Kokainová cesta kanálem: Pašování drog na mexicko-americké hranici

Kokain se z Mexika na sever často dostává kanalizací: Někdy ho překupníci posílají v balíčcích, které plují na hladině odpadní vody, jindy se s bílým práškem sami plazí skrz bahno a lidské exkrementy, dokud nedosáhnou americké půdy. Jelikož úřady Spojených států přehradily hranici u města Nogales neprostupnou zdí, musel se tamní obchod s narkotiky přesunout pod zem.

Mexické i americké hlídky nacházejí jeden tunel za druhým, provrtané do osmdesát let starého odvodňovacího systému, který spojuje obě země čtyři a půl metru pod povrchem. Právě teď stojí na mexické straně šest strážných a s baterkami v rukách hledají pašeráky na úseku dlouhém jedenáct kilometrů. Přemýšlejí přitom, kolik tunelů zatím neodhalili.

Tunely za miliony

„Nogales je hlavním městem přeshraničních tunelů mezi Mexikem a Spojenými státy,“ vysvětluje Ricardo Santana Velázquez, mexický generální konzul jmenovaný pro zmíněné město na americké straně hranice. Pokusy o zastavení obchodu s drogami i pašování lidí tam představují denní chléb. Jakmile překupníci objevili odvodňovací systém, naučili se vrtat do stěn kanálu. Úřady nevědí, kolik kontrabandu skrz tunely projde, dokud je nenajdou a nezablokují. Podle jejich slov však jeden úzký, ručně vykopaný průchod může mít pro drogové kartely hodnotu až desítek milionů dolarů. 

Jednoho dne Santana s týmem mexických strážných do odvodňovacího systému vlezli a zjistili, že tam překupníci zřejmě chodí každý den a vykopávají v kanalizaci tunely, napojené na potrubí v Arizoně. Celá oblast teď prý připomíná ementál. Jeden z odhalených tunelů vede do koupelny arizonského domu, kde agenti našli na sto kilogramů kokainu, fentanylu, pervitinu a heroinu. Další ústí v trávě na sever od hraniční zdi, zatímco jindy překupníci dokonce pronikli do potrubí skrz hrob na mexickém hřbitově, poté co z něj odstranili ostatky.

Výhoda pro pašeráky

Stárnoucí kanalizační systém vznikl během hospodářské krize v 30. letech 20. století coby společný projekt obou zemí a spojuje stejnojmenná města Nogales – jedno v Mexiku, druhé v Arizoně. Pro pašeráky šlo o zlatý důl: Víc než polovina tunelů objevených od roku 1990 pod americko-mexickou hranicí se nacházela právě v Nogales. 

Jeden strážný právě sestoupil do kanalizace a prozkoumal boční stěnu. „Je jasné, že pracují na něčem novém,“ vysvětluje. Členové jednotky sdílejí informace jedině pod podmínkou anonymity, jinak by se i s rodinami stali okamžitě cílem kartelů. Strážný ukazuje na hromadu kamenů a zeminy poblíž improvizovaného oltáře se svíčkami, kterou někdo nedávno narušil. Trubky osvětluje pouze baterka, ze stropu kape voda a všude se šíří hnilobný zápach. „Nejtěžší je teď najít nejnovější tunel,“ líčí muž, „bude někde tady.“

Odpad se valí

Hlídání přes tři tisíce kilometrů dlouhého americko-mexického pomezí je náročné samo o sobě. Hranice se zařezává do nehostinné pouště, sleduje kroutící se koryto řeky Rio Grande a půlí několik měst, jejichž ulice vedou jen pár metrů od dělicí linie. A k tomu ještě hlídkovat v podzemí, ve starém kanalizačním systému? „S pouhými šesti muži se to někdy zdá nemožné,“ popisuje jeden ze strážných. 

Kanál Nogales Wash Channel vznikl, aby vyřešil prostý problém: Každý rok v období monzunových dešťů proudil příval z mexického Nogales do toho arizonského a zaplavil jej odpadními vodami. Inženýři obou zemí zjistili, že jediné řešení představuje mezinárodní odvodňovací systém – asi pětadvacet kilometrů dlouhá soustava potrubí, tunelů a otevřeného kanálu, procházející hranicí. 

„Projekt byl navržen tak, aby ochránil důležité příhraniční město Nogales,“ napsaly roku 1935 noviny Daily News v texaském Amarillu. Nyní každý den směřuje z Mexika do Spojených států čtyřicet až padesát milionů litrů vody, která v cíli prochází úpravou. Zhruba jedenáctikilometrová část soustavy leží v mexickém státě Sonora, v Arizoně se pak jedná o čtrnáct kilometrů.

