Krvavá diamantová horečka: Tragická historie třpytivých kamenů

Kvalitní jednogramový diamant stojí víc než kilogram zlata. Proto by se na první pohled mohlo zdát, že naleziště diamantů budou pro chudé země požehnáním. Blyštivé čiré kameny se však staly příčinou mnoha krutých občanských válek, které zjizvily hlavně Afriku. Pro státy jako Sierru Leone, Libérii, Pobřeží slonoviny, Kongo či Angolu znamenaly prokletí.

Poprvé se začaly těžit ve starověké Indii a od počátku se těšily velké oblibě. Do Evropy nejprve proudily po hedvábné stezce, a římský přírodovědec Plinius o nich dokonce napsal: „Diamant je nejen nejcennějším drahým kamenem, ale i nejhodnotnější věcí na tomto světě.“ Po otevření mořských tras kolem roku 1400 se diamanty dostávaly do severní Evropy. V 15. století pak Belgičan Lodewijk van Bercken vynalezl přístroj na řezání drahých kamenů, a v zemi tak vznikly jejich první brusírny. V 16. století se centrem zpracování staly holandské Antverpy a Amsterodam, brzy se přidaly také italské Benátky. 

Nejtvrdší ze všech

Svou mimořádnou tvrdostí předčí diamant všechny ostatní nerosty i slitiny či materiály používané v průmyslu. Na Mohsově stupnici tvrdosti zaujímá nejvyšší, desáté místo. Mezi devátým stupněm, na němž je korund, a desátým přitom zeje propastný rozdíl: Ruští geologové Chruščov a Berkovič zjišťovali relativní tvrdost různých hmot, přičemž křemenu, který na zmíněné stupnici obsadil osmou příčku, přidělili 1 120 bodů, korundu 2 060 a diamantu 10 060. Z posledního jmenovaného se tak stala nezbytná surovina v nejrůznějších odvětvích moderního průmyslu. Zároveň vyniká mimořádnou schopností lámat a rozptylovat světlo, pro niž je oblíbený ve šperkařství. 

TIP: Jak se rodí diamanty: Nezničitelné slzy bohů z nitra Země

Do začátku 18. století měl diamant jediný domov – Indii. V roce 1727 ovšem skupina lovců narazila na rozsáhlé diamantové pole v údolí řek brazilské provincie Minas Gerais, a z jihoamerické země se tak stalo druhé světové naleziště. Nicméně moderní dějiny diamantů se začaly psát až v 60. letech 19. století na území dnešní Jihoafrické republiky. Farmář Schalk van Niekerk tam roku 1866 uviděl v rukou chlapce ze sousedství třpytivý kamínek a chtěl jej koupit, ale klučina mu ho daroval. Schalk pak kámen prodal za pár liber podomnímu obchodníkovi, který za něj v přepočtu na dnešní ceny utržil asi 1,7 milionu korun… 

Měsíce marné práce

Podruhé se na Niekerka usmálo diamantové štěstí v roce 1869, kdy koupil od mladého pastýře opasek s velkým průzračným kamenem za 500 ovcí, 10 volů a jednoho koně. Diamant následně prodal za přepočtenou částku 34,3 milionu korun a drahokam o hmotnosti 83,5 karátu (viz Váha karátu) posléze dostal jméno Star of South Africa, tedy Hvězda jižní Afriky. Právě Niekerkovi se povedlo vyvolat největší diamantovou horečku všech dob, která k jihu černého kontinentu přitáhla zraky celého světa.

Zlatokopové z Kalifornie, Austrálie a Nového Zélandu zahodili krumpáče a hnali se do jižní Afriky. Koncem roku 1869 již v okolí řeky Vaal kopalo na deset tisíc dobrodruhů ze všech koutů planety. Lidské mraveniště, jež vytvořilo pověstnou Big Hole neboli Velkou díru hlubokou 850 metrů, tam vztyčilo jeden z nejhrůznějších pomníků posedlosti bohatstvím. Mnozí přitom ani po měsících zničující práce neobjevili jediný drahokam, a londýnský deník The Times psal dokonce o místní horečce jako o obrovském podvodu. 

Tisíce vyčerpaných hledačů se nakonec vzdaly a vracely se domů. Těm nejodhodlanějším se vytrvalost vyplatila až v květnu 1871: Tehdy se jim totiž začaly pod nohama objevovat modrošedé hrudky, v nichž se nacházely diamanty. Pojivá hornina dostala označení kimberlit a dnes již víme, že z útrob země pronikla na povrch při sopečných erupcích.   

Zrozeni z pole

Na podzim roku 1871 si u řeky Vaal rozložilo stany také zhruba 50 tisíc kopáčů na bývalém pozemku holandských farmářů, bratrů Diederika Arnolduse a Johannese Nicolaase de Beerových. Během několika let se tam vytěžily diamanty v hodnotě stovek milionů dolarů, a to hlavně v dolech De Beers a Kimberley. V roce 1888 pak vznikla společnost De Beers, konkurenty nakonec vykoupila a postupně se stala největším těžařem diamantů na světě. 

