Legenda o malých záškodnících: Zlomyslní gremlini trápili RAF i Američany

První zmínky o záškodnických stvořeních ve světě vojenského letectva se objevily krátce po první světové válce, kdy britský časopis The Spectator napsal: „Stará Royal Naval Air Service v roce 1917 a nově založená Royal Air Force v roce 1918 zjistily existenci hordy tajemných a zlomyslných duchů, jejichž smyslem života bylo […] způsobit co nejvíce nevysvětlitelných nehod, které tenkrát i dnes znepříjemňují letcům život.“

Ve 20. letech si pak fenomén začal žít vlastním životem a zprávy o řádění gremlinů – jak se skřítkům říkalo – se objevovaly stále častěji, zvláště u pilotů RAF sloužících mimo britské ostrovy. Když musel například jeden z nich nedobrovolně přistát na moři, připisoval nehodu právě škodolibým příšerkám, jež „způsobily chaos v kokpitu a sabotovaly fungování motoru“. Nakonec tak vznikla jedna z nejznámějších leteckých legend: představa, že jsou stroje doslova zamořeny ohavnými gremliny, kteří si jen tak pro zábavu pohrávají s nejrůznějšími součástkami. 

Jejich fyzický popis se velmi lišil, i když jen málokterý pilot tvrdil, že nějakého skutečně viděl. Měli být asi třicet centimetrů vysocí, mít dlouhý nos, špičaté uši a pestrobarevnou kůži. Kromě toho jim abnormálně velké nohy s přísavkami umožňovaly chodit kdekoliv po letadle, a to i za letu. Oblečení nosili různé, ale libovali si ve starých pilotních kuklách a brýlích. A pochopitelně měli rovněž magickou moc.

Cesta do novin

Je třeba říct, že gremlini nebo jiní skřítci ovlivňovali lidské konání už dávno před vynálezem prvního letounu. Jejich jméno nejspíš pochází ze staroanglického „gremian“ ve významu „obtěžovat, otravovat“ a v ostrovním folkloru tvořili dílek pestrobarevné skládačky tzv. malého lidu – tedy společnosti víl, leprechaunů a goblinů, zřejmě pozůstatku pradávné víry v duchy pramenů, stromů a skal. S rozvojem aviatiky se nicméně rychle usadili i ve zcela novém prostředí. Neškodili přitom jen mechanikům či pilotům, ale také dalším členům osádek: Navigátorům v nejméně vhodný okamžik schovávali mapy a radiooperátorům zas rušili příjem signálu.

Skutečný průlom pak britská legenda o gremlinech zažila za druhé světové války, kdy se rozšířila i mezi mnoho dalších národností, přičemž výjimku netvořili ani vojáci ze Spojených států. Už v srpnu 1942 se tedy v tamním tisku začaly objevovat zmínky, že se stvoření „pustila do práce u amerického armádního letectva“. Ve stejném roce potom američtí žurnalisté píšící z Británie o činnosti 8. letecké armády seznámili čtenáře doma v USA s gremliny mnohem podrobněji.

Každý svého gremlina

Na rozšíření mýtu se podíleli také elitní letci, například pozdější členové osádky bombardéru B-29 Superfortress Enola Gay, který svrhl atomovou bombu na Hirošimu. V roce 1942 sloužili Paul Tibbets, Thomas Ferebee a Theodore Van Kirk v Evropě, a když vymýšleli přezdívku pro svou tehdejší létající pevnost, zvolili jméno Red Gremlin neboli „červený gremlin“. Domnívali se totiž, že právě zmíněná barevná varianta patří mezi hodné a neškodné skřítky. 

Nakonec legenda doznala takové popularity, že svou vlastní historku s gremliny měl snad každý letec v Británii bez ohledu na národnost. Malí tvorové pak rychle pronikali z vojenského prostředí i do populární kultury: V roce 1943 například britský stíhač a spisovatel Roald Dahl napsal dětský román The Gremlins o skřítcích, kteří létají do akce s piloty hurricanů a spitfirů. Z knihy se stal bestseller, a tak se Walt Disney rozhodl podle ní natočit i film. Projekt sice zůstal nedokončený, ale gremlini se v různých literárních dílech, komiksech, kreslených snímcích a další tvorbě objevovali stále častěji, a to i dlouho po válce.

Zřejmě největší slávu si vydobyl film Gremlins z roku 1984, jenž ovšem již neměl s původní leteckou legendou mnoho společného – s výjimkou malých ušatých příšerek, s oblibou škodících lidem.