Hraniční slabina

Když byl projekt ve 40. letech dokončen, neexistoval žádný důvod se domnívat, že by infrastrukturu – spojující tehdy ještě ospalé komunity na obou stranách – mohli využívat mezinárodní zločinci. Ačkoliv se obchod s drogami v 70. a 80. letech rozrostl, nebylo nutné marihuanu či kokain pašovat skrz trubky, protože se hranice dala snadno překonat. Se zpřísňováním bezpečnosti se ovšem ukázalo, že kanalizační systém tvoří její největší slabinu. 

Podle americké pohraniční hlídky se v nogaleské oblasti našlo od roku 1990 celkem 127 tunelů a řada z nich se napojuje přímo na odvodňovací systém. „Proto se o Nogales mluví jako o hlavním tunelu pod hranicí,“ uvádí John Mennell, mluvčí Celní a hraniční ochrany USA. „Zároveň se ukazuje, jak důležitá je ta zeď. Pašeráci skončili v podzemí, protože jednodušší cesty už pro ně nejsou dostupné.“

Drogy na hladině

Překupníci posílají balíčky s drogami na sever po hladině odpadních vod a zároveň upozorní kolegy v Arizoně, aby si zásilku vyzvedli. V minulosti dokonce narkotika kanál ucpala, což vedlo k obrovské povodni. Hraniční stráž pak upozornila, že neznáme zdravotní dopady drog unikajících do kanalizační vody, jež se následně upravuje. 

Aby pašeráky na jihu Arizony odradila, zavařila hlídka šachty, které jim sloužily k přístupu do podzemí. Tamní úředníci potom diskutovali o přidání sítí z pletiva, jež by balíčky v kanálech zachytávaly. Podle inženýrů a místních úřadů od sebe nelze kanalizační sítě oddělit, protože Mexiko má k úpravě vody jen malou kapacitu, a do Arizony položené níž tak proudí mnoho odpadu. „Lidé splachují každý den,“ dodává Luis Ramirez, poradce radnice v americkém Nogales, který na kanalizačním systému pracuje přes pětadvacet let. „Proud vody zkrátka nezastavíte.“

Jedni všechno, druzí nic

Po desetiletí hlídkovali na hranicích jen američtí strážníci, ve snaze zabránit překupníkům ve stále vynalézavějších způsobech pašování. V poslední dekádě se k nim ovšem přidali i Mexičané. Tým USA využívá při prohlídce tunelů špičkové technologie, včetně monitoringu úrovně kyslíku a škodlivých plynů. K výcviku nových agentů navíc vznikl simulátor tunelů. „Američané mají všechno,“ popisuje člen mexické jednotky, „zatímco my nemáme ani helmy.“ Jeho šestičlenná skupina zodpovídá za hranici v délce téměř padesáti kilometrů, a to na povrchu i pod zemí. Každý týden ovšem zvládnou jen dvě krátké prohlídky kanalizace.

Strop tunelu na mexické straně začal chátrat a úřady se obávají, že by se mohl propadnout. Minulý měsíc objevil tým při kontrole další místo, odkud kape voda. Jakmile Mexičané naleznou tunel, zavolají americké pohraniční hlídce, aby zkusila vypátrat, kam by mohl v Arizoně vést. „Spolupráce je momentálně velmi intenzivní,“ popisuje Kevin Hecht, vedoucí týmu, jenž podzemí zkoumá. „Policejní agentury obou stran často střeží tunely společně,“ dodává mexický konzul Santana, „chápeme, že zmíněná kriminální činnost ovlivňuje bezpečnost na hranici.“

Realita v podzemí

Ilegální tunely měří mnohdy tři metry na šířku a až sto padesát na délku, podle toho, co se překupníci snaží do USA dostat. Jeden z tunelů nalezených loni využili migranti: Vynořili se na americké straně poblíž nízkého porostu, ale kamera hlídky je zachytila, jak vycházejí ven a rozbíhají se na všechny strany. Překupníci obvykle rozřezávají trubky autogenem a okolní zeminu odhrabávají pomocí malých lopatek, jež následně zakopou. A někdy své stopy maskují vrstvami šedého jílu. 

TIP: Kartelům na stopě: Severní hranice Guatemaly se stala rejdištěm pašeráků drog

Mexická stráž nezřídka nachází v drenážním systému dýmky na kouření amfetaminů. Muži zákona předpokládají, že překupníci návykové látky nejen pašují, ale také sami užívají. Týmy na obou stranách tam během monzunové sezony objevily těla smetená proudem vody: Obvykle však není jasné, zda se jednalo o obchodníky s drogami, či o bezdomovce hledající v potrubí útočiště. V několika případech narazila mexická hlídka na zjevně kopající muže, ale jelikož byli stále na domácí půdě a neměli u sebe drogy, žádná obvinění nepadla. „Přeshraniční tunely tvoří paralelní podzemní realitu nezákonného převádění lidí, peněz, drog a zbraní, které už nelze dál tolerovat,“ uzavírá Santana.