Lobotomie se užívala jako všelék na jinak těžko léčitelné duševní poruchy

Lidský mozek patří k nejsložitějším známým strukturám ve vesmíru a mimo jiné s ním spojujeme to, kým jsme: Skrývá se v něm ono „já“, vnitřní hlas znějící v hlavě každého z nás. Patrně i proto se jakýchkoliv zásahů do centrálního orgánu a jeho nejbližšího okolí obáváme mnohem víc než třeba operace nohy: Bojíme se, že bychom se z narkózy mohli probudit jako někdo jiný. A že nejde o zcela lichou myšlenku, naznačuje řada příkladů. 

K nejproslulejším patří případ drážního dělníka Phinease Gage, jemuž v roce 1848 proletěla hlavou železná tyč a vzala s sebou i kousek mozku, což mělo zásadní dopad na nešťastníkovu povahu. Jeho přátelé o něm poté mluvili jako o zcela jiném člověku. Ačkoliv si zachoval původní inteligenci, z energického a oblíbeného předáka, který uměl být podle situace tvrdý i ohleduplný, se stal nevypočitatelný muž upadající do záchvatů vzteku a chrlící nadávky na všechny strany. 

Respekt, jaký k mozku chováme, však představuje spíš moderní postoj než dlouhotrvající trend. A tak zatímco dnes do lebky například kvůli odstraňování nádorů takříkajíc velice opatrně sáhneme, v minulosti lidé podstupovali mnohem zásadnější neurochirurgické zákroky – třeba lobotomii nebo ještě starší trepanaci, tedy vytvoření otvoru do lebeční kosti.

Peruánští všeumělové

Druhý jmenovaný zákrok se pomocí různých technik prováděl již před mnoha tisíci lety a archeologické důkazy o něm lze nalézt takřka po celém světě – několik desítek jich přitom pochází i z našeho území. Otázkou zůstává, co bylo účelem trepanace. Předpokládá se, že důvody mohly sahat od léčby duševních onemocnění (vyhánění démonů) přes náboženské či magické pohnutky až po úlevu od urputných bolestí hlavy nebo vytahování úlomků kostí po zranění lebky. Nebezpečí metody však bylo značné, ať už kvůli ztrátě krve, poškození mozkové tkáně, či následné infekci.

Rizikem, jež se s procedurou v minulosti pojilo, se spolu s kolegy zabýval David Kushner z University of Miami. Loni publikoval v časopise World Neurosurgery analýzu výsledků trepanací, které se uskutečňovaly v předkolumbovském Peru, a srovnatelných zákroků prováděných armádními chirurgy během americké občanské války. Ukázalo se, že přes počáteční neúspěchy v letech 400–200 př. n. l., kdy byla pravděpodobnost přežití operace asi 40%, se peruánští „lékaři“ výrazně zdokonalili a po roce 1000 n. l. úspěšnost přesáhla úctyhodných 91 %. Ve druhé skupině – tedy v případě amerických vojáků, kteří v 60. letech 19. století bojovali v občanské válce – činila průměrná úmrtnost po zmíněných operacích kolem 50 %.

Výhody zubařského křesla

Trepanace představovala poměrně běžnou léčebnou metodu až do začátku 20. století, a to i v Evropě. Neodzvonilo jí ovšem ani dnes. Pomineme-li podobné zákroky v podání moderní medicíny, dá se na tradiční trepanaci narazit kupříkladu u některých afrických kmenů: U keňských Kisiiů se z medicínských důvodů každoročně odehrává asi 500–800 operací metodou škrábání kosti, přičemž je provází překvapivě nízká úmrtnost.

Zastánce trepanace lze ovšem najít také v západní společnosti. Patřil k nim i nizozemský knihovník Hugo Bart Huges, který si v roce 1965 trepanoval vlastní lebku pomocí zubařské vrtačky a tvrdil, že technika zvyšuje objem krve protékající mozkem. V jeho stopách šla rovněž velmi svérázná anglická aristokratka Amanda Feildingová, jež se celý život zabývá metodami rozšiřování vědomí, ať už prostřednictvím konopí, LSD, buddhistických meditací, nebo právě trepanace. 

Vrtačkou proti hlavě

Poslední metodu se rozhodla vyzkoušet brzy poté, co se doslechla o Hugesovi (potkali se v roce 1966) a o zkušenosti jednoho přítele, který se díky trepanaci zbavil urputných bolestí hlavy. Původně plánovala nechat zákrok na odborníkovi, avšak po několika letech marného hledání lékaře, jenž by jí byl ochoten vyvrtat díru do lebky, se úkolu ujala sama. Coby 27letá studentka bez jakýchkoliv medicínských zkušeností prostě vzala zubařskou vrtačku a za půl hodiny měla hotovo. Podobné domácí zákroky sice dnes nedoporučuje, ale trepanaci považuje za přínosnou. Tvrdí, že má pozitivní vliv na mysl, zvyšuje průtok krve mozkem, a dokonce by mohla pomáhat i lidem s Alzheimerovou chorobou – byť je prý nutné podobné hypotézy dál testovat.

V historii medicíny najdeme spoustu zákroků, které lze snadno označit za kontroverzní, nicméně jeden z nejspornějších spatřil světlo světa teprve ve 20. století. A jeho objevitel António Egas Moniz za něj dokonce obdržel Nobelovu cenu (viz Kuchání mozku). Řeč je o lobotomii neboli chirurgickém přerušení nervových spojů čelních laloků a ostatních částí mozku. Od svého zavedení ve 30. letech se metoda udržela na výsluní pouze několik dekád, přesto ji za tu dobu podstoupily desetitisíce lidí. Uvádí se, že ve Skandinávii šlo o víc než devět tisíc pacientů, ve Velké Británii o 17 tisíc, v USA zhruba o 40 tisíc – a podle některých autorů jich bylo dokonce o desítky tisíc víc, protože ne všechny operace se uskutečnily ve zdravotnických zařízeních. 

