Křížová výprava do Jeruzaléma: K dobytí Antiochie přispělo svaté kopí a zrada

Pro úspěch první křížové výpravy bylo klíčové získání Antiochie. Obléhání dobře opevněného sídla na břehu řeky Orontes trvalo téměř osm měsíců. Znavení křižáci na místo dorazili koncem října 1097 po náročném přechodu horských průsmyků a několik týdnů jen sbírali síly. Nicméně ani nemalé vojsko nestačilo na obklíčení rozlehlého města, takže obležení představovalo spíš formální záležitost – zásoby a zprávy nerušeně proudily dovnitř i ven. Velitel sídla se nehodlal vzdát.

Předchozí část: Kdo byl první křižácký panovník v Levantě?

Pak nadešel prosinec, udeřila zima a s ní se vrátily hlad a nouze. Našlo se mnoho dezertérů a výpravu otevřeně opustilo i dost velitelů. Křesťané už spíš doufali v zázrak. Podařilo se jim však odolat několika útokům okolních emírů a díky vítězství získali zásoby i koně. Pak dostali posily, uzavřeli dokonce přísun potravin do města, ale nic nepomáhalo.

Až na jaře předstoupil před ostatní křižácké vůdce velitel normanského šiku Bohemund z Tarentu se zajímavou nabídkou: „Jestliže se vám to zdá dobré a čestné, dejme jednohlasně město do vlastnictví tomu z nás, kdo se jej jakýmkoliv způsobem, šikovností nebo útokem dokáže zmocnit – buď prostřednictvím svým, nebo jiných.“ 

Samozřejmě tím myslel sebe. Byl sebejistý, jelikož se mu předtím podařilo získat kontakt na arménského zbrojíře Firúze, jenž byl ochoten výměnou za pozdější výhody své pány zradit a vpustit křižáky do města. Velitelé však zatím Bohemunda odmítli, protože se prý mají všichni dělit rovným dílem. Muž se jen usmál a odešel. Tušil totiž, že mu čas hraje do karet: Křižáci neměli k dispozici žádné mohutné obléhací stroje a k městu se blížila početná armáda v čele s mosulským atabegem Kerbogou.

Spasil je zázrak

Frankové nakonec pochopili, že nemají na výběr, a přistoupili na předložený návrh. Bohemund v noci s několika muži přelezl přes věž Tří sester, kterou střežil Firúz. Pobili posádku na hradbách a ráno otevřeli brány svým druhům. Křižáci se tak vmžiku zmocnili nedobytného města.

Velitel emír Jaghisjan se raději nechal zabít, ale jeho syn se zbytkem posádky se zabarikádoval ve vnitřní pevnosti. Věděl, že Kerboga není daleko. A skutečně – z křesťanských obléhatelů se během několika dnů stali obléhaní, přičemž zásoby ve městě už byly po tolika měsících téměř vyčerpané.

Turecké vojsko Antiochii neprodyšně uzavřelo a situace se pro Franky zdála znovu beznadějná. Mnoho zbabělců se během pověstné „noci provazolezců“ spustilo na lanech přes hradby a uteklo. Pak ale přišel provensálský mnich Pierre Barthlémy, jemuž se údajně podařilo najít svaté kopí, které kdysi probodlo bok Ježíše Krista. Dodnes není jisté, zda se nejednalo jen o poslední zoufalý pokus, jak dodat křižákům alespoň nějakou naději – v každém případě nápad fungoval.

Kopí a zrada zachraňují

K fanatismu vybičovaní křižáci naplánovali výpad z hradeb, během nějž Turky buď porazí, nebo zemřou s Božím jménem na rtech. A zázrak skutečně přišel – ovšem v podobě zrady v tureckých řadách. 

Podle mnohých emírů, kteří se připojili k obléhání města, měl totiž Kerboga přílišnou moc, jež by navíc po porážce křižáků ještě vzrostla. Závistivci stáli v čele řady jednotek, které se sice atabegovi formálně podřizovaly, ale skutečnou autoritu v nich měli jejich vlastní velitelé. Emírové se proto při hrdinském křižáckém výpadu raději nenápadně vytratili a nechali Kerbogu na holičkách. Křižáci netušili, proč nepřátelé utíkají ještě před bojem – a není divu, že jim to připadalo jako zázrak. Protivníka pak rozdrtili. 

Dokončení: Křížová výprava do Jeruzaléma: Království nebeské vykoupené krví (vychází v pondělí 11. prosince)

Mnozí chtěli okamžitě táhnout dál na Jeruzalém, ale Bohemund se prohlásil knížetem antiochijským a odmítl pokračovat. Dobytí Svatého města tak muselo ještě rok počkat, než křižáci naberou síly.