Kouzelná moc tónů: Hudba má na lidský mozek podobný účinek jako drogy

Schopnost mozku hudbu vnímat a dávat jí smysl patří bezesporu k jednomu z velkých zázraků odehrávajících se v naší nervové soustavě. Vědci hudbu definují jako organizovaný zvuk, s nímž se pojí harmonie, melodie, dynamika, hlasitost, rytmus a tempo a zvukové vlastnosti označované jako „barva“. Zpracování těchto prvků v čase je pro náš nervový systém komplexní činností, která zaměstnává téměř každou oblast mozku. Nicméně místo aby nám ze změti tónů, rytmů a melodií „šla hlava kolem“, zažíváme naopak mnohdy až euforické pocity. Jak je to možné? 

Pod magnetickou rezonancí 

Každý má rád jiný typ hudby: Zatímco někdo se dojímá nad tóny Beethovena, jiný upřednostňuje rock či pop. Výzkumy ovšem ukazují, že navzdory osobním preferencím má poslech hudby u všech lidí jedno společné: Badatelé mluví o tzv. sjednocujícím efektu. 

Psychiatr Daniel Abrams ze Stanford University School of Medicine to potvrzuje: „Navzdory rozdílnému vkusu každého z nás ‚zažívají‘ naše mozky hudbu velmi podobným způsobem.“ V rámci jeho výzkumu poslouchali účastníci, kteří neměli žádné formální hudební vzdělání, čtyři symfonie od významného anglického skladatele 18. století Williama Boyce, zatímco jejich mozek skenovala funkční magnetická rezonance.

Vědci zjistili, že hudba měla na všechny dobrovolníky téměř stejný efekt: Aktivovala mozkové oblasti, které se podílejí na pohybu, plánování, pozornosti a paměti. Navíc se ukázalo, že při jejím poslechu „vypínáme“ okolní zvuky jako hluk na ulici či motory aut. Zdá se, že hudba dává našim mozkům mnohem větší smysl než náhodné zvuky. Podle Abramse spočívá vysvětlení v tom, že se opakuje, je melodická a organizovaná.

Zábava pro davy a evoluční výhoda 

Psycholog a neurovědec Daniel J. Levitin z McGill University v Montrealu rovněž tvrdí, že hudba lidi sjednocuje – jednoduše právě proto, že ovlivňuje mozek každého z nás stejně. „Není naší přirozeností vyrazit dobrovolně do davu dvaceti tisíc lidí. Pokud jde ale o koncert Muse nebo Radiohead, tak to uděláme. Je to ona sjednocující síla, kterou získáváme pouze z hudby a z ničeho jiného,“ vysvětluje. 

Ve své knize This Is Your Brain on Music (volně přeloženo Tvůj mozek na hudební vlně) Levitin také uvádí, že hudba sehrála v minulosti významnou roli z evolučního hlediska: Napomáhala utužovat sociální vazby a zlepšovala i kondici našich předků. Fakt, že měla pro evoluci člověka určitý význam, potvrzují rovněž další badatelé. Pravděpodobně šlo o způsob, jak se děti hravou formou učily řeč, či o pomůcku, jak si zapamatovat důležitou znalost nebo dovednost a předat ji dalším generacím. Hudba však mohla být například i účinným pomocníkem, pokud bylo nutné neusnout na hlídce u večerního ohně. 

Jedním z jejích „kouzel“ je zřejmě opakování, což je nám velmi blízké. Náš mozek do značné míry pracuje s opakujícími se procesy: Na základě toho, co už známe, totiž prakticky neustále předpovídá, co se bude dít dál. Jde o rytmus dechu, srdce, ale například i chůze – a podobně je tomu také v případě rytmu písně. Aniruddh Patel z The Neurosciences Institute of San Diego považuje hudbu dokonce za transformační techniku, protože „není jen produktem mentálních schopností našeho mozku, ale má i moc náš mozek měnit“.

Čajkovskij, nebo Beatles? 

Nabízí se ovšem jiná otázka: Pokud hudba spojuje, proč někteří z nás rádi poslouchají Čajkovského, zatímco jiní upřednostní třeba Beatles? Odpovědět se pokouší neurolog Oliver Sacks, autor knihy Musicophilia. Ve svém experimentu, který prováděl mimo jiné sám na sobě, se snažil ukázat, jak různé druhy hudby aktivují mozek s různou intenzitou. Nechal si pustit dílo Johanna Sebastiana Bacha, které poslouchal již od svých pěti let, a následně některé Beethovenovy sonáty, jež ho nikdy příliš nezaujaly. Přitom pozorně sledoval, jak se u skladeb cítí, a zaznamenával tyto prožitky na kapesním zařízení umožňujícím hodnotit emoce v rámci stupnicové škály. Práci jeho mozku přitom sledoval tým vědců pomocí magnetické rezonance. 

