Královna Alžběta II. slaví devadesátiny: Potřebuje Británie ještě monarchii?

Britská královna Alžběta II. loni 9. září překonala v délce vládnutí svou praprababičku Viktorii: na trůnu toho dne seděla již 63 let a 216 dní. Na oslavu rekordu vydali Britové nové mince s vyobrazením panovnice, muzeum Madame Tussauds převléklo královninu figurínu do jiných šatů, a potravinářská společnost Kellogg’s dokonce představila speciální cereálie ve tvaru diamantů, perel a zlatých lupínků. O oblíbenosti britské vladařky, potažmo celé královské rodiny zkrátka nemůže být pochyb – v nedávné anketě The Sunday Times o největšího britského panovníka se pro Alžbětu II. vyslovilo 27 % všech dotázaných, čímž porazila Alžbětu I. s 13 % i Viktorii s 12 %. Toto prvenství však lze přičíst také skutečnosti, že většina hlasujících uživatelů nezažila na trůně žádného jiného vladaře. Přesto můžeme bez větší nadsázky prohlásit, že hlavní pilíř oblíbenosti panovnické rodiny představuje právě královna.

Neotřelá gratulace

Ovšem například populární americký komik britského původu Jamie Oliver se k výročí postavil po svém a poslal královně svérázné přání: „Gratulace, Vaše Veličenstvo! Strávila jste třiašedesát let vykonáváním práce, na niž by stačila hlava odlitá z těsnicí pěny!“ A přidal komentář k prohlášení jistého reportéra, že panovnice připomíná vlak, který neúnavně supí dál. „Nemůžete srovnávat královnu Alžbětu a vlaky. Vlaky totiž lidé potřebují – stále slouží, i v moderní éře. Tak prosím nebuďte na vlaky oškliví!“

Ponechme stranou, že pak ještě přirovnal královniny klobouky k neobřezanému šmoulímu penisu. Každopádně tak Oliver prostřednictvím absurdního humoru, přesto však trefně vyjádřil námitky odpůrců monarchie – tedy zda musí Spojené království nadále zůstat královstvím a nemohlo by se proměnit ve federaci republik bez panovníka.

Černá díra na peníze

Důležitou roli v přijímání královské rodiny hraje skutečnost, že její členové žijí mimo jiné z daní svých poddaných. A těm se jejich životní styl může jevit jako černá díra na peníze. Asi nejkritizovanější personou se v tomto ohledu stal princ Charles, pověstný svou vášní pro cestování. Jeho loňský výlet na sever Anglie vyšel veřejnou pokladnu v přepočtu na 850 tisíc korun jednoduše proto, že si následník zaplatil celý soukromý vlak. Dalšího půl milionu spolkla cesta na oblíbený golfový turnaj. A zhruba deset milionů si už z rozpočtu ukousli právníci, kteří se snažili zabránit publikování „velice otevřených“ dopisů, jež Charles v průběhu deseti let adresoval několika ministrům.

Značná část královských peněz pak připadá na udržování rozlehlého Buckinghamského paláce a zámku ve Windsoru. A to není legrace: podle svědectví je minimálně první jmenovaná stavba v takovém stavu, že když prší, musejí tam údajně zachytávat vodu do kbelíků. V technickém zázemí honosných budov se nacházejí bojlery staré 60 let, které každý rok spotřebují energii přibližně za 29 milionů korun. Za kompletní opravu by rodina zaplatila zhruba 1,9 miliardy korun, což je víc, než přijme za celý rok ze státní pokladny. Loni zbylo v rezervách fondu na provoz královské domácnosti asi „jen“ 37 milionů korun.

Drahá monarchie

Až do roku 2011 vždy parlament schválil královskou apanáž na deset let, což se však často zvrhlo do – z pohledu dědičné šlechty nedůstojného – handrkování. Bylo tedy nutné zavést mechanismus, který by byl nejen efektivní, ale také průhledný. Vznikl tak tzv. Sovereign Grant, v uvozovkách kapesné, jež rodina každoročně dostane z pokladnice a musí s ním vyjít.

Částka se počítá z celkového zisku královských pozemků a jedná se o 15 % z příjmu z předloňského roku. Královské pozemky však nejsou, jak by se mohlo zdát, soukromým vlastnictvím panovnické rodiny. Historicky vzato vždy patřily státu a vladař je dostal ke spravování, načež z nich přijímal výnosy. Princip se zachoval dodnes, ale správa majetku přešla na komisi, která rozhoduje o investicích.

Jelikož královské statky vydělaly v roce 2012/2013 celkem 9,3 miliardy korun, dostala rodina pro rok 2014/2015 k dispozici 1,4 miliardy. Kromě toho plynou do jejího rozpočtu peníze z vévodství v Lancasteru (590 milionů) a v Cornwallu (725 milionů), kde vydělává pronájem pozemků a nemovitostí. Třetí zdroj pak představuje královnino osobní investiční portfolio, ale příjmy z něj jsou tajné. Nepůjde ovšem o malou částku, protože britský deník The Telegraph vyčíslil celkové provozní náklady monarchie asi na 111 miliard korun. Může se jednat o velmi nadnesené číslo, přesto je zjevné, že drtivou část výdajů nese rodina sama. I tak ovšem zůstávají její příjmy citlivou politickou otázkou.

