Křížová výprava do Jeruzaléma: Kdo byl první křižácký panovník v Levantě?

Klíčovou událostí, jež ovlivnila vztahy evropského a arabského světa na dalších devět století, se stal koncil, který v roce 1095 svolal do francouzského Clermontu papež Urban II. Šlo o významné náboženské a politické setkání, ale jen těžko mohl někdo předvídat, jak radikálně promění mapu světa. Desetidenní zasedání mělo za cíl řešit – kromě náboženských otázek – i žádost byzantského císaře Alexia I. Kommena o vojenskou pomoc. 

A bylo jí třeba: Kdysi mocná Byzantská říše ustupovala náporu muslimů. Na počátku 7. století ztratila během pouhých třiceti let své nejbohatší provincie – Egypt a Sýrii – při útoku arabských kmenů sjednocených pod novým náboženstvím. O dalších pár dekád později se zhroutila obrana byzantské provincie Palestina a s ní i kontrola křesťanů na svatým Kristovým hrobem. Rána, kterou křesťanský svět po tři staletí vnímal jako nenapravitelnou křivdu, se opět otevřela: Seldžučtí Turkové ukusovali ze zmenšujícího se křesťanského impéria v Anatolii (dnešním Turecku) jedno území za druhým. 

Svěží závan příležitosti

Doby největšího muslimského tlaku dávno pominuly, ale Evropa nyní cítila, že může s upadající křesťanskou mocí na východě něco udělat. Na kontinentu po pěti staletích „temného věku“, který přišel s pádem Římské říše, nastala obroda kultury a populační exploze. Rozvíjel se obchod, farmáři klučili lesy a proměňovali je v polnosti, hluboké hvozdy křižoval nespočet obchodních stezek. Evropa, která za tehdejším muslimským světem plným lékařů, astrologů, stavitelů, objevitelů a obratných obchodníků civilizačně hluboce zaostávala, pocítila svěží závan příležitosti. A co víc: Papeži konečně vystoupili ze stínu římských císařů a začali razit vlastní zahraniční politiku. 

Urban II. vyzval k akci tři stovky vybraných šlechticů, kteří se koncilu účastnili. Snad doufal, že svou pomocí zahojí schizma, jež se událo o čtyřicet let dřív a rozštěpilo církev na západní katolickou a východní ortodoxní. Možná jej skutečně hnala touha osvobodit Boží hrob. Tak či onak, jeho řeč byla inspirativní, plamenná a promlouvala do duše. Svatý otec vyzval k cestě do byzantské Anatolie a jedním dechem zmínil Palestinu a Jeruzalém. Šlo o dobře připravená slova: Papež totiž celý podnik dopředu v soukromí probral s nejmocnějšími muži Francie a ti souhlasili. Nyní bylo třeba vzbudit všeobecné nadšení. 

Svatá země čeká

Urban vylíčil zvěrstva, jichž se na poutnících do Svaté země dopouštějí muslimové, a útisk, kterému čelí tamní křesťané. Jeho přesná slova neznáme – zachovalo se pět různých verzí promluvy. Nejblíž pravdě však bude věta, jež se papeži připisuje: „Bůh to chce!“ 

Poselství o výpravě proti Turkům a následně do Svaté země se zásluhou poučených kazatelů bleskově rozšířilo po Francii i za její hranice. Kázání o čekajícím území, které je třeba vyrvat z rukou pohanů, vyvolávalo nadšení všude, kam dorazilo. K papežovu překvapení se příprav okamžitě ujaly chudé masy, ačkoliv poselství na koncilu směřovalo především k uším mocných šlechticů. Svatý otec sice výslovně zakázal, aby se výpravy účastnily ženy, nemocní nebo mniši, nicméně ve všeobecném výbuchu náboženské extáze se nařízení nikomu nepodařilo prosadit. 

K nejfanatičtějším kazatelům patřil Petr Poustevník, mnoho let nemytý, zato nesmírně charismatický muž, jehož slova uváděla posluchače do vytržení. V severní Francii se mu dokonce podařilo shromáždit až třicetitisícové vojsko chudých, které nakonec skutečně vyrazilo na cestu. 