Po skončení pokusu Sacks konstatoval, že zatímco u poslechu Bacha se cítil skvěle, Beethoven ho „nechal chladným“. Jeho subjektivní pocity odpovídaly i výsledkům na magnetické rezonanci: Při poslechu Bacha byl jeho mozek výrazně excitován, zatímco u druhého autora nikoliv. K tomu, aby mohla hudba rozvinout své „kouzelné“ účinky, je tedy zřejmě zapotřebí ještě jeden detail – musí se nám líbit. 

Sex, drogy a rokenrol

Bádání neurologů v posledních desetiletích ukázala, že za libé pocity spojené s hudbou odpovídá látka zvaná dopamin, která přenáší nervové impulzy. Tento hormon se tvoří v hypotalamu – části mozku o velikosti mandle, jež řídí množství základních tělesných procesů: například teplotu, pocení, hlad, žízeň nebo sexuální vzrušení. Je známo, že dopamin má výrazný vliv na naši náladu. Běžně se aktivuje po příjemných zážitcích, třeba po dobrém jídle nebo pohlavním styku. A často se skloňuje i v souvislosti se závislostmi – ve zvýšené míře se vyplavuje například u narkomanů po užití drogy nebo u gamblerů po výhře v hazardu. 

Tým pod vedením neurovědkyně Valorie Salimpoorové prováděl výzkum s využitím pozitronové emisní tomografie a potvrdil, že poslech hudby produkci dopaminu ovlivňuje. Kromě hypotalamu se aktivuje také centrum mozku zvané striatum, jež má na starosti řadu funkcí: od vnímání pohybu přes podporu učení až po ovlivňování vyšších aspektů osobnosti, například důvěry či altruismu. Poslech hudby dokáže dokonce vyvolat euforické zážitky, protože produkce dopaminu může být stejně vysoká jako při největším emocionálním vzrušení. Hudba tedy skutečně mění chemii našeho mozku, a Daniel Levitin proto může klidně říct: „Víme, že lidé užívají hudbu stejně jako drogy.“ 

Lék téměř zázračný 

Samostatnou kapitolu představují účinky hudby na lidské zdraví. Znali je už naši předci – kupříkladu v antickém Řecku či ve starém Egyptě se hudbou běžně zaháněly duševní strasti. V Bibli se zase dočteme, že David léčil hrou na harfu krále Saula trpícího depresemi. 

Poslední studie ukazují, že naši předkové měli pravdu – pozitivní vliv hudby se prokázal při léčbě a rekonvalescenci řady zdravotních potíží, včetně mrtvice. U běžců, kteří na svých iPodech poslouchali oblíbené skladby, byla zaznamenána větší vytrvalost. Hudba však zvládne dokonce zmírnit průběh demence a Parkinsonovy choroby, schizofrenie či bipolární afektivní poruchy. Zmíněné nemoci souvisejí s poškozením dopaminových drah – a právě hudba pomáhá tyto dráhy obnovit. Uzdravování pomocí tónů se označuje jako muzikoterapie a má velmi příznivý vliv mimo jiné na lidi trpící koktavostí a dalšími vadami řeči. 

Mozartem ke genialitě? 

Lékařství však není jedinou oblastí, kde hudba prokazatelně pomáhá. V roce 1993 zkoumali neurologové z University of California vliv Mozartovy sonáty D dur pro dva klavíry na hodnotu IQ – a přišli se senzačním závěrem, jejž uveřejnili mimo jiné v časopise Nature: Vysokoškoláci, kteří zmíněnou sonátu poslouchali 10 minut, dosahovali následně v IQ testech o 8–9 bodů lepších výsledků v oblasti prostorové inteligence. Efekt zvýšeného kvocientu přetrval asi 10–15 minut. 

TIP: Vědci tvrdí: Komu je přes třicet, už v hudbě nic nového neobjeví

Neurologové pod vedením Frances Rauscherové tehdy zdůrazňovali, že se účinek vztahuje pouze na prostorové myšlení, nikoliv na inteligenci obecně. V důsledku následné medializace se ovšem rozšířil názor, že poslech Mozarta učiní člověka chytřejším, což se projeví zejména u dětí. Pod vlivem uvedených informací pak v roce 1998 žádal například guvernér státu Georgia Zell Miller o dotaci ze státního rozpočtu, aby mohlo být každému novorozenci zasláno jedno CD s klasickou hudbou. A vlna hudebního šílenství se i mimo školky šířila dál – třeba na americké bizoní farmy, kde zvířatům třikrát denně pouštěli Mozarta, aby dávala lepší mléko. 

Pozdější analýzy efekt Mozartovy hudby zpochybnily a ukázaly, že stejně pozitivní, avšak krátkodobý vliv má třeba poslech děl Franze Schuberta. Jedno se však potvrdilo: Skladby slavného hudebního génia skutečně léčí – výrazné zlepšení stavu se v jejich případě podařilo prokázat například u epileptiků.