Krkonošské sněžné jámy: Na úbočí nejvyšších českých hor

V odborné terminologii se skalnatým amfiteátrům na úbočích našich nejvyšších hor říká kary, docela výstižné je však i jejich místní pojmenování „jámy“ nebo „kotle“. Na většinu z nich navazují táhlá a hluboká údolí, o nichž místní obvykle mluví jako o „dolech“. 

Po stopách dávných ledovců

Krkonošské jámy, kotle a doly patří k nejprůkaznějším svědkům zalednění pohoří v poměrně nedávné geologické minulosti. Během ledových dob ve starších čtvrtohorách se ledovce tvořily ze sněhové pokrývky a na temeni horských vrcholků vyplňovaly a postupně pak také prohlubovaly skalnaté jámy – kary. Ledovcové splazy odtud sestupovaly až do údolí, která svým sice pomalým, ale dlouhodobým pohybem výrazně prohlubovaly a zároveň i rozšiřovaly. 

Nejdelší doly brázdí českou stranu Krkonoš a procházejí jimi oblíbené výstupové trasy ze známých středisek do vrcholových partií pohoří. Například Obřím dolem se často chodí na Sněžku (pokud v Peci nedáte přednost pohodlnější lanovce). Labský důl, protékaný bystřinou „mladičkého“ Labe, zase spojuje Špindlerův Mlýn se západní částí pohoří. 

Skalnaté kary v uzávěrech údolí patří k nejzachovalejším a zároveň nejhodnotnějším přírodním partiím, vesměs zařazených do první, tedy nejpřísnější zóny ochrany národního parku. Přístup k nim je proto možný jen po turisticky značených cestách. 

Velehorské scenérie a drůbež na hřadu

Nejatraktivnější krkonošské kary, tvořené při státní hranici dvojicí Sněžných jam, si však můžete prohlédnout docela zblízka, a to jak z ptačí, tak i z žabí perspektivy. Mohutnější Velká Sněžná jáma se zakusuje do západního úbočí Vysokého Kola (1 509 m n. m.), odkud spadá na polskou stranu a vytváří jednu z nejpůsobivějších partií při frekventované krkonošské hřebenovce, červeně značené Cestě přátelství. Ta do těchto míst přichází buď od sedla se Špindlerovou boudou, nebo z opačné strany od Vosecké boudy a Violíku, s přípojkou od hojně navštěvované Labské studánky. 

Horní hranu karové jámy provází několik zajištěných vyhlídek, nabízejících úchvatný pohled do skalních, vpravdě velehorských srázů, členěných bizarními žulovými hřebeny a pilíři. V hlubině na dně se v kosodřevině leskne modrá hladina jezírek, zvaných Śnieżne Stawki. Velkou Sněžnou jámu a západnější Malou jámu odděluje skalnatá ostruha Grzęda, což znamená hřad neboli bidélko v kurníku. Kdysi se po ní dalo sejít až na dno jam, ovšem stezka to byla poněkud krkolomná, na níž se sestupující museli přidržovat i rukama a při pohledu zpovzdálí tak připomínali drůbež na hřadu... Už od poloviny minulého století je však toto „bidélko“ z ochranářských i bezpečnostních důvodů nepřístupné.

Hrad vedle kazatelny

Hornímu okraji Sněžných jam dominuje z daleka nápadná polská bouda Schronisko nad Śnieżnymi Kotłami, poněkud recesisticky nazývaná též Wawel. Při troše obrazotvornosti v ní totiž lze nalézt podobu s královským hradem Wawel v Krakově. Je v ní umístěn rozhlasový a televizní vysílač, pro turistickou veřejnost je však uzavřena (výjimkou je jen „stav krajní nouze“).

Přímo na státní hranici vystupuje též nepřehlédnutelné skalisko Krakonošova kazatelna. Pozoruhodné je nejen bizarním tvarem, zapříčiněným deskovitým rozpadem horniny, ale i tím, že vystupuje nejvýše (1 490 m n. m.) ze všech žulových skal, odborně zvaných tory, a to nejen v Krkonoších, ale i v celém Česku. 

Pod Labským štítem

Nevšedním zážitkem je návštěva spodní části Sněžných jam, kam z naší strany hranice dojdete poněkud oklikou. U boudy nad Sněžnými jámami je třeba odbočit z „hřebenové“ Cesty přátelství na žlutě značenou trasu, která se zprvu vine po úbočí Violíku (1 472 m n. m.). Pro tento nápadný vrcholek mají naši severní sousedé poněkud „tatranské“ pojmenování Labský štít (Łabski Szczyt), inspirovaný tím, že na českou stranu, tedy směrem k prameništi Labe, spadá skalnatou stěnou.

V nižší části polského svahu sedí na horské louce jedna z nejstarších krkonošských bud Schronisko pod Łabskim Szczytem, odkud se cesta, nyní už zeleně značená, klikatí poněkud členitým lesním terénem pod strmé srázy Sněžných jam. 

Úchvatný pohled vzhůru

Trasa se nejprve vyhýbá Malé jámě, jejíž hlavní zajímavostí je čedičová žíla, svisle procházející celou západní stěnou. Jde o jeden z nejvýše položených výskytů této sopečné vyvřeliny ve střední Evropě, která zdejším rostlinám poskytuje mnohem vydatnější minerální výživu, než chudé žulové okolí. Pro výskyt několika set druhů cévnatých rostlin, včetně několika endemitů, bývá často pasována na „botanickou zahradu“ Krkonoš. 

V sousedním, vskutku impozantním amfiteátru Velké jámy jsou oblíbeným cílem návštěvníků dvě nevelká, ale působivá Sněžná jezírka (Śnieżne Stawki), dříve zvaná též Kochelské rybníčky. Jejich přirozenou přírodní hráz tvoří tzv. moréna, což je kamenitohlinitý val, navršený dávným ledovcem a později zpevněný klečovým porostem. Obě průzračná jezírka jsou převážně mělká a z dalších, kdysi početnějších „ples“ na dně Sněžných jam zbyly už jen bahnité mokřiny, zvané Mlaka. Každý si tu nepochybně vychutná úchvatný, doslova velehorský pohled vzhůru stametrovými stěnami karu Velké Jámy, členěnými skalními pilíři, hřebínky a temnými úžlabinami, ve kterých se i nezřídka po celý rok drží zbytky sněhu. 

TIP: Na výlet do Polska: Dobrodružné vápence polských Tater

Od Sněžných jam se zeleně značená cesta i nadále vine převážně klečí po polském svahu Krkonoš, odkud lze jednou z vyznačených odboček vystoupit zpět na státní hranici, provázenou „hřebenovou“ Cestu přátelství.