Krást se (ne)má: Kdo si za války půjčil techniku od nepřítele?

Ukousnout si z Wurzburgu

Popis operace Biting nevypadá snadno ani na papíře: britští commandos se při ní úspěšně pokusili o odvážnou „krádež za bílého dne“, a to na území plně kontrolovaném nepřítelem. Tedy v Brunevalu v okupované Francii. Právě tady se totiž nacházel radar Wurzburg, který Němcům sloužil jako systém včasného varování před nálety Spojenců. Pět týmů výsadkářů dokázalo vybraný prostor obsadit a po dvě hodiny uhájit – a přitom doprovodit britského radarového technika přímo ke stroji, aby si z něj mohl vybrat ty nejzajímavější kousky. Jako milý bonus zajali výsadkáři i dva německé techniky. Celý náklad pak na člunech dopravili do Británie.

Pro Němce to byla pořádná rána: ztratili technickou převahu a dost tvrdě utrpěla i jejich morálka. Představa, že za každým křovím může číhat britský parašutista, je jistě netěšila. Radary území Třetí říše kontrolovaly i nadále, ale Spojenci si v nich už dokázali „otevřít okno“ nenáročnými rušičkami – hliníkovými proužky Window, které rozhazovali. (foto: Wikimedia Commons, CC0)

Milionové plány

Britská stíhačka Spitfire nebyla vůbec špatná, ale letovými schopnostmi ji německá kvalita stroje Focke-Wulf Fw 190 zdatně překonávala. Proto se chtěli britští inženýři na německý stroj podívat zblízka. Jenže jak? Nápadů bylo několik a dost obskurních. Představte si třeba anglického, leč německy hovořícího pilota, pilotujícího ukořistěnou německou stíhačku Messerschmitt Bf 109. Ve vzduchu se jakoby náhodou připlete k Fw 190 a doprovodí jej na britskou základnu. 

Nebo co třeba obsadit nějakou německou radarovou stanici a navést na přistání v Británii celou letku Focke-Wulfů? Problém se nakonec vyřešil sám: jeden německý stíhač si během přestřelky poškodil navigační systém a zcela dezorientovaný přistál na britském letišti v Bristolu. Domníval se, že dosedl v bezpečí okupované Francie. K zajištění požadovaného letounu pak stačil jen obyčejný letištní technik vyzbrojený pistolí. (foto: Wikimedia Commons, CC0)

Útěk ve velkém stylu

Američan Bob Hoover byl bezpochyby legendárním pilotem, který má dodnes na kontě několik nepřekonaných leteckých rekordů v šampionátech akrobatického létání. Proslul také jako odvážný testovací pilot prvního amerického nadzvukového letounu a rovněž jako poněkud svérázný instruktor létání.

V únoru roku 1944 mu ale štěstí nepřálo: během své 59. mise nad Evropou jeho stroj selže a německý stíhač jej sestřelí. Hoover je umístěn v zajateckém táboře Stalag Luft I poblíž Barthu, ale nechce být jen pasivní divák. A tak během zinscenované rvačky vy­užije okamžiku a uprchne.

Postupně ukradne civilní oděv, pistoli a jízdní kolo. To je k cestě za svobodou trochu málo. Proto si z nedalekého letiště „vypůjčí“ německý Focke-Wulf Fw 190. Stroj nikdo nehlídal, protože byl určen k rozebrání na součástky. Hoover není vybíravý, a tak zvládne s ukradeným strojem doletět až do osvobozeného Holandska, kde se mu dostane náležitého uvítání. Hrdina se vrátil ze zajetí a ještě přivezl pěkný dáreček. (foto: Wikimedia Commons, CC0)

Letadla, která chceme

V pořadí druhý německý letoun s reaktivním pohonem a vůbec první proudový bombardér – takový byl Arado Ar 234, který němečtí letečtí inženýři vyvíjeli od roku 1942. Do války vstoupil naštěstí pozdě, protože byl klasickými stíhačkami v podstatě nedostižitelný. Němci jej využívali krátce po vylodění Spojenců v Normandii jako průzkumný letoun, protože jako jediný byl schopen rychlého průletu nad těžce bráněným územím. Spojenci se ale k tomuhle mimořádnému stroji dostali bez větších obtíží. Němečtí obránci jej totiž ponechali svému osudu v norském hangáru a britští vojáci se opuštěného kousku rádi ujali.

Na jejich úspěch pak navázali Američané operací LUSTY. Šlo o cílené vyhledávání technologicky mimořádných letounů Luftwaffe na dobytých území i za frontovou linií. Zvláštní úlohu tu sehráli piloti z letky Watson's Whizzers. Jejich úkolem bylo odletět do bezpečí s letadly, o nichž ani pořádně netušili, jak přesně se pilotují! Takto sbírali německé letecké experimenty napříč celou Evropou. (foto: Wikimedia Commons, CC0)

60 tun oceli

Tank Panzerkampfwagen VI Tiger patřil mezi špičku německé strojní techniky a k nejobá­vanějším zjevům válečné vřavy. V jeden jediný den dokázaly tyhle těžké tanky na východní frontě zničit stovku sovětských – a ještě bez velkých ztrát. Britové se obávají, že příchod těchto ocelových obrů na africké bojiště by dočista zvrátil průběh války. Proto se na pokyn Winstona Churchilla rozhodnou, že jeden takový stroj získají a prozkoumají jeho slabiny.

Úkolem je pověřena četa polních techniků majora Douglase Lidderdalea. Teoreticky je to jednoduché: být v Africe všude tam, kde Němci nasazují tanky. A doufat, že náhodou kápnou právě na Tigra poškozeného tak, aby se nemohl bránit, ale pořád natolik schopného provozu, aby si jej Britové mohli odvézt. Zmínění inženýři sice neměli dohromady žádné bojové zkušenosti, po roce pátrání ale obávaný tank skutečně zastihnou a jako velmi užitečný suvenýr jej dopraví až do Londýna. Premiér Churchill se v něm ovšem nesveze – nemůže se vejít dovnitř. „Ti skopčáci jsou nějak moc hubení, ne?“ prohlásí… (foto: Wikimedia Commons, Bundesarchiv, CC-BY-SA 3.0)