Královské sčítání labutí: V Británii patří již 800 let všechny labutě královně

Podle odvěkého práva si panovnice nárokuje vlastnictví každé divoké labutě, která v její zemi mávne křídly. Labutě velké se totiž považují za královské ptáky, symbol vysokého společenského postavení. Kdysi dávno dokonce aristokraté nechávali podávat pečená labutí mláďata při štědrovečerní hostině. 

Od roku 1186 se mnohé změnilo a labutě si na sváteční tabuli vyměnily místo s husami, dál ovšem patří ke královským opeřencům. Váže se k nim i stará tradice, která přežila až do 21. století – každoroční sčítání: Na Temži vyjedou labutí sčítači ve službách panovnice, zatímco na březích mírně bizarnímu zvyku přihlížejí zvědavci a novináři.

Rychle a rozhodně

Každoročně třetí týden v červenci usedají muži v bílých kalhotách do čerstvě nalakovaných veslic. Na znamení vrchního sčítače, srdečného 68letého Davida Barbera, se pak lodě seřadí na Temži, aby bylo možné labutě zahnat ke břehu a tam je spočítat, zkontrolovat i označit.

Sledovat sčítání sněhobílých zvířat s dlouhými krky znamená pro mnohé vrcholný zážitek. Elegantní vodní ptáci jsou mimo jiné velmi teritoriální, a přestože lze jejich anglický název přeložit jako „němé labutě“, rozhodně umějí pořádně zasyčet nebo si odfrknout.

Honáci plují po vodě, když vtom jeden z nich zakřičí: „All-up!“ Zaznamenali totiž pár dospělých ptáků, a dokonce s půltuctem mláďat. Muži ve veslicích je rychle obklíčí a zaženou ke břehu, kde opeřence jednoho po druhém vytáhnou z řeky za krk a svážou jim nohy tkanicemi. Vše je třeba provést rychle a rozhodně.

Nebezpečné drápy

Sčítání začíná v pondělí a 54letý veslař Roge Spencer si před obědem dává v hospodě U Labutě pár piv. Jeden z bílých ptáků ho pořádně škrábl do břicha. Mnozí si myslí, že nejnebezpečnější zbraň labutí představují silná křídla či velký zobák, ale pravda je jiná. „Musíte si dávat pozor na drápy,“ radí veterán Roge. „Labutě se živí trávou, takže zobák má jen trochu vroubkovanou hranu a jinak není nebezpečný. Možná vás maličko ozobají, ale to je asi tak všechno.“

Velcí letci prosluli útočným chováním, ocitnou-li se jejich mláďata v ohrožení. Tentokrát však byli po odchycení překvapivě klidní. Mladé labutě sice vydávaly trochu nespokojené zvuky, ale jejich rodiče zůstali nehybně sedět, spokojeně vyměšovali a nechali přihlížející děti, aby si pohladily jejich běloskvoucí peří.

Královnin „labutí muž“ v šarlatovém saku vyšívaném zlatem si dává dobrý pozor, aby si uniformu nezašpinil. „Mám na ní spoustu zlatých výšivek, takže kdybych spadl do řeky, šel bych rychle ke dnu,“ vysvětluje Barber, který si do námořnické čepice zasunul labutí pírko. Stejnou práci vykonává už 25 let a jeho předchůdce, kapitán John Turk, se dokonce dočkal bronzového pomníku u řeky.

Na zvláštní povolení

Někteří veslaři reprezentují královnu, jiní starodávné obchodní cechy Vintners a Dyers, tedy vinaře a barvíře, s velmi výjimečným právem vlastnit labutě. Nyní plují kolem Windsoru a snaží se dostat posledních pár tvrdohlavých ptáků ke břehu. Přitom projíždějí rákosem, z nějž si labutě stavějí hnízda. 

Sčítání se dnes odehrává jen na určitém úseku Temže, ale kdysi dávno probíhalo po celé Anglii, a to v podání veslařů plujících ve stovkách lodí po všech hlavních řekách a přítocích. Labutě ostrov osídlily nejspíš po poslední době ledové. Ve 12. století se pak zrodil propracovaný systém jejich vlastnictví, kdy panovnice udělovala zvláštní licenci lordům a určitým institucím jako univerzitám, opatstvím či právě obchodním cechům.