Dnes se jedná o titána, jenž během padesáti let vykopal v Africe na čtyřicet tun diamantů. Patří mu největší a nejpřepychovější mrakodrap v Johannesburgu a mimo jiné i doly Bloemfontein, Du Toit’s Pan a těžební jáma Jagersfontein: Tam se roku 1897 podařilo objevit slavný diamant Excelsior s tehdy rekordní váhou 995 karátů. Dále pod společnost spadá proslulá jáma Premier Mine, která roku 1905 vydala nejtěžší diamant všech dob – Cullinan s 3 106 karáty. Vláda jej pak darovala anglickému králi Eduardovi VII., jenž ho nechal rozřezat a vybrousit. 

Afrika na vrcholu

Vedoucí postavení ve světě diamantů (loni se výtěžek společnosti zastavil na úctyhodných 33,5 milionu karátů) si De Beers udržuje každoroční investicí do průzkumu nových nalezišť. V přepočtu přes dvě miliardy korun vynakládá na objevení dalších lokalit v Rusku, Indii či Kanadě. V poslední jmenované zemi hodlá firma aktuálně jeden důl otevřít a další dva buduje. 

Černý kontinent však zůstává jejím dominantním působištěm, i když se Jihoafrická republika již vyčerpala a dnes se diamanty těží především v Botswaně. Tamní naleziště Jwaneng je momentálně nejbohatší na planetě a firma De Beers si ho pronajala na další čtvrt století. Nejlepší léta má ovšem diamantový průmysl za sebou. Podle výkonného ředitele společnosti Bruce Cleavera je totiž těžba rok od roku obtížnější: „Pro surové kameny se musíme prokopávat stále hlouběji a náklady rostou. Vytěžené množství přitom zvolna klesá.“ 

Válečný pohon

Přízvisko „krvavé“ si diamanty napříč Afrikou vysloužily pro své spojení s občanskými válkami. Rebelové za ně totiž nakupovali zbraně, aby mohli násilně zabírat nová území. Jejich počínání se rozhodl zastavit tzv. kimberleyský proces, který má zajišťovat, že jsou drahé kameny prodávané na trhu „čisté“ a vytěžené legálně. Do systému se od jeho založení v roce 2003 zapojilo 74 zemí. 

Proces se zrodil v reakci na tehdejší situaci v Angole, Sieře Leone či Demokratické republice Kongo, kde vzbouřenci obsazovali diamantová pole a ze zisku financovali nákup vybavení. Například Sierrou Leone zmítala v letech 1991–2002 krvavá občanská válka, v níž přišlo o život na 75 tisíc lidí a bojovalo se především o kontrolu nad třpytivým bohatstvím. Teprve v roce 2004 se podařilo dosáhnout dohody o odzbrojení zhruba 70 tisíc povstalců, mezi nimiž bylo i téměř sedm tisíc dětí.

Krev nesmyjete

Tamním diamantům se začalo říkat krvavé a prakticky žádný obchodník neměl jistotu, že zrovna nedrží v rukou minerál, kvůli němuž někdo zemřel. Kimberleyský proces proto ověřuje původ drahokamů, a pokud nepocházejí z válečných oblastí, udělí jim certifikát pro vstup na mezinárodní trh. Každou zásilku je nutné zapečetit a označit průvodními dokumenty, jejichž pravost kontrolují komisaři. Pokud by byla nějaká vláda přistižena při pašování nelegálních kamenů na oficiální trh, hrozí jí vyloučení ze společenství a zákaz prodeje. 

TIP: Diamant míru ze Sierra Leone byl vydražen za více než 140 milionů korun

Kritici ovšem tvrdí, že systém nefunguje, a jejich tvrzení podpořil i jeden ze zakladatelů iniciativy Ian Smillie: „Už jsem nedokázal předstírat, že selhání je úspěch. Vláda v Kongu nemá tušení, odkud pochází čtyřicet procent diamantů. Mohly by být z Angoly, Zimbabwe, nebo klidně z Marsu.“ Prodat neprověřený kámen na Západě přitom není těžké – jeho původ lze totiž poznat jen v surovém stavu, po vybroušení už se místo těžby zjistit nedá.

Ačkoliv jsou dnes velké občanské války financované z prodeje diamantů otázkou minulosti, lidé kvůli cenným kamenům nadále trpí. Typický příklad představuje Angola: Boje tam skončily v roce 2002, ale na tamních drahokamech stále ulpívá krev. Jak upozornil list The Wall Street Journal, vojáci či členové ochranek totiž pracovníky dolů nezřídka bijí – a někdy i zabíjejí.