Kyborgizace lidí: Na cestě k novému člověku

První kyborgové s podkožními čipy, umělými čočkami a robotickými obleky už chodí mezi námi a podle některých nadšenců máme bezmála nakročeno k novému evolučnímu stupni. Jaký však bude dopad zmíněného vývoje na naši společnost?
11.06.2017 - Jaroslav Ostrčilík


Stále víc lidí měří svoje běžecké výkony či tělesné funkce pomocí různých aplikací, ale Tim Cannon, softwarový vývojář a podnikatel z Pittsburghu, zmíněný trend posunul na novou úroveň. Nadšený příznivec „biohackingu“, hnutí směřujícího ke splynutí lidí a strojů, si nechal na podzim roku 2013 do předloktí vpravit čip. Zařízení měřilo jeho tělesnou teplotu a následně posílalo zjištěné údaje na jeho chytrý telefon. „Věcička“ o velikosti kreditní karty s názvem Circadia se nabíjela bezdrátově indukcí a komunikovala se svým nositelem pomocí optických signálů – přes LED diody implantované pod kůží. 

Po pár měsících si Cannon nechal čip vyoperovat, a dnes má všitou jeho novější variantu schopnou měřit například i krevní tlak či pulz. Uvedeným implantátem však sedmatřicetiletý nadšenec s kyborgizací rozhodně nekončí. Coby spolumajitel a také „pokusný králík“ pittsburského start-upu Grindhouse Wetware v sobě nosí ještě jeden čip, jenž komunikuje pomocí rádiových vln a je spojený s magnetickými senzory v prstech. Cannon tak může uzamknout telefon nebo i kancelář pouhým dotykem, což nikdo jiný nedokáže, i kdyby znal jeho přístupový kód.  

První mezi kyborgy 

Podobný experiment podstoupil už v roce 1998 Kevin Warwick, profesor na univerzitě v britském Readingu považovaný za prvního kyborga. Díky podkožnímu implantátu pouhou svou přítomností otevíral dveře, rozsvěcoval světlo v bytě a zapínal počítač. O čtyři roky později si dokonce nechal zavést elektrodu do mozku a naučil se myšlenkou vyslanou přes internet hýbat robotickou rukou na druhé straně Atlantiku i „cítit“ vjemy z jejích senzorů.

Ke vpravení implantátu do předloktí přemluvil rovněž svoji ženu, od níž pak přes web přijímal bez ohledu na vzdálenost neurčité signály, údajně odpovídající její náladě. Šlo o první čistě elektronickou komunikaci mezi lidskými mozky, podle Warwicka dokonce o elektronickou telepatii.

Dnes chodí po světě přibližně tři stovky lidí s „vylepšeným tělem“. U mnoha z nich se nejedná o vědecký experiment, ale spíš o zcela integrovanou protézu, která s tělesnou schránkou zároveň komunikuje.

Lidský netopýr

Například sedmatřicetiletý Rich Lee – obchodník z malého města v Utahu, který pomalu ztrácí zrak – si nechal v roce 2013 implantovat do ucha kousek nad ušní boltce magnety ve tvaru pilulky. Když si nyní připne kolem krku tenkou cívku jako řetízek a připojí přehrávač, přenesou magnety díky indukci do jeho vnitřního ucha vibrace odpovídající zvukovým vlnám narážejícím na bubínek. Rich si zkrátka v hlavě pustí hudbu, kterou jiní neslyší – prý v kvalitě, jež odpovídá levným sluchátkům. Jeho cílem však není laciná zábava: V budoucnu plánuje propojit „vestavěná sluchátka“ s echolokačním zařízením, které pomocí zvukových vln udává vzdálenost předmětů v okolí. Až Lee zcela oslepne, bude „vidět ušima“, podobně jako netopýr.

Kde končí lidství

Představují popsané technologie cestu do budoucnosti? Kladnou odpověď podporuje především zájem vojenských odborníků. Pod patronací americké vládní agentury DARPA (Defense Advanced Research Projects Agency), která zaštiťuje vývoj inovativních zbraní a techniky, se už léta uskutečňuje několik programů zaměřených na bionická vylepšení. Přesněji řečeno, vědci experimentují s převodem nervových impulzů v mozku do řeči jedniček a nul.