Jen pár šťastných

Šťastlivci, kteří obdrželi povolení a zaplatili poplatky, si opeřence značkovali – ostrým nožem jim ryli do zobáků svá poznávací znamení v podobě křížů, trojúhelníků či teček. Způsob možného vlastnictví britských labutí popsal Arthur MacGregor ve svém výzkumu z 90. let. Uvádí v něm, že v roce 1378 vznikla Kancelář strážce královských labutí a k roku 1405 nemohl ptáky nikdo vlastnit bez královnina svolení. 

Od poloviny 16. století pak platil přísný zákaz kosit trávu jeden a půl metru od jejich hnízd. Ničemný sedlák, který si ke snídani pochutnával na vejcích vzácných opeřenců, rušil je při hnízdění, nebo je dokonce pojídal, což bylo jednoznačně zapovězeno, dostal trest v šatlavě na rok a den.

V jiném světě

Dnes sčítání provádí jen šest lodí na 127 kilometrů dlouhém úseku Temže mezi Sunbury Lock a Abingdonským mostem. A ptáky samozřejmě nikdo nejí. „Jde nám především o vzdělávání a ochranu přírody,“ vysvětluje Barber.

Pokud se chcete akce zúčastnit coby diváci, stačí v centru Londýna nasednout na vlak a nechat se za pouhých 45 minut odvézt do jiného světa. Mrakodrapy velkoměsta se promění v obskurní hospody a nízké domky s až přehnaně upravenými zahrádkami, zatímco nad hlavou bez přestání hučí letadla mířící na mezinárodní letiště Heathrow.

„Jsem tak rád, že tu jsem a mám možnost to zažít,“ líčí nadšeně 70letý pilot v důchodu Richard Poad, žijící nedaleko na svém hausbótu. „Ta tradice je úžasná a je důležité vzdělávat mladé,“ tvrdí přesvědčeně a dodává, že výrostci často ohrožují labutě vzduchovkami. Fascinuje ho profesionalita sčítačů: Podle něj totiž předchozí generace představovala jen „bandu přiopilých pobudů“.

Rum na královnu

V den zahájení přijíždějí i novináři a posádky pro ně zapózují se sklenicemi rumu, načež jej vypijí se zvoláním „Na královnu!“ A sčítání může začít. Týmy položí svázané ptáky na trávník vedle sebe, zváží je a rychle je prohlédnou. Nejčastěji se labutě potýkají s tím, že se jim nohy zapletou do plastových sítí či rybářských vlasců, takže je sčítači musejí z pastí osvobodit. Nakonec napočítají 33 mláďat, což podle Barbera není vůbec špatné.

Labutě se potom rozdělí podle toho, zda patří Alžbětě II., nebo cechům. Koruna si obvykle nárokuje polovinu mladých ptáků, takže jich dnes 17 z 33 připadne královně a zůstanou neoznačení. Zbytek opeřenců náleží obchodním cechům a dostanou na nohu kroužek s číslem.

Sčítání jako záchrana

Při celém rituálu pomáhá Christopher Perrins, profesor z Oxfordu a královnin správce labutí. Spolu s kolegy v rámci studie zaměřené na úmrtnost majestátních bílých tvorů zjistil, že polykají drobné olověné splávky používané rybáři k vyvažování udic – a pomalu umírají na otravu. Na konci 80. let byl sice zmíněný materiál zakázán, načež se populace labutí zdvojnásobila. Perrins však varuje, že dnes je ohrožují agresivní psi i bezohlední vodáci, případně ztráta přirozeného prostředí. V roce 2018 navíc několik hejn z Windsoru zdecimovala ptačí chřipka.

Norman Ticehurst se věnoval studiu labutí na počátku minulého století. V roce 1926 přitom zpozoroval, že královská povolenka k jejich vlastnění, stejně jako každoroční sčítání prováděné už po několik staletí bílé opeřence zřejmě zachránily. Celý systém považoval za „jeden z nejzajímavějších experimentů kombinujících ochranu a chov ptáků, jaký kdy Anglie vytvořila“.

TIP: Pod kuratelou černého peří: Kdo jsou opravdoví králové londýnského Toweru?

A profesor Perrins souhlasí. Jelikož šlechticové chtěli mít párek královských labutí například v hradním příkopu či panském jezeře, můžeme se krásou a elegancí vznešených tvorů na hladině kochat i dnes. „Je velmi vzácné, aby pták, kterého lze sníst a žije v hustě obydlené oblasti, neskončil na pekáči,“ vysvětluje akademik. „Kdyby labutě nebyly pro snoby tolik přitažlivé, zřejmě bychom tak velkou populaci těchto ptáků už dávno neměli.“