Lamaistický Disneyland: Přežije Tibet nápor čínských turistů?

Vesnici, která tu ještě před pěti lety stávala, srovnaly se zemí buldozery. To, co ji nahradilo, nese název Lidová vesnice Lu-lang – načančaná kýčovitá replika, přímo postavená k focení na pohlednice. Je to „disneyovská“ představa o prastarém osídlení schovaném v lese. 

Najdete v ní rozlehlé ornamentální budovy v tibetském stylu vybudované čínskými developery, které však stále postrádají obyvatele. Je tu prázdná základní škola a zbrusu nový luxusní hotel, kde můžete strávit noc za 150 dolarů (asi 3 700 Kč), nebo taky za tisíc (asi 24 600 Kč). Nepotrvá dlouho a nastěhují se sem čínští majitelé restaurací a po nich budou následovat skupiny čínských turistů. „Lu-lang je ráj na Zemi, postavený na samé střeše světa,“ pronáší místní dobrovolník Che I-lin reklamní frázi. 

Materialismus, lék na všechno

Tohle je Tibet hygienicky vydrhnutý pro turisty ze zbytku Číny, s průvodci hovořícími mandarínsky, s čínským jídlem a vyžehleným pohledem na čínskou správu. Zatímco návštěvníci z ostatních zemí světa se stále potýkají s překážkami a cestovními omezeními, ti domácí přijíždějí v neuvěřitelném množství. Vláda rozhazuje peníze plnými hrstmi a nadšeně propaguje turismus jako pilíř zdejší ekonomiky. 

„Turismus je nový motor, který potáhne rozvoj Tibetu vpřed,“ vysvětluje Pchen-pcha Tcha-š’, zástupce Tibetského autonomního regionu, jenž se přišel přivítat se zahraničními novináři. Oslnivá přehlídka místních turistických možností se konala koncem září v hlavním městě Lhasa. Podle Tcha-š’e je cílem současného projektu vybudovat infrastrukturu a proměnit zemi ve „špičkovou turistickou destinaci světové úrovně“.

Kritici však poukazují na to, že zde turismus slouží i jiným záměrům – tvoří například součást velkého ekonomického a strategického plánu, jak sevřít Tibet ještě těsněji v čínském objetí, ještě víc tak umenšit lokální kulturu a využít zatím téměř neposkvrněné přírodní bohatství země. „Hodně se to podobá způsobu, jakým se Spojené státy chovaly před sto lety na rozvíjejícím se Západě,“ vysvětluje Paul Christiaan Klieger, kulturní antropolog, historik a spisovatel. „Dělají z místních obyvatel tak trochu zboží a vystavují je v etnickém představení pro pobavení lidí z východu.“

Elliot Sperling, profesor na Indiana University, vysvětluje, že Čína má velmi úzký pohled a věří, že materiální rozvoj zafunguje jako lék na všechny tibetské problémy. Odborník jedním dechem varuje, že turismus může proměnit části země v „lamaistický Disneyland“, kde budou místní lidé vůči nově příchozím v menšině. 

Zbrusu nové koleje

Čínští vojáci obsadili Tibet v roce 1951, dva roky poté, co se v Pekingu dostala k moci komunistická strana. Mnoho Tibeťanů však okupaci země stále zarputile odmítá a poukazuje na náboženskou, kulturní a jazykovou represi, stejně jako na ekonomickou a sociální diskriminaci. Jiní – například duchovní vůdce dalajláma – odešli do exilu. 

Dnes se mnohé části Lhasy podobají kterémukoliv modernímu čínskému městu, kde byly zbořeny stovky starých budov, aby uvolnily prostor nákupním centrům a apartmánům pro příchozí z čínské etnické většiny Chan. Tibeťané se tak nyní musejí přizpůsobit nové vlně imigrantů, zvlášť poté, co Čína v roce 2006 zprovoznila vlakové spojení přes náhorní plošinu mezi Si-ningem a Lhasou. 

Čínské statistiky týkající se turismu jsou jen těžce dešifrovatelné, nicméně jeden z dokumentů odhaduje, že pouze letos zavítá do Tibetu na osm milionů návštěvníků. Oproti rokům před dokončením železnice se jedná zhruba o dvanáctinásobný nárůst. Úředníci navíc předpokládají, že do konce roku 2020 vzroste uvedené číslo ještě víc než o polovinu. Místní třímilionová populace se tak přehltí a budování turistické infrastruktury i migrace z jiných částí Číny se dál zintenzivní. 

Vláda už přitom začala stavět další významnou vlakovou trasu – z desetimilionové metropole Čheng-tu do Lhasy. V rámci ambiciózního projektu vznikne spojení delší než 1 600 km v jedné z nejhornatějších oblastí světa. 

Batůžkáře nechceme

Nezahálí ani nadnárodní společnosti: Lhasa už má svůj impozantní hotel Intercontinental, stejně jako Sheraton, St. Regis a Shangri-la. Podle odhadů úřadů by mělo v místě do roku 2020 vyrůst dalších deset luxusních hotelů. Veškeré popisované zázemí však vzniká především pro čínské turisty. Cizinci jsou vítáni mnohem méně a před návštěvou si musejí vyřídit speciální povolení k pobytu v rámci organizované výpravy. V současnosti tak tvoří pouhé jedno procento návštěvníků. 

