Krása kamenného koloběhu: Momentky ze života hornin

Typy hornin přecházejí jeden do druhého. Například díky procesům zvětrávání některé zanikají, ale jiné naopak vznikají. Když se díváte na skálu, vlastně vidíte jen nepatrný časový úsek v rámci nedozírného děje zvaného horninový cyklus.

V hlubině i na povrchu

Horniny se dělí na vyvřelé, usazené a metamorfované. Vyvřelé horniny se tvoří utuhnutím (krystalizací) roztavené hmoty – magmatu. Proto je také nazýváme magmatickými horninami. Magma můžeme přirovnat k tavenině ve sklářské nebo železářské huti. Obsahuje zejména křemičitanové látky, které při ochlazování krystalizují jako nerosty.

Podle místa, kde magma utuhlo, rozlišujeme horniny hlubinné a výlevné. Hlubinné horniny tvoří v zemské kůře rozsáhlá tělesa – tzv. masivy, které se často nacházejí uprostřed rozlehlých pohoří. V naší republice je tomu tak například v případě Jizerských hor či Krkonoš. Výlevné horniny se na zemský povrch, kde utuhly, dostaly díky sopečné činnosti. Velmi často se jedná o výlevy podmořských vulkánů na oceánské dno.

Čedičové hory a pohoří

Zřejmě nejznámější hlubinnou horninou je žula. Je tomu tak proto, že patří mezi nejrozšířenější horninový typ a často se využívá jako stavební, obkladový ale i sochařský kámen. U nás se těží především na Českomoravské vrchovině (Mrákotín, Skuteč), ve Středočeské pahorkatině, na Žulovsku a Liberecku.

Mezi výlevnými horninami je nejběžnější čedič neboli bazalt, který tvoří i samostatná sopečná pohoří. Při pohledu na skálu tvořenou čedičem vás na první pohled zaujme jeho sloupcovitá odlučnost připomínající kamenné varhany. V naší republice se můžete s čediči setkat v Českém středohoří a Doupovských horách. Na České tabuli formoval bazalt například horu Říp či Trosky. Bazalty, takzvané melafyry, nacházející se na našem území například u Kozákova v Podkrkonoší, se těší velkému zájmu sběratelů minerálů. Mohou totiž obsahovat dutiny vyplněné barevnými odrůdami křemene, opálem či chalcedonem (acháty).

Jemný písek i bludné balvany

Lidské oko nedokáže zachytit, jak nad tvrdými skálami dokáže zvítězit vítr či voda. Obrušují, rozrývají a přerovnávají zemský povrch, čemuž říkáme eroze. Nejvíce materiálu na zemském povrchu je transportováno proudící, často mořskou, vodou. Také vítr dokáže roznést části hornin na vzdálenosti až několika tisíc kilometrů. I dnes velké saharské bouře přinášejí narudlý, velmi jemně zrnitý písek až k nám, do střední Evropy. Ten pak můžete pozorovat jako barevný poprašek například na zasněžených pláních či na sklech zaparkovaných automobilů.

Rovněž schopnost ledu přemísťovat materiál může být opravdu obrovská. Ve čtvrtohorách, při posledním velkém pevninském zalednění, se na naše území tímto způsobem dostaly bloky hornin vážící i několik desítek tun až ze Skandinávie! Dnes jsou známy jako bludné balvany, vyniká mezi nimi červeně zbarvená žula rapakivi.

Vrstvy zpevněné tlakem

Úlomky hornin uvolněné zvětráváním se na vhodných místech hromadí. Spolu s dalšími látkami, například se zbytky organismů, vytvářejí usazené neboli sedimentární horniny. Sedimenty mohou vznikat i chemickým vysrážením – krystalizací látek ze sladké či častěji slané vody. Těleso usazených hornin se nazývá vrstva, více vrstev pak tvoří souvrství. Pokud díky následným geologickým procesům nedošlo k překocení, jsou nejstarší vrstvy uloženy nejníže a nejmladší nejvýše.

Usazené horniny se dělí na zpevněné a nezpevněné. Aby byl sediment zpevněn, musí být překryt mladšími vrstvami. Tím se dostává do větších hloubek a se zvyšujícím se tlakem ztrácí vodu. Zároveň dochází k rozpouštění některých minerálů a k jejich následnému vysrážení ve formě tmelu, který zpevňuje samotnou nově se utvářející horninu. Ze štěrků tak vznikají slepence, z písků pískovce a z hlubokomořských bahen jílovce či břidlice.

Hory odumřelých organismů

Důležitou horninou patřící mezi sedimenty je vápenec. Často vzniká nahromaděním vápnitých schránek odumřelých organismů. Představte si rozlehlá vápencová pohoří nebo nám všem známou oblast Moravského krasu. Jaké neuvěřitelné množství živočichů muselo stát na počátku jejich vzniku! Zbytky organismů – zkameněliny můžete ve vápencích často pozorovat i dnes. Za lokalitu světového významu lze na našem území považovat jurské vápence u Štramberka, tzv. lom Kotouč, kde byla popsána bohatá fauna obsahující přes 600 druhů fosílií.

Horniny, které se taví

Jak už bylo řečeno, v přírodě nic nezůstává neměnné. Dříve vzniklé horniny jsou překryty mladšími a pod tíhou nadloží či při pohybu zemských desek klesají do hlubších částí zemské kůry, kde panují rozdílné tlakové a teplotní podmínky než na zemském povrchu. Důležité je také působení horkých roztoků či blízkost horkého magmatu. Toto přizpůsobování se novým podmínkám nazýváme metamorfózou, tedy přeměnou. Ta probíhá přibližně od teploty 200 °C až po hranici tavení hornin, která se pro jednotlivé typy hornin liší. U žuly je to přibližně 600 °C, v jiných případech existují metamorfované horniny ještě při teplotách 1500 °C. Typickým znakem metamorfovaných hornin je rovnoběžné uspořádání jejich nerostů tzv. usměrnění. Dobře patrný je tento rys například u krystalických břidlic (fylitů, svorů a rul), různé stupně deformace však můžete pozorovat i u dalších přeměněných hornin.

Z konce na začátek

Metamorfózou vápence vzniká také mramor – surovina, která sloužila a dodnes slouží jako materiál mnohým architektům a sochařům. Velmi oblíbený je takzvaný carrarský mramor pojmenovaný podle známé italské lokality Carrara. Je nezvykle čistý, sněhově bílý a velmi jemnozrnný. Sochy z něj vytvořené vynikají nezaměnitelnou křehkou krásou. Zvláště jemná práce, například záhyby na šatech Michelangelových soch, může být proti světlu až průsvitná.

TIP: Kouzlo achátových pecek: Kamenné kresby přírody

Mramory, stejně jako všechny horniny, podléhají na vzduchu zvětrávání. Celý cyklus se tedy opakuje od začátku. Horninový koloběh bude probíhat tak dlouho, dokud tento podivuhodný příběh nebude podstatně narušen, ať již přírodními procesy nebo stále výraznějšími zásahy člověka do biosféry a atmosféry.