Klíčový druh vydra mořská: Oběť vlastního kožichu

Pobřeží omývané ledovými vlnami severního Pacifiku je domovem vyder mořských neboli kalanů (Enhydra lutris). Chlad těmto elegantním lasicovitým šelmám rozhodně starosti nedělá, protože je dokonale chrání jedinečná srst. Na jednom čtverečním centimetru vydří kůže vyrůstá až 150 000 chlupů. Žádný jiný savec na naší planetě se nemůže pochlubit tak hustým kožichem. Vydrám mořským se ovšem kvalita jejich kožešiny stala bezmála osudnou.

Zruční labužníci

Vydry mořské tráví dlouhé hodiny ve vodě, kde se buď potápějí ke dnu a loví nejrůznější bezobratlé živočichy, nebo polehávají na vlnách a věnují se společenskému životu. Když jsou unaveny jedním i druhým a rozhodnou se trochu si zdřímnout, zapletou se do stonků řas, aby je proud neodnesl na širé moře. V jedné „plavecké skupině“, pro kterou zoologové používají označení „raft“, můžeme obvykle napočítat desítky zvířat. Výjimkou ale nejsou ani rafty tvořené několika stovkami vyder. Největší pozorovaná skupina se skládala z více než dvou tisíc jedinců.

Základem potravy vyder mořských jsou ježovky, mlži, plži, korýši nebo hlavonožci. Vydra si vynáší kořist na hladinu, kde ji pak vleže na zádech konzumuje. Při pojídání živočichů, jejichž tělo je chráněné pevnou schránkou, uplatňují vydry postup, který ukazuje na jejich zručnost a inteligenci. Ve zvláštním záhybu kůže za pomoci přední končetiny si ze dna vynesou
kámen a do měkkého masa krytého krunýřem se pustí poté, co brnění roztříští o kámen položený na hrudi. Díky této úpravě se vydry dokážou vypořádat i s obranou ježovek, jež se většině predátorů ubrání špičatými ostny.

V obdobích, kdy je potravy málo, rozšiřují tito zdatní plavci svůj jídelníček o další druhy živočichů, které původně stály stranou jejich zájmu. Zmenšená vybíravost v jídle ale platí jen pro vydří populaci v souhrnu. Jednotlivé vydry se za těchto podmínek specializují jen na určitou kořist a jsou paradoxně v jídle vybíravější než v dobách hojnosti.

Vydry klíčem k rovnováze

Vydra mořská patří k vrcholovým predátorům a drží pod kontrolou populace živočichů, kteří jí slouží za potravu. Pokud jsou populace vyder slabé nebo vydra z dané lokality úplně zmizí, dochází k přemnožení bezobratlých, především ježovek. Ty pak mohou zcela zdevastovat porosty mohutných hnědých řas, v nichž dominují čepelatky (Laminaria). S ústupem těchto porostů, kterým se někdy říká „kelpové lesy“, přicházejí o domov nejrůznější organismy, jež jsou na porostu řas existenčně závislé. Mořská vydra je tak klasickým příkladem tzv. klíčového druhu – organismu, jenž je pro stabilitu ekosystému nenahraditelný a bez kterého hrozí ekologický kolaps.

Nejnovější výzkumy demonstrují, že vliv mořských vyder sahá dokonce i na souš. Oslabení vydří populace mění dramaticky život orlů bělohlavých (Haliaeetus leucocephalus). Na pobřeží Aljašky nacházejí tito impozantní draví ptáci na souši jen málo vhodné kořisti, a proto loví především na moři. Jejich obětí se stávají ryby z kelpových lesů a mláďata vyder mořských. Pokud vyder ubude, nahrazují je orli bělohlaví ve svém jídelníčku mořskými ptáky, jichž si za normálních okolností příliš nevšímají. O klíčové roli vydry mořské pro fungování kelpových lesů se přírodovědci přesvědčili už koncem 18. století, když vrcholil tzv. velký lov.

