“.

Život za pestrou maskou

Mandrilové patří mezi největší primáty. Velikostí se řadí hned za gorily, orangutany a šimpanze. Dospělý samec může v průměru dosáhnout výšky kolem 80 cm, a hmotnosti 30 kilogramů. Dokonce prý byly zaznamenány případy, kdy zvlášť vzrostlý jedinec vážil téměř půl metráku! Samice jsou výrazně menší, v průměru zhruba poloviční výšky s hmotností kolem 15 kilogramů. Samci i samice mají výraznou bradku, někdy se žlutým nádechem.
Na rozdíl od samců nemají samice tak pestře zbarvený obličej. Tato barevná „maska“ je výsadní dominantou samců. Částí kolem nosu probíhají rýhované kosti, odtud je odvozen druhový název „rýholící“. Zároveň je oblast kolem nosních kostí výrazně zbarvena od červených odstínů až po modré. Barvy jsou v období páření mnohem výraznější.

Po většinu dne samci setrvávají na zemi, samice s mláďaty se uchylují do nižších partií lesního porostu. Přes noc spí na stromech, převážně v husté vegetaci, kde jsou samice s mláďaty chráněny před dravci. Mandrilové nejsou příliš dobří skokani, ale v případě nebezpečí přeskakují ze stromu na strom.

Z nečinnosti do zběsilého tempa

Stále čekáme a já pomalu ztrácím naději, že mandrily někdy uvidím jinde než v zoo. Horko se nedá vydržet, a tak aspoň na chvíli zastavujeme ve stínu vzrostlých stromů. Náš průvodce cosi drmolí do vysílačky a my už se ani nesnažíme odhadovat, čeho se konverzace týká. Z odpolední letargie nás ovšem vytrhne zvuk, který se z polní vysílačky valí jako kulometná palba. Tento volací kód rozeznáváme celkem přesně: „Mandrilís, mandrilís!“ Konečně je to tady. Řítíme se polní cestou tak zběsile, že naše technika poskakuje po celém voze. Řidič uhání, jako by chtěl dohnat všechen pročekaný čas. Mandrilové nevydrží na jednom místě příliš dlouho, celá tlupa je neustále v pohybu za potravou. Naštěstí pro nás je právě období, kdy dozrává mango, jedna z oblíbených pochoutek mandrilů. Na okraji primárního tropického pralesa se nachází několik stromů s mangem, které jsou často navštěvovány celou tlupou mandrilů.

Po příjezdu na místo není čas na nic zbytečného. Rychle se soukáme do dlouhých rukávů a nepromokavého oblečení, tropický prales neodpouští nic. Evropan se nemůže potloukat pralesem jen tak, všude číhá nebezpečí v podobě ostrých trnů a velmi agresivního hmyzu, nesmíme nic podcenit. Veškerou techniku hezky do rukou, v blízkosti mandrilů nesmí být žádné batohy, tašky a podobné věci, vysvětluje rychle průvodce. Mandrilové jsou velmi zvědaví a mohou být až agresivní. Přibližně půl hodiny se prodíráme hustým pralesem, ve kterém je neuvěřitelná tma. Dobře 80 % sluneční energie pohltí koruny stromů.

Vytoužená blízkost

Stopař dává znamení, abychom přidali do kroku, mandrilové se pravděpodobně přesouvají. Ve zběsilém tempu se snažíme udržet se na nohou a nezakopnout, klopýtáme jeden přes druhého. Z vysílačky se velmi tlumeně ozve pár pokynů a já tuším, že už jsme blízko. Během chvíle už hledím téměř do očí nádherně zbarvenému samci. Okamžitě mě upoutá, jak je mohutný. Něco jiného je, když na mandrila hledíte v zajetí. Pohledu na tohoto vzácného primáta v jeho přirozeném prostředí se ale žádné setkání z umělého odchovu nevyrovná. Jedním slovem nádhera. Stopaři a průvodce pomalu couvají a nechávají nás na okraji tlupy, abychom si mohli kontakt s mandrily vychutnat z první řady.

Samice se drží v uctivé vzdálenosti a při sebemenším podezření ihned mizí na stromech. Některé z nich mají mláďata. Naštěstí jsme vybaveni teleobjektivy, takže je možné život v tlupě bez větších problémů zachytit. Jediným problémem je světlo, kterého je opravdu poskrovnu. Chvíli bezmyšlenkovitě cvakám jako o život, pořád se mi honí hlavou, že to může být naposledy, co mandrily vidím takhle zblízka. V příštím okamžiku mohou být pryč. Dominantní samec si nás bedlivě hlídá a chvílemi z něj opravdu jde hrůza. Zbarvení kolem nosu se mu mění s dopadajícími paprsky od červené až do různých odstínů modré. Tak po půlhodině si celá tlupa na naši přítomnost evidentně zvyká. Všichni se trochu uklidnili a v klidu hodují na všem, co jim přijde pod ruku.

Záruka pralesní rovnováhy

Uklidněné samice vystavují na odiv svá mláďata, a tak mám konečně příležitost spatřit je na vlastní oči. Adolescenti dovádějí v korunách okolních stromů a někteří se dostávají téměř na dosah ruky, jak jim pověstná zvědavost velí. Stačí však jeden neopatrný krok a dominantní samec ihned vyráží k obraně kojící samice. Když se před vámi rozkurážený samec objeví, nesmíte se přikrčit, i proto většinu času musíme stát. Útoky agresivního hmyzu se stupňují, ale všichni jsou jako v transu a bodání moskytů skoro nevnímají. Zapomínáme i na to, že se nacházíme v primární zóně výskytu malárie. Po hodině se začíná velmi rychle stmívat a mandrilové zahajují další část své věčné poutě za potravou. Plni dojmů se pomalu vracíme zpátky do rozpáleného auta a v hlavě se nám přehrávají útržky z mimořádného setkání. Jedinečný zážitek se nám později podařilo zopakovat ještě jednou. Druhé setkání ovšem bylo velmi krátké, ale pozorování tlupy mandrilů se i tak bezesporu stalo nejsilnějším zážitkem, který jsme si z Gabonu přivezli.

TIP: Ugandský park Bwindi: Na návštěvě u horských goril

Pevně doufám, že zdejší výzkum pomůže alespoň z části odhalit skrytý způsob života mandrilů a přispěje k jejich záchraně. Současné stavy jsou totiž v okolních státech decimovány pytláky, kteří primáty loví na maso. Mandrilové patří mezi mimořádné tvory, kteří si stejně jako ostatní živočichové zaslouží naši pozornost a ochranu. Je naší povinností ochránit jejich populace pro budoucnost. Mimo jiné proto, že ve zdejší krajině jsou naprosto nezastupitelní a jejich vyhynutí by se na místním ekosystému viditelně podepsalo. Pro zdejší přírodu jsou důležití jako roznašeči semen a tím udržují primární prales v rovnováze a růstu.