Odpor byl zbytečný

Právě ve Spojených státech působil jeden z nejhorlivějších propagátorů lobotomie Walter Freeman – podivín, který kdysi údajně pomohl muži, jemuž na penisu uvízl prsten, šperk si posléze nechal, vyryl do něj svůj rodový erb a dlouhá léta ho nosil na krku na zlatém řetízku. Svou úspěšnou kariéru zahájil v newyorské St. Elizabeth’s Hospital, kde se jako neurolog setkával s pacienty trpícími nejrůznějšími psychickými chorobami. Ctižádost jej však hnala dál. V New Yorku si dodělal doktorát z neuropatologie a zamířil na George Washington University, kde se brzy stal vedoucím neurologického oddělení. 

Tam se k němu v roce 1935 připojil jeho pozdější blízký spolupracovník James Watts. Oba velmi zaujala Monizova práce a bylo jen otázkou času, kdy jej napodobí. První lobotomie v USA se pod vedením Freemana a Wattse odehrála na George Washington University 4. září 1936. Pacientkou se stala Alice Hoodová Hammattová, trpící agitovanou (neklidnou) formou deprese. Přestože se před zákrokem snažila svůj souhlas s operací stáhnout, nebylo jí to nic platné.

Do lebky a ještě dál

Na sále lékaři vyvrtali ženě po obou stranách hlavy, v oblasti čelního laloku, dva otvory a dovnitř jimi vložili speciální chirurgický nástroj, tzv. leukotom. Jeho pomocí pak odstranili části bílé hmoty, konkrétně vlákna spojující prefrontální kůru a hypotalamus. Operace trvala zhruba hodinu. Po probuzení se Hammattová údajně cítila dobře, nicméně o několik dní později hlásila přechodné potíže s řečí a dezorientaci. Zákrok byl ovšem označen jako úspěšný. 

Frontální lobotomie se začala mnoha lidem jevit jako zázračná metoda, schopná vymýtit řadu jinak neléčitelných duševních onemocnění – a Freemanova hvězda stoupala. Do roku 1942 s Wattsem lobotomizovali kolem 200 pacientů, přičemž výsledky byly relativně slibné: Skoro dvě třetiny osob vykazovaly po zákroku zlepšení, necelá čtvrtina nepocítila žádnou změnu a „pouze“ 14 % mělo těžké následky, popřípadě zemřelo.

Případ prezidentovy sestry

Mezi Freemanem a Wattsem to však začalo skřípat, a to kvůli nové metodě, kterou propagoval první jmenovaný. Nazývala se transorbitální lobotomie a spočívala v proražení stropu očnice pomocí železného drátu a paličky, čímž se otevřel přístup k čelnímu laloku. Výhoda tkvěla v tom, že už nebylo nutné provádět trepanaci lebky ani pacienta uvádět do celkové narkózy. Freeman dokonce plánoval v dané technice školit i běžné psychiatry. 

Watts proti ní ovšem silně brojil a na popularitě jí nepřidávaly ani mnohdy neuspokojivé výsledky. Patrně nejznámější obětí zmíněného zákroku se stala Rosemary Kennedyová, sestra pozdějšího prezidenta Johna F. Kennedyho. Dívka ve škole za spolužáky zaostávala a posléze jí lékaři diagnostikovali mentální retardaci. K tomu se přidaly nezvladatelné výbuchy hněvu a další duševní problémy. Její otec se proto v roce 1941 rozhodl, že nechá dceru „vyléčit“ pomocí tehdy ještě populární frontální lobotomie, a svěřil ji do rukou Freemana s Wattsem. Operace se však – jako v nezanedbatelném procentu dalších případů – nepovedla, Rosemary pozbyla schopnost se o sebe postarat a zbytek života strávila v ústavu.

Přelet nad lobotomií

Lobotomie postupně ztratila punc revoluční metody a s rostoucím počtem pacientů se stále patrněji projevovaly i její negativní účinky. Na změnu veřejného mínění měl nemalý vliv také svět médií a umění: Svou roli sehrál například román Kena Keseyho „Vyhoďme ho z kola ven“, který zdařile převedl na stříbrné plátno Miloš Forman jako Přelet nad kukaččím hnízdem a kde se z Jacka Nicholsona stane po lobotomii jen bezduché slintající tělo. 

Po pár letech na výsluní mnohé země kontroverzní zákrok zakázaly a postupně se od něj – alespoň v jeho původní a dávno překonané podobě – upouštělo po celém světě. Sám Freeman provedl poslední lobotomii roku 1967, ale dál metodu obhajoval. Na její úpadek měl vliv i objev antipsychotických léků, například chlorpromazinu v 50. letech, jež umožňovaly léčit nebo potlačit projevy řady duševních poruch mnohem méně drastickou formou.

TIP: Řezníci v bílém: Pět děsivých lékařských nástrojů nedávné historie

Psychochirurgie se dál vyvíjela a své místo v medicínské praxi stále má. V některých případech, jako u určitých typů obsedantně kompulzivní poruchy, bývá totiž chirurgický zásah leckdy účinnější alternativou než klasická medikace. Nicméně dnešní metody jsou daleko šetrnější, preciznější a bezpečnější než ty, které praktikoval Walter Freeman.