Jak přesvědčit mladé

Královna si uvědomuje, že přišel čas se uskromnit, a nebojí se to dát veřejně najevo. Ačkoliv nemusí, platí například daň z příjmu a služebnictvo, které jen v Buckinghamském paláci zahrnuje 600 osob, nutí k maximální šetrnosti: roztržené záclony se zašívají, rozbitý nábytek se spravuje, každá libra, již lze ušetřit při zachování majestátnosti, zůstává v pokladnici.

V očích mladých ve věku 18–24 let se však tato snaha napravit si finanční reputaci míjí účinkem. V roce 2013, kdy podle průzkumů panovala nejsilnější víra ve smysluplnost monarchie v novodobé historii, si stále 56 % příslušníků zmíněné věkové skupiny myslelo, že královská rodina ve skutečnosti nestojí za všechny peníze, které se do ní investují. V té době přitom již fungoval zmiňovaný Sovereign Grant. Na druhou stranu respondenti nad 65 let zastávali většinou přesně opačný názor. Jako vysvětlení uvedené polarity se opět nabízí fakt, že Alžběta II. vládne již přes 63 let, tudíž k ní mají starší ročníky daleko vřelejší vztah.

Dříve narození byli totiž u toho, když ještě coby princezna za druhé světové války řídila armádní vozy a prodělala technický výcvik. Moc dobře si uvědomují, že jako jediná královna v historii britské monarchie dovede vyměnit píchnutou pneumatiku nebo svíčku v motoru. Dost možná stáli mezi diváky, když na ni Marcus Sarjeant v roce 1981 vypálil z bezprostřední blízkosti šest slepých nábojů, a ona pouze uklidnila svého koně a pokračovala v jízdě. Alžběta II. je pro ně hrdinka a zároveň příslušnice vznešeného rodu, která se nebála občas sestoupit na úroveň obyčejných lidí.

Starší generace rovněž vnímaly řadu skandálů a vypjatých situací, jimiž prošla nejen rodina, ale i impérium jako takové – suezskou krizí počínaje a smrtí princezny Diany konče. Ostatně skandály v jistém smyslu provázely i cestu na trůn současné královny a nevyhnuly se ani jejímu manželství.

Milujte se a množte se

Po mnoha turbulencích však nyní monarchie opět zažívá zlaté časy. Svatba „páru snů“ prince Williama a Kate Middletonové přitáhla k televizním obrazovkám na dvě miliardy diváků a narození jejich potomka prince George se stalo mediální událostí číslo jedna snad v každém bulvárním plátku světa. Popularita mladé rodiny pramení i z toho, že se nechovají jako „nadlidé s modrou krví“, ale stojí nohama na zemi uprostřed moderní společnosti. Na svých cestách vtipkují, navzájem se pošťuchují a navíc vřele komunikují s okolím – narození George dokonce oznámili na sociální síti Twitter.

Podle průzkumu z roku 2013 si nyní víc než polovina (53 %) dotazovaných myslí, že by si Británie vedla bez královské rodiny mnohem hůř. A co víc – 74 % respondentů by si vsadilo, že George jednoho dne nastoupí na trůn. Pouhých 9 % účastníků průzkumu uvedlo, že se podle nich z malého prince král nestane, protože v době jeho případné korunovace už bude z Velké Británie republika. Ještě před čtyřmi lety přitom nevyhnutelný rozpad království prorokovalo 25 % pesimistů.

Udržovat neutrální fasádu

Podle reportéra deníku The Telegraph Gordona Raynera je každé královské manželství směsicí profesionality a soukromí. Ať už je osobní život páru jakýkoliv, na veřejnosti musejí oba udržovat „neutrální fasádu“. Takto se například chovali princ Charles a princezna Diana, i když spolu evidentně nebyli šťastní.

Na Williama a Kate však tohle pravidlo neplatí. Jejich obliba staví od počátku na skutečnosti, že z rovnice vypouštějí profesionalitu. Chovají se zcela přirozeně jako zamilovaný a spokojený pár, který je zkrátka těžké nenávidět. Šéfredaktorka australského časopisu Women’s Weekly Helen McCabeová souhlasí a dodává, že „člověk jednoduše musí mít radost z toho, jak se nakonec vyvinul život prince, kterého tolik poznamenala manželská krize rodičů a později také smrt matky“.

Budoucnost královského rodu, a tedy i zachování monarchie jsou podle všeho na řadu let zajištěny. Královská kasa se pomalu vzpamatovává a dává tušit, že krizová opatření nesou ovoce. Otázkou samozřejmě zůstává, jak se na oblibě monarchie a panovnické rodiny podepíše nevyhnutelná smrt Alžběty II. a zevšednění vztahu Williama a Kate. V tomto případě nám ovšem dá odpověď teprve čas.