Málo známí měsíčníci svítiví: Tajemní obři hlubin

Ještě před pár lety pouze nejzasvěcenější lidé věděli, že měsíčník svítivý (Mola mola) je tvor, který byl občas pozorován námořníky nebo jachtaři na otevřeném moři. Většinou plaval na boku a na nekonečné modré hladině připomínal létající talíř. Rybářům zase občas ztuhl úsměv na tváři, protože si jeho vysokou hřbetní ploutev spletli s velkým žralokem. V knihách a atlasech byly k dispozici jen kusé informace a šance spatřit měsíčníka naživo se řadila do oblasti potápěčských snů. Časy se však mění a lidské vědomosti dostihly i tuto unikátní hlubinnou rybu širých oceánů.

Relativní jistota čistící stanice

Měsíčníci putují otevřenými vodami oceánů a záběry miniponorek je zaznamenaly dokonce v hloubkách kolem 600 metrů. Mají však oblíbená místa, kam se připlouvají čistit od kožních parazitů. Jedním z míst, kde se tato neškodná monstra objevují, jsou Azory. Tady však dochází ke spíše náhodným setkáním na volném moři. Menší druh měsíčníků se zdržuje pod plovoucími řasami u pobřeží Kalifornie. Tady byly zaznamenány okamžiky, kdy měsíčníky čistí mořští ptáci, zatímco oni si bezstarostně hoví na boku. Čas od času jsou pozorování i ve Středozemním moři v oblasti Medesa u Španělska. Na poměry těchto gigantů jde ale o trpaslíky, kteří nepřesahují metrový průměr.

Latinský název mola znamená mlýnský kámen, což je vzhledem k okrouhlému tvaru těla tohoto tvora poměrně zřejmá asociace. V angličtině se rybě říká Moonfish (měsíční ryba) nebo Sunfish (sluneční ryba). V případě, že se za tímto nevšedním živočichem rozhodnete vyrazit, je nejlepším místem pro jeho pozorování ostrov Nusa Penida u indonéského Bali. Sem se v období od července do konce října připlouvají čistit, ale často jsou k vidění už v červnu a někdy zůstávají až do poloviny listopadu. V tuto dobu je potápění s měsíčníky téměř jisté, pokud tedy máte znalého průvodce a alespoň týden času. V ostatních případech můžete měsíčníky vidět jen s mimořádným štěstím, které se nedá nijak garantovat a už vůbec ne slibovat.

Kaňon rekordního chladu

Ostrov Nusa Penida má asi 40 000 obyvatel a po obvodu měří zhruba 70 kilometrů. Severní část je hustě obydlená a pěstují se zde mořské řasy, využívané pro kosmetický a potravinářský průmysl. Západní pobřeží je skalnaté a mimo jiné zde naleznete fenomenální podmořský kaňon, který leží mezi Nusa Penidou a Ceninganem a je hluboký přes 200 metrů. S velkou pravděpodobností jde o důvod, proč jsou právě u Nusa Penidy měsíčníci nejsnadněji k vidění.

V kaňonu totiž naleznete celoroční termoklinu, což je pomyslná čára dělící teplou povrchovou a studenou hlubinnou vodu. V tomto místě se teplá a studená voda promíchávají, díky čemuž vzniká jakési tekutá mlha. Rozdíl teplot může být v kaňonu u Nusa Penidy velmi výrazný a z příjemných 27 °C na hladině padá teplota pod termoklinou až pod 20 °C. V roce 2008 tady byl zaznamenán teplotní rekord chladu v tropickém moři – 13 °C! Za normálních okolností je ideální teplota pro měsíčníky 19–23 °C. Takovou temperaturu pod termoklinou celoročně najdou, i když se posunuje do různých hloubek.

U jižního pobřeží ostrova vystupují bílé skalnaté útesy až do výšky 300 metrů nad hladinu. Podél skalisek jsou rozesety hinduistické chrámy, které místní obyvatele podle jejich víry ochrání před zlými démony. Zároveň jde o vynikající místo pro pozorování mant (Manta birostris), jejichž rozpětí dosahuje přes tři metry. Kdo chce ale vidět hlavně měsíčníky, měl by zamířit k východnímu rohu Nusa Penidy. Tady je po většinu roku divoký proud a ničivý příliv, který pobřeží tvaruje do neuvěřitelných zákoutí. Chce to ovšem zkušenosti a především znalosti zdejších proudů, skvělého potápěčského průvodce a zkušeného kapitána člunu.

Do vody za měsíčníkem

Vody kolem ostrova Nusa Penida nabízejí sedm lokalit, které měsíčníkům svítivým slouží jako čistící stanice. Budete mít velké štěstí, když na ně natrefíte těsně u hladiny, kdy jejich hřbetní ploutev trčí nad vodu. V takovou chvíli lze s měsíčníkem i šnorchlovat. Asi nejpřekvapivější pohled, který tito tvorové čas od času nabízejí, jsou jejich výskoky nad hladinu doprovázené hlučným dopadem zpět do moře. Nárazem o mořskou hladinu se pravděpodobně čistí od kožních parazitů, podobně jako to dělají manty nebo velryby. Alternativním vysvětlením je sociální chování – například před pářením. Tato teorie ovšem zatím nebyla prokázána.

TIP: Návrat do vln u Mosambiku: Zázrak modrých vod Jangama

Když jsem poprvé dorazila na Nusa Penidu, neměla jsem ještě ani potápěčskou licenci. Můj tehdejší průvodce Milan měl oproti tomu za sebou tisíce ponorů v Indonésii a stovky ponorů s měsíčníky. Jednou se mu podařilo vidět najednou 18 měsíčníků. Vzal mě na zkušební ponor na lokalitu Crystal Bay a já se bez jakéhokoli očekávání a zkušeností vydala pod hladinu. Byl konec července, sezóna měsíčníků ve skvělé fázi. Milan mi s úsměvem na tváři sděloval, že když budeme mít štěstí, uvidíme měsíčníka, ale já tomu nevěnovala žádnou váhu. Jedno z hlavních pravidel potápěčského průmyslu totiž zní, že slibem nezarmoutíš. Alespoň takovou zkušenost jsem měla s přímořským turismem já.

Zcela ojedinělí

Po zanoření jsme si vyměnili pár signálů a vyrazili. Ani jsem se nestačila rozkoukat a Milan už mi ukazoval dopředu. Přede mnou ve volné vodě se vznášel obrovský neuvěřitelný tvor, s očima přetaženýma mžurkou, nebo jakýmsi kožovitým víčkem. Jeho čumáček oďobávaly nádherné pestrobarevné klipky, on stál zcela nehnutě a já měla příležitost k němu připlavat téměř na dotek. Byl to neskutečný zážitek. Milan se po ponoru jen spokojeně usmíval a tvrdil, že potápění s měsíčníky se dá skutečně načasovat. Záleží prý hlavně na přílivu a postavení Měsíce. Takže další věc, kterou má diskovitá ryba kromě tvaru s Měsícem společnou…

Od té doby jsem šla v Indonésii pod vodu více než dvěstěkrát. Viděla jsem manty, žraloky i velryby, ale zážitek s měsíčníkem byl zcela ojedinělý.