TIP: Na trh vstupuje bionická ruka nové generace od zbrojařů DARPA

Jedno takové zařízení si vyzkoušela i sedmapadesátiletá Jan Scheuermannová. Kompletně ochrnutá žena dokázala pouhou silou myšlenek hýbat robotickou rukou (a bez asistence si dopřát pořádnou porci čokolády), ale také tímto způsobem pilotovala stíhačku F-35: samozřejmě pouze na simulátoru, přesto velmi zdatně – navzdory tomu, že letadlo nikdy v životě neřídila.

Uplatnění těchto prvních myšlenkových rozhraní mezi člověkem a strojem směřuje za rámec medicíny, od nahrazování ztracených tělesných funkcí k rozšiřování lidských schopností. Člověk vždy používal nástroje, jimiž násobil svoji fyzickou sílu a vzdoroval nepřízni prostředí. Tzv. antropotechnologie však proměňuje samotnou lidskou bytost a narušuje hranice mezi přirozeným a umělým světem. Čip Tima Cannona či magnetický sluch Riche Leeho tak představují první kroky na cestě, kterou předjímá koncept tzv. transhumanismu. Základní idea zní, že se člověk bude „vylepšovat“ tak dlouho, až nakonec překoná lidství, jak jej známe dnes. 

Přichází postčlověk?  

Tvor, kterého transhumanisté nazývají „postčlověkem“ (anglicky „posthuman“), se podle nich stane jen dalším logickým krokem v evoluci našeho druhu. Technologický pokrok nám dává čím dál větší možnosti, které bude nejspíš společnost zpočátku omezovat – podobně, jako jsme dnes skeptičtí vůči transgenním rostlinám (tedy takovým, do nichž byly metodami genetického inženýrství vpraveny geny jiných organismů). I v tomto případě však výhody nakonec převáží nad počátečními obavami, bionické technologie se prosadí a lidé a stroje splynou v jedno. 

Představme si, jak může takový postčlověk vypadat: Žije v podstatě neomezeně dlouho, má nad svým tělem i duševními stavy naprostou kontrolu, zažívá vjemy, které zatím ani neznáme, a pyšní se nepředstavitelnou inteligencí. Připojením k síti navíc jeho vědomí naprosto přesahuje duševní rozhled dnešního člověka. Pokud v postlidském světě vůbec zbudou jedinci „starého typu“, budou pro geneticky optimalizované nadlidi prošpikované implantáty představovat nanejvýš sympatická zvířátka. Neveselá představa? 

Nicméně, posthumánní společnost složená z kyborgů přispěje podle Donny Harawayové, profesorky na University of California v San Diegu, ke spravedlivějšímu a tolerantnějšímu světu. Pro zmíněnou bioložku a feministku je kyborg bytostí stojící nejen někde mezi umělým a přirozeným člověkem, ale i mezi mužským a ženským protipólem. Nový obyvatel planety podle ní překoná genderové napětí i tradiční modely rodiny a společnosti. 

Nesmrtelnost, s. r. o. 

Výše vykreslená budoucnost nedá spát ani Rayi Kurzweilovi: Slavný futurista se jí ovšem neděsí – naopak o ni usiluje. Zakladatel desítky úspěšných firem je držitelem hned několika patentů na poli softwaru i elektroniky, v kanceláři má 18 čestných doktorátů z prestižních amerických univerzit a dnes patří k hlavním vizionářům firmy Google, kteří jí udávají směr. 

Kurzweil věří, že již v roce 2024 umožní biotechnologie opravu a optimalizaci lidského genomu. Brzy začnou k ideálnímu fungování lidského těla napomáhat flotily nanobotů (robotů o velikosti nanometrů, tedy 10−9 m) v naší krvi. Okolo roku 2045 prý zvládneme zcela zastavit či zvrátit proces stárnutí. To bude Kurzweilovi 97 let: Aby se své nesmrtelnosti dožil, konzumuje údajně dvě stovky tablet s vitaminy a minerály denně.

Ray Kurzweil proslul nejen jako autor populárně-vědeckých knih na pomezí vědy a sci-fi, ale také coby propagátor pojmu „singularita“. Označuje se tak okamžik, kdy otěže převezme umělá inteligence a my již nedokážeme žádným způsobem předvídat budoucí světový vývoj, protože se ocitne zcela mimo pole naší představivosti. 

Všechno o všech 

Ne každý však sdílí optimismus. Mladý vědec, který odmítá zveřejnit své jméno a vystupuje pouze pod pseudonymem Adam, pracuje na vývoji umělé inteligence na jisté londýnské univerzitě. Současné směřování v něm ovšem vyvolává obavy a nastupující bionický svět vidí v černých barvách. Před třemi roky proto založil kampaň Stop The Cyborgs neboli „zastavte kyborgy“. Učinil tak v reakci na představení Google Glass – malého počítače ve formě brýlí s kamerou a displejem, přes který nositel vidí tzv. rozšířenou realitu (například teplotu vzduchu či šipku navigace zobrazené v jeho zorném poli). 

Adamovi vadí, že by Google mohl data nasbíraná při používání brýlí zpracovávat a komerčně využívat. Zdaleka však nejde pouze o brýle: Problémem jsou podle něj všudypřítomné kamery, levné špionážní vybavení a drony, které si může pořídit úplně každý – a především pak tzv. internet věcí. Zmíněný pojem zahrnuje různorodá zařízení, od chytrých telefonů až po obyčejné lednice, jež jsou spolu v neustálém online kontaktu a vysílají data nejen o vlastním provozu, nýbrž také o okolí. Adamovou noční můrou je, že si o nás jednou bude moct veškeré informace zobrazit prakticky kdokoliv, kdo nás potká na ulici. Do světa rozšířené reality totiž jistě vstoupí i sociální sítě, jimž poté bude ještě obtížnější se vyhnout.

Kyborgové a ti ostatní 

Zřejmě ani nebude nutné, aby si lidé nechali bionická rozhraní implantovat, protože jim to někdo nařídí. Kdo totiž nebude chtít jít s dobou, bude čelit čím dál většímu sociálnímu i ekonomickému tlaku. Takový „zpátečník“ například těžko udrží krok s vylepšenou konkurencí na trhu práce – což prohloubí už dnes existující propast mezi těmi, kdo technologickými trendy žijí, a lidmi, kteří z digitálního světa těžit nedokážou. Pokud si budou moct nejmodernější technologická vylepšení dovolit pouze movití, zamrzne společnost v jakémsi novodobém kastovním systému. Názorně takovou dystopii zobrazuje například filmové drama Gattaca z roku 1997, jehož hlavní hrdina v podání Ethana Hawkea žije plnohodnotným životem jen proto, že svoji genetickou méněcennost skrývá pomocí podvodů. 

Průměrný člověk tak zřejmě bude společenským tlakem nucen podstupovat stále další vylepšení, jež ho však nakonec dostanou na hranici jeho finančních možností. Bionické díly budou mít nepochybně výrobcem omezenou životnost, podobně jako dnešní spotřební elektronika. Bude levnější model elektronické čočky lidského oka například zobrazovat nevyžádanou reklamu? Přinese kyborgizace namísto širších možností spíš závislost na technice, kterou nemá jedinec ve své moci? Povede digitální propojení všeho a všech k vysoce komercializované společnosti s totální kontrolou? 

Za život bez úprav 

Už dnes naše politické a společenské systémy pokulhávají za překotným technologickým vývojem, a to nás skutečné výzvy nepochybně teprve čekají. Lze například očekávat, že s rozšířením bioniky přijde i amatérský vývoj stavějící na sdílení komponentů či softwaru. Budoucnost kyborgů ve stylu „do-it-yourself“ neboli „udělej si sám“, běžících na open-source programech (tedy takových, které mají veřejný zdrojový kód a do jejichž vylepšování se může pustit kdokoliv), si ostatně představují i Kurzweil nebo Harawayová. 

Transhumanisté považují svobodnou možnost technicky se upravit přímo za podmínku hladkého přechodu k „nadčlověčenství“. Zákazy podle nich rozšíření nových technologií stejně nezabrání – jen vytvoří podmínky pro bujení černého trhu. Naopak brzké přijetí a začlenění inovací do společenského života představuje podle transhumanistů klíč k tomu, aby se bionická spása stala snadno dostupnou a skutečně zůstala pouze volbou, nikoliv nutností. 

  • Zdroj textu
    100+1 zahraniční zajímavost
  • Zdroj fotografií
    Shuttertstock, Profimedia, Wikipedie

Další články v sekci