Krasavec v modrém hávu: Největší papoušek ara hyacintový

Když jsem se už po třetí vracel do nejkrásnější bažiny světa, do brazilského Pantanalu, byl můj hlavní zájem soustředěn na nejkrásnějšího papouška Brazílie, vzácného aru hyacintového (Anodorhynchus hyacinthinus). Tento nádherný opeřenec patří mezi ohrožené druhy, které byly ve volné přírodě již téměř vyhubeny. Posledním útočištěm se jim stal právě Pantanal.

Království, které vám nic nedaruje

Pantanal je právem považován za ráj papoušků na zemi. Bohatstvím druhů snese srovnání s Amazonií a dalšími místy s mimořádně vysokou biodiverzitou. Už při letmém pohledu na satelitní snímek zaujme člověka nespočet malých jezírek, potůčků a bažin. Krajina je protkána mohutnými toky řek a jezera jsou zde tak velká, že nelze dohlédnout na druhý břeh. 

Tentokrát jsem cestu naplánoval na červenec, kdy místní příroda exploduje barvami a překypuje životem. Krajina se po dlouhém období dešťů stává přístupnější, protože napůl vyschlé vodní plochy umožňují snadnější cestu do pampy. 

Nebylo dne, abych při svých toulkách nenarazil na velké množství papoušků. Ještě brzy před rozedněním, kdy se celá krajina halí do absolutní tmy, se ozýval ohlušující křik papoušků ara. Jako velký milovník těchto pestrobarevných křiklounů jsem se rozhodl trávit dlouhý čas u hnízdních dutin, abych se o životě arů dozvěděl co možná nejvíc. Věděl jsem, že mě čeká těžký úkol, protože ve sluncem rozpáleném Pantanalu dosahují denní teploty téměř 40 °C. V noci je naopak jen pár stupňů nad nulou. Jako v každé jiné tropické bažině se to všude kolem hemží tisícovkami komárů, takže musím být zahalený od hlavy až k patě. Žádný fotograf nebo milovník přírody tady nedostane nic zadarmo. 

Modrá barva královského pláště

Arů existuje celkem šest rodů a ara hyacintový náleží do rodu Anodorhynchus. Společně s ním se sem řadí ještě dva druhy modrých arů. Nejvzácnější ara tyrkysový (Anodorhynchus glaucus) je v současné době považován za vyhynulého, protože jej v jeho domovině, na rozsáhlém území u hranic Brazílie, Paraguaye, Uruguaye a Argentiny, už desítky let nikdo nespatřil. Druhým „modrým“ zástupcem rodu Ara, je vážně ohrožený Ara Learův (Anodorhynchus leari). 

Modrý kabát arů hyacintových, které lze z hlediska velikosti považovat za krále mezi létajícími papoušky (větší, respektive těžší je jen nelétavý papoušek kakapo soví – Strigops habroptila) není jednolitý. Především na denním světle je dobře patrné, že hlava má světlejší odstín modré a dokonce hraje duhovými barvami. Letky a ocasní pera jsou vespod tmavě šedé. Obrovský šedo-černý zakřivený zobák je ostře zašpičatěný a oproti zobákům ostatních arů nejsou na jeho okrajích vidět zubovité výstupky. Na obličeji má ara hyacintový dvě výrazně holé oblasti – zlatožlutý oční prstenec a pruh stejné barvy na spodní straně zobáku, které tvoří nádherný kontrast s modravým peřím. 

Z korun stromů na zem

Většina velkých i menších druhů papoušků tráví tady v Pantanalu víceméně celý život v korunách vysokých stromů. Výjimkou nejsou ani velcí papoušci ara, kteří si navíc oblíbili nejvyšší stromy v okolí, a to palmy Suagrus commosa a Attalea funifera. Pro pozorovatele s dalekohledem je to opravdový ráj, fotograf si ovšem musí hodně lámat hlavu, jak se opeřencům dostat „na kůži“. 

Postupem času jsem se ovšem naučil poznávat denní rytmus arů. Věděl jsem, kdy přibližně nastává doba krmení a jak dlouho trvá. Od průvodce jsem se pak dozvěděl, kde přesně a na jakých stromech mám papoušky hledat. Klíčový pro mě byl okamžik, kdy jsem velké papoušky ara poprvé uviděl na zemi, pod jejich oblíbenými stromy. S oblibou totiž sedají na zem, kde se jim snadněji daří prorazit tvrdou slupku velkého palmového ořechu. Velmi často jsem měl později možnost pozorovat několik jedinců, kteří se doslova pásli na volně ležících plodech přímo před mým fotoaparátem. Všechny tyhle cenné poznatky mi nakonec velmi usnadnily pozorování. Velkou výhodou pro mě navíc byl fakt, že papoušci byli zvyklí na přítomnost lidí v okolí. Celé generace místních honáků totiž žijí hned vedle stromu, kde ary vyvádějí svoje mladé. 

Lahůdka z dobytčích střev

Arové se dožívají vysokého věku a pohlavní dospělosti dosahují teprve v sedmém roce života. Tehdy se začnou ohlížet po partnerovi, s nímž založí hnízdo v dutinách velkých stromů. Oba partneři musejí svá vajíčka chránit před predátory nejen z řady savců, kterými nejčastěji bývají nosálové, ale i před vetřelci z ptačí říše – například tukany nebo dravými ptáky. 

Strava arů hyacintových ve volné přírodě se skládá převážně z ořechů zmíněných palem Suagrus commosa a Attalea funifera. Dále se papoušci živí některými druhy ovoce, zejména mangem. Potřebné minerály velmi často doplňují pozřením bahna, jenž jim napomáhá i při trávení. 

Pozoruhodný je původ palmových ořechů, které arové nacházejí na loukách. Palmové plody totiž mají za sebou cestu zažívacím traktem hovězího dobytka. Krávy spásají ořechy ještě obalené v nezralém zeleném povlaku. Ten je stráven a na pastvinách se po nějaké době nacházejí už jen ořechy „očištěné“ trávicím ústrojím přežvýkavců. Ostrůvky s palmami, na nichž oblíbené ořechy arů rostou, většinou stojí uprostřed pastvin na mírně vyvýšených podkladech, čímž jsou chráněny proti pravidelným záplavám. 

Budoucnost pohledem optimisty

V současné době žije ve volné přírodě 3 000 až 7 000 arů hyacintových, přičemž jejich největší populaci hostí Pantanal. I tady ovšem tito výrazní letci ubývají. Jejich hlavními pronásledovateli jsou obchodníci zapojení do ilegálního trhu se zvířaty a lovci, kteří ary zabíjejí kvůli masu a peří. Současná cena v zajetí chovaných arů hyacintových se pohybuje okolo 250 000 Kč, mnohdy se dostává ještě výš. 

Při své cestě jsem se ovšem nezaměřoval bezvýhradně jen na ary. Druhou, a pro mě snadněji přístupnou skupinou byli menší amazoňané, aratingy a další menší druhy. Ty si naštěstí nevybírají nejvyšší možné stromy, ale velmi často obsazují nižší patra stromového porostu a odumřelé kmeny. Není až takový problém najít starou ohořelou palmu, v níž současně v několika patrech hnízdí amazoňani, ary, ale i drobní papoušci mniší. Potom už jen stačí čekat, někdy i dlouhé desítky minut, než některý opeřenec vystrčí alespoň nakrátko hlavu z dutiny. 

TIP: Setkání na pustém ostrově: Vzácný kakadu palmový

Čas trávený v blízkosti divoce žijících papoušků ve mně zanechal hluboký dojem a všechny vzpomínky se mi nesmazatelně vryly do paměti. Zejména ary hyacintové patří k nejkrásnějším papouškům naší planety, a nejen proto stojí pozorování posledních hnízdících párů za všechny s tím spojené potíže. Těžko lze zapomenout na okamžiky, kdy vás ráno probouzí pronikavý hlas těchto krasavců, nebo když se později odpoledne v letu vznášejí nad vaší hlavou. Jsem optimista a pevně doufám, že tihle krásní tvorové překročí stín minulosti a jejich stavy utěšeně porostou.