Zničující Velký lov

V 18. století se celý svět dozvěděl o jedinečné kožešině mořských vyder. Významně k tomu přispěla výprava dánského mořeplavce Vituse Beringa, který ve službách ruského cara podnikl dvě výpravy do severního Pacifiku. Na své druhé cestě v roce 1741 ztroskotala Beringova loď Sv. Petr u Komandorských ostrovů. Posádka trpěla kurdějemi a velká část mužstva zahynula. Ani sám Bering nepřežil drsné přezimování na ostrově, který dnes nese jeho jméno. Muži, kteří dokázali extrémním podmínkám vzdorovat, věnovali mnoho času intenzivnímu lovu místní fauny. Kromě dnes již vyhubeného korouna bezzubého (Hydrodamalis gigas) pronásledovali hlavně mořské vydry, jejichž kožešiny se mezi námořníky dokonce staly předmětem sázek a hazardních her. Když byl zbytek posádky zachráněn, přivezli její členové do Ruska více než tisíc kožek a vyhnali jejich cenu do nebetyčných výšin. Kožišina kalana se prodávala třicetkrát dráž než vysoce ceněná kožka jiné lavicovité šelmy – sobola asijského (Martes zibellina). Dobrodruzi z celého světa proto v těch letech mířili do severního Pacifiku s vidinou snadného a rychlého zbohatnutí na „měkkém zlatu“, jak se začalo kůžím kalanů přezdívat.

„Velký lov“ trval století a za oběť mu odhadem padlo asi milion zvířat. Takové drancování nemohla populace mořských vyder vydržet a počátky jejího kolapsu začaly být patrné po roce 1880. Jestliže se v roce 1884 na londýnském kožišinovém trhu ještě prodalo bezmála 9 000 kožek vydry mořské, v roce 1891 už to bylo jen 1 500 a roku 1904 ani ne 500. Vydra mořská balancovala na pokraji vyhubení. Z původní populace, jejíž počty jsou odhadovány až na 300 000 kusů, přežívalo počátkem 20. století nejvýše 2 000 jedinců.

Hubené sousto kosatčího jídelníčku

Důslednou ochranou a zákazem lovu se podařilo kalana zachránit a populace v severním Pacifiku opět narůstaly. Vydra mořská však zdaleka nemá vyhráno a v posledních desetiletích její stavy na mnoha místech opět klesají. Například aljašská populace čítala v 70. letech minulého století až 125 000 vyder. Dnes se jejich počty pohybují kolem 70 000. Příčiny tohoto dramatického úbytku nejsou úplně jasné. Mnoho vyder zahynulo v roce 1989 v zátoce Prince Williama při havárii ropného tankeru Exxon Valdez. Zahubila je ropa uniklá z tankeru do moře. Příčiny vymírání aljašských vyder mořských jsou ale zřejmě komplikovanější.

Kalani se pravděpodobně stále častěji stávají kořistí kosatek dravých (Orcinus orca). Obří mořští predátoři loví vydry z hladu, protože lidé zdevastovali populace jejich přirozené kořisti – tuleňů obecných (Phoca vitulina) a lachtanů ušatých (Eumetopias jubatus). Kosatky proto byly nuceny přeorientovat se na jinou kořist. Některé začaly napadat velké druhy velryb, například keporkaky (Megaptera novaeangliae) nebo dokonce největšího tvora planety plejtváka obrovského (Balaenoptera musculus). Jiné kosatky se naučily lovit kalany, ale je to pro ně hubené sousto. Jestliže dospělý lachtan váží běžně kolem 250 kilogramů, pak vydra jen šestinu. O to více jich musí kosatky ulovit, aby se nasytily.

Z bytů až do světových moří

Vydry mořské čelí celé řadě nebezpečí, jež souvisí s lidskou aktivitou. Velké riziko pro ně představují úniky ropy. Jednak znamená příjem ropou kontaminovaných soust riziko otravy a za druhé srst znečištěná ropou neudrží mezi chlupy souvislou vrstvu jemných vzduchových bublinek, které slouží vydrám jako účinná izolace. Zvířata pak umírají na podchlazení.
Lidská činnost ohrožuje vydry mořské i zprostředkovaně. Mezi kalany žijícími u kalifornských břehů se šíří onemocnění cizopasným prvokem toxoplasmou (Toxoplasma gondii). Zoologové nad tímto faktem nevěřícně kroutili hlavami, protože v moři není přítomen jediný možný zdroj nákazy, jímž jsou domácí kočky. Záhadné rozšíření suchozemského parazita mezi vydrami mořskými má zřejmě na svědomí chov koček v městských bytech.

TIP: Nezastupitelnost živočišných druhů: Klíčové kameny přírodního chrámu

Lidé se kočičího trusu zbavují tak, že jej splachují do záchodu. S odpadní vodou projde toxoplasma vyloučená s trusem nemocných zvířat do čističky, odkud putuje do řeky a říční proud dopraví parazita až do moře. Podobnou cestou se dostávají k vydrám i nebezpečné a vysoce nakažlivé morbilliviry. Mezi kalifornskými kalany je morbilliviry nakaženo 80 % zvířat. Toxoplasmou tu trpí 60 % vyder mořských.