Na počátku byly konflikty

V obrovské a neorganizované mase však od počátku propukaly konflikty, především kvůli nedostatku zásob. Tisíce hladových krků se vrhaly do plenění ještě v křesťanských oblastech a na území dnešního Maďarska a Balkánu došlo k mnoha krveprolitím, zejména k pogromům na židy. Problémy neskončily ani s příchodem do Konstantinopole. Císař Alexios proto raději dav urychleně vybavil zásobami a obratem ho nechal převést přes Bosporskou úžinu na seldžucké území. Jenže pustošící horda nepředstavovala pro zkušené turecké vojáky žádnou hrozbu: Během několika týdnů celou výpravu zmasakrovali. 

Vedle chudiny se na cestu vydali i šlechtici se svými družinami. Poháněla je vidina slávy a majetku – především mladé aristokraty, kteří přišli na svět jako druzí či třetí bratři v pořadí. Podle práva prvorozeného totiž velká panství tradičně dědili nejstarší synové, zatímco na ostatní sourozence zbývaly jen málo výnosné statky a často odcházeli z rodného domu zcela s prázdnou. Mladí muži tak najednou dostali šanci vydobýt si vlastní životní prostor v oblasti Levanty, jež zahrnovala dnešní Sýrii, Libanon, Izrael a Palestinu. 

Největší motivací se však bezesporu opět stala víra – konkrétně papežův slib, že cestou do Svaté země budou rytířům odpuštěny všechny hříchy předchozího života, jakkoliv by byly těžké. „Přímá jízdenka do nebe“ lákala každého. 

Střet profesionálů

Rytířské vojsko v počtu asi 35 tisíc mužů se chovalo značně disciplinovaněji – už proto, že se byzantský císař tentokrát dopředu postaral, aby mužům nic nechybělo. Jakmile bojovníci dorazili do hlavního města Byzance, nervózní Alexios je nechal opět urychleně převést k Turkům, protože nudící se vojáci znamenají větší problém než hladoví vesničané. Profesionálním válečníkům se v porovnání s lidovou výpravou dařilo proti nepříteli podstatně lépe. V několika bitvách odrazili první turecké pokusy je zastavit a tvrdě postupovali do hloubi seldžuckého území k Antiochii. 

V říjnu 1097 se od hlavního křižáckého voje oddělil Balduin z Boulogne, mladší bratr jednoho z předních vůdců výpravy Godefroye. Ukázal se jako mimořádně ctižádostivý chlapík, jemuž řadové velení v početné armádě nestačilo. Proto sebral oddíl svých věrných a vyrazil na východ, prý aby křižákům kryl bok. Ve skutečnosti měl od počátku v úmyslu získat pro sebe nějaké území, jemuž by mohl nerušeně vládnout.

První křižácký panovník

V Levantě tehdy vedle muslimů sídlila i početná populace arménských křesťanů: Neuznávali sice nadřazenost papeže, ale s křižáky leckdy ochotně spolupracovali. Jenže příchozí rytíři z Evropy na ně často pohlíželi jako na méněcenné. Jeden z arménských panovníků, Thoros, ovládal v té době Edessu (dnešní tureckou Şanlıurfu) a pochopitelně se cítil pod silným tlakem muslimských Turků. Coby již starší muž bez potomků vyhlašoval, že hledá schopného ochránce, kterého učiní i svým následníkem.

Pokračování: Křížová výprava do Jeruzaléma: K dobytí Antiochie přispělo svaté kopí a zrada

Když se tato zvěst donesla k Balduinovi, okamžitě se rozjel do Edessy, kde ho pak Thoros s manželkou přijali za svého. Jak popsal kronikář Foulcher z Chartres: „Stařec jej nechá vklouznout zcela nahého pod lněný oděv, jejž má na sobě a kterému my říkáme košile, sevře jej v náruči a stvrdí onen závazek polibkem; jeho žena učiní po něm totéž.“ Když potom Thorose smetlo povstání ve městě, stal se z Balduina první křižácký panovník v Levantě.