Tcha-š’ ovšem tvrdí, že vláda nařídila „otevřít Tibet světu“ a přislíbila, že omezení pro cizince výrazně zmírní – tedy jakmile se podaří vybudovat dostatečnou turistickou infrastrukturu. Jedna věc však zůstává viset mezi řádky: Čína viní západní batůžkáře z podpory tibetského nacionalismu a ze špatné reklamy, kterou jí dělají tím, že informují o tibetských povstáních a nepokojích, jež se strhly na konci 80. let minulého století. Zahraniční novináři mají – až na vzácné oficiálně posvěcené návštěvy – vstup do země zakázán. Tibetská exilová vláda, která v současnosti přebývá v nedalekém indickém městě Dharamsala, má jasný názor: „Všechno to dělají jen proto, aby zakryli skutečnou realitu Tibetu.“ 

V kontrastu k tomu se čínští turisté považují za sázku na jistotu. Někteří z nich přijíždějí kvůli pocitu vlastenectví, jiné přivádí obnovující se zájem o buddhismus a stále více z nich se cítí být přitahováno „exotickými“ lidmi žijícími v pohádkovém „Šangri-la“. „Nejsem buddhistka, ale všichni máme Buddhu v srdci,“ podělila se o své myšlenky Ču Čchun-chua, mladá Číňanka z východní provincie Ťiang-su, zatímco se s přítelkyní fotografovala při otáčení modlitebních válečků v malém lhaském chrámu. „Místní lidé jsou velmi prostí a čistí,“ dodala.

Příliš mnoho pozornosti

Návštěvníci posvátných lokalit však představují problém. Nejdůležitější místo tibetského buddhismu, lhaský chrám Džókhang, praská ve švech. Davy čínských turistů se tlačí potemnělou svatyní, aby se vzápětí vyvalily na sluncem zalitou střechu. Následuje hromobití cvakajících smartphonů a vznikají selfie. Magická atmosféra chrámu se náhle vytrácí. 

Někteří turisté prokazují tomu, co vidí, úctu. Přesto si mnozí Tibeťané v sociálních médiích stěžují na ty, kteří strkají kamery poutníkům doslova do tváří, zatímco šlapou po posvátných modlitebních šálách. Při nedávné návštěvě se dokonce jeden z vůdců turistické výpravy dopustil smrtelné urážky, když obešel sochu Buddhy z nesprávné strany. A v ikonickém paláci Potála turisté běžně mačkají spouště fotoaparátů, zatímco stojí vedle nápisu, který to zakazuje. Jeden z tibetských průvodců neskrýval zoufalství nad tím, jak málo Číňané Chan místní kultuře rozumějí.

„Lhasa se proměnila z místa pro posvátné poutě v turistickou atrakci,“ stěžuje si tibetská autorka Özer, která město naposledy navštívila před třemi lety. „Většinu obchodů se suvenýry vlastní Číňané Chan a mnohé artefakty, které se prodávají jako autenticky tibetské, vznikají ve skutečnosti v jiných částech Číny.“

Kdo získává, kdo ztrácí

Ničí tedy čínský turistický příliv tibetskou kulturu? Wang Sung-pching, zástupce ředitele tibetské Turistické rozvojové komise, obavy chápe. Podle něj však má turismus současně pozitivní i negativní efekt, a to kdekoliv na světě. Přesto věří, že „příliv peněz povzbudí lidi k tomu, aby lépe chránili nehmotné kulturní dědictví“, a pomůže tak transformovat ekonomiku v místech jako Lu-lang, kde budou lidé „namísto kácení stromy raději sledovat“. 

Wang poukazuje na to, že turismus představuje celou pětinu lokální ekonomiky a zaměstnává na 320 tisíc osob, z čehož 97 tisíc tvoří pastevci a farmáři. Stovky místních dostaly vládní povolení pronajímat své domy pro turisty, kteří si chtějí užít zdejší kulturu. Někteří z Tibeťanů z turismu profitují a počet malých agentur, jež nabízejí „ekologicky přátelský“ způsob návštěvy země pro vzdělanější a odpovědné turisty, neustále roste. 

Kritici však podotýkají, že Tibeťanů se nikdo neptá, jak chtějí svoji zemi transformovat, natož aby mohli o čemkoliv rozhodnout. Nejlepší zaměstnanecká místa a obchodní zisk si přisvojí lidé, kteří přicházejí z jiných částí Číny – což vytváří přesně ten druh ukřivděnosti, jenž přispěl k explozi násilí po celém Tibetu v roce 2008.

Sušenky a sladký čaj

Lidová vesnice Lu-lang leží téměř čtyři tisíce metrů nad mořem, uprostřed zalesněných hor nedaleko indických hranic. Region nyní průvodci turistům podávají jako „Švýcarsko východu“, vybudované největšími čínskými developerskými firmami, které spojily síly s vládou provincie Kuang-tung. Ta se snaží rozšiřovat národní bohatství z velkých center do chudšího vnitrozemí. 

Přesto zde většinu práce nevykonali tibetští dělníci, ale Číňané. Jeden z montérů se svěřil, že místní prostě nemají takové dovednosti, aby je konstrukční společnosti zaměstnaly. Tibeťané, kteří ztratili domov ve své někdejší vesnici, dostanou podle úředníků nové ubytování. Možnosti, jak si vydělat na živobytí, však budou hodně omezené. Okolní restaurace nyní provozují Číňané Chan. 

„Některé obchody budou mít v režii Číňané, jiné místní,“ vysvětluje během novinářské prohlídky Tchu Chang, úředník z ministerstva zahraničí. Téměř mimoděk ovšem dodává důležitý detail: „Tibeťané tu budou mít malé obchůdky, kde můžou třeba prodávat sušenky a sladký čaj.“ Jenže tyto skromné příležitosti se stanou jen chabou náplastí pro mnohé místní, kteří se obávají záplavy z východu. Jeden z nich se svěřil: „S lidmi Chan jsou dva problémy. Ten první je, že nám neustále vymývají mozek. Neustále. A ten druhý je, že sem prostě přicházejí a přibývá jich víc a víc.“