Kleopatra a pád egyptské říše (2): Proč se mocná civilizace stala římskou provincií?

Násilná smrt Julia Caesara 15. března roku 44 př. n. l. nemohla přinést nic jiného než boj o uvolněné místo v čele impéria. Potenciální nástupci se ovšem nejprve semkli ve snaze dopadnout a exemplárně potrestat vrahy.

Úvodní část: Kleopatra a pád egyptské říše (1): Proč se mocná civilizace stala římskou provincií?

V roce 43 př. n. l. spojili státníci Aemilius Lepidus a Marcus Antonius síly s Caesarovým prasynovcem Octavianem a chystali se udeřit. V nadcházejícím střetu s republikány mohlