Kvesal chocholatý: Klenot mlžného pralesa, který je cennější než zlato

Když jsem začal pátrat po historii pozorování kvesala chocholatého v posledních stovkách let, začal se mi vykreslovat pohnutý osud tohoto opeřence. Svých krátkých setkání s impozantním zástupcem ptačí říše jsem si začal vážit ještě víc.

Mayské čelenky a krvavé peří

Jestliže se ponoříte do studia předkolumbovské historie Střední Ameriky, s jistotou narazíte na odkazy nebo názvy, které budou připomínat kvesaly chocholaté (Pharomachrus mocinno). V některých případech se určitě dopátráte starých legend, v nichž tito ptáci dokonce zaujímají role hrdinů. Na jiných místech se můžete číst, že barevné peří kvesalů sloužilo jako platidlo při odevzdávání daní a mayští (a po nich i aztéčtí) řemeslníci z něj zhotovovali ozdobné obrazy a čelenky, kterých si vážili více než zlata. Proto Montezuma věnoval jako výraz úcty španělskému dobyvateli Hernandu Cortézovi nádhernou čelenku s pery kvesalů. Vojáci bohužel prahli především po zlatě a čelenka z několika stovek kvesalých per je příliš nenadchla. Až ke konci 19. století jí byla ve vídeňském muzeu věnována zasloužená pozornost a po restaurování byla o tomto výjimečném kusu napsána rozsáhlá publikace.

TIP: Rychlonohý chytrák aneb Lovecké taktiky karanča jižního

Zřejmě nejkrvavější příběh, který se v souvislosti s kvesaly vypráví, popisuje, jak pravá Cortézova ruka, dobyvatel Pedro de Alvarado ubil desetitisíce Indiánů. Tehdy se z nebe sneslo obrovské hejno kvesalů a svými těly pokryli zkrvavené mrtvoly. Jejich peří na hrudi nasáklo krví a proto má dodnes výrazně červenou barvu.

V historii by se dalo pátrat dál a jen o minulosti kvesala chocholatého by bylo možné napsat mnoho stran. Pestré jsou však i odkazy současné – v Guatemale je kvesal součástí státního znaku, zdobí vlajku a měnová jednotka se jmenuje quetzal.

Unikající mlžný klenot

Hned od počátku mých cest za přírodou Střední Ameriky jsem toužil kvesala chocholatého spatřit. S ohledem na nejrůznější zmínky v odborné literatuře jsem ale byl zároveň přesvědčen, že pozorovat tohoto neobyčejného ptáka ve volné přírodě je takřka nemožné. Až s postupem času jsem zjistil, že míst pravidelného výskytu kvesalů je několik a ještě později se mi díky intenzivnímu hledání dařilo zvyšovat i frekvenci našich setkávání.

Začátky ovšem k velkému optimismu nevybízely. Asi před šesti lety jsem křižoval kostarickou rezervaci Monteverde, kde je horský mlžný les pro kvesaly jako stvořený. Stejně jako na jiných podobných místech se mi ale během dlouhého chození po lese dařilo zvířata objevit jen minimálně. V temném zamračeném chrámu, kde kapky vody hlasitě bubnují všude okolo a vegetace je znatelně orosená, dovoluje mlžný závoj rozhled pouze na první dva metry. Častokrát je jediným životem voda bublající v potůčcích a malých vodopádech ukrytých v zeleni. Je ovšem pravda, že když už něco v trvale mlhou zahaleném lese najdete, je to vždy nějaký klenot. Kvesala jsem v pralese několikrát slyšel, potkával jsem přírodovědce, kteří ho ten den viděli, ale mně stále unikal.

Štěstí jsem měl poprvé až v roce 2006. Vracel jsem se bahnitou stezkou po náročném dni stráveném hledáním hnízda kolibříků, když mě ozývající se kvesal dovedl až pod strom, kde jsem našel samečka i samičku. Kdybych ovšem bezpečně neznal jejich hlas, nechal bych se o jejich přítomnosti přesvědčit jen obtížně. Ptáci seděli vysoko v koruně mohutného stromu porostlého mechem a bromeliemi a jen škvírkami mezi listy jsem tušil lesklé zelené peří. První setkání tedy moji touhu ani zdaleka nenaplnilo.

Na ozdobu a „pro zlost“

Kvesal chocholatý patří do poměrně bohaté čeledi trogonovitých (Trogonidae), která má několik desítek druhů a její příslušníky můžeme potkat v tropických krajích celého světa. Jednoznačně nejvíce z nich však najdeme v Americe.

Kvesalové mají zelené tělo a červená prsa. Nezaměnitelná je i jejich chocholka na hlavě. Nejsou větší než 40 cm, ale k jejich tělu je nutné připočíst nepřehlédnutelnou ozdobu, kterou tvoří skoro 70 cm dlouhý ocas. Nepříliš praktickou ocasní ozdobu mají jen samci. Po skončení toku jim mnohdy vypadá a později znovu narůstá. Aby ocas uchránili, mají neobvyklý způsob startu. Z větve, na které sedí, nemohou vzlétnout přímo vpřed, protože by si o ni mohli ocasní pera potrhat. Do vzduchu se proto dostávají tak, že couvnou, odskočí dozadu, a teprve pak vzlétnou. Podobně ošemetný je jejich pobyt v hnízdě. Když je kvesal uvnitř, ocas musí zůstat venku. Klidně tak můžete spatřit dutinu, z níž čouhá jen hlavička a dlouhý ocas.

Kvesalí ráj u Rio Savegre

Kostarická oblast okolo horské silnice mezi městečky Cartago a San Isidro je přítomností kvesalů chocholatých poměrně vyhlášená. To ale neznamená, že tady na ně narazíte na každém kroku. Při první návštěvě jsem jako lektor fotografického workshopu lidem kvesaly sliboval, ale za tři dny v Savegre Lodge jsme nezahlédli ani jedno křídlo. Smůla, s níž je třeba počítat, při dalších návštěvách pomalu ustupovala. Také jsem začal kvesalům více rozumět a dokázal jsem předpokládat místo jejich výskytu.

Je dobré znát několik kvesalích návyků. Ptáci poměrně často odpočívají na mohutných větvích stromů nad Rio Savegre a zejména ráno a odpoledne vysedávají na stromech planého avokáda, kde hodují. Právě na těchto stromech jim to nejvíce sluší. Na kmenech porostlých světlými šedozelenými mechy jejich úchvatné lesklé zelené a červené peří obzvlášť vynikne. Přidanou hodnotou podobného pozorování je to, že kvesal je poměrně trpělivý a v přítomnosti člověka nezmatkuje. Pokud jste v klidu, obyčejně neodlétá.

Na několika místech u San Gerardo de Dota jsou dokonce vyhlášené stromy, kde je možnost shledání s tímto krásným ptákem velmi pravděpodobná. Jedná se o strom „pětidolarový“ a „jednodolarový“ – pojmenované podle toho, kolik si majitelé stromů, místní zemědělci, říkají za vstup na svou pastvinu. Jak jsem se ovšem přesvědčil, ani tady není šance stoprocentní. Z vlastní zkušenosti můžu doporučit, že největší dobrodružství je najít si „svého“ kvesala, třeba v blízkosti řeky. Je nutné pozorně pomalu chodit, zastavovat se a pokoušet se tu lesklou zelenou rozpoznat od neustále intenzivně zeleného mokrého mlžného lesa. Jistým vodítkem může být i zvuk, který kvesalové vydávají. Právě tak jsem je několikrát našel já sám.

Ústup do hor

Kvesalové během života prakticky vůbec nemigrují. Přemisťují se jen občas, a pouze na krátké vzdálenosti. Pozorována byla migrace výšková v rámci jedné oblasti. Podle ní by bylo možné usoudit, že se ptáci stěhují vždy do té výšky, kde zrovna dozrává ovoce, jímž se živí.

Kvesal chocholatý je dnes už velmi vzácný. Ačkoliv je přísně chráněn, jeho nádherné peří stále láká pytláky. Bohužel na rozdíl od dob Mayů už dnes není zabití pestrobarevného ptáka hrdelní zločin a mezi lidmi jsou stále omezenci, kteří prahnou po vycpaninách.

Aktuálně největší hrozbou je však pro kvesaly chocholaté kácení původních lesů, které je nutí stěhovat se výš a výš do hor, kde ještě nějaký původní les zůstává. Kvůli mizejícím lesům, které jsou nahrazovány pastvinami, tak ptáky klidně můžete potkat až ve výškách kolem 3 200 metrů nad mořem.

I přes všechny tyto negativní zprávy jsem ale pořád optimista a věřím, že tyto impozantní ptáky budu v horských částech tropů potkávat i nadále. Třeba někdy i v době hnízdění.

Průvodce stopaře kvesala chocholatého

Kvesaly chocholaté můžeme rozdělit do dvou podruhů. Pharomachrus mocinno mocinno obývá mlžné lesy mexického státu Chiapas, Guatemaly, Hondurasu a Nikaraguy, zatímco poddruh Pharomachrus mocinno costaricensis se vyskytuje pouze v horách Kostariky a Panamy. Jejich výskyt je však pouze ostrůvkovitý a nejvyhlášenější jsou asi tři lokality. Dokonce si troufám po několika cestách odvážně tvrdit, že pokud budete mít na hledání dohromady deset dní a všechny tři místa navštívíte, kvesala chocholatého nakonec spatříte.

Prvním „zaručeným“ místem výskytu je horské údolí nad Rio Savegre v Kostarice, kde lze při troše štěstí potkat i tři samce za den. Když už budete v Kostarice, můžete to vzít přes rezervaci Monteverde, kde je šance také vysoká. Dalšími nadějnými místy mohou být svahy pod panamským vulkánem Baru, případně rezervace Biotopo del Qetzal v Guatemale.

Rodný list kvesala chocholatého (Pharomachrus mocinno)

Řád: Trogoni (Trogoniformes)
Čeleď: Trogonovití (Trogonidae)
Velikost: Délka těla je cca 40 cm, k čemuž je u samců třeba připočíst asi 70 cm dlouhý ocas.
Prostředí: Žijí v mlžných pralesech Střední Ameriky, v místech s bohatou vegetací. Často si k životu vybírají poměrně chladné horské oblasti.
Hnízdění: Sami si hloubí hnízda v kmenech tlejících stromů, na stavbě se podílí jak samec, tak samice. V březnu a dubnu nastává u kvesalů období námluv a rozmnožování. Samice snáší dvě světle modrá vejce do dutiny v kmenech a hnízdo nijak nevystýlá. Při sezení na snůšce se 17–19 dní střídají oba rodiče. Domorodci se dříve domnívali, že kvesalové si budují hnízdo s dvěma vchody, aby si samci v době hnízdění nepoškodili svůj krásný chvost. To ovšem není pravda a ocas kvesalů je v době hnízdění často v dost špatném stavu.
Starost o mláďata a potrava: Mláďata se líhnou s růžovou kůží a zavřenýma očima a jsou krmena hmyzem, drobnými žabkami a ještěry. Dospělí ptáci se naproti tomu živí hlavně plody stromů. Obvykle za tři týdny jsou malí kvesálci připraveni opustit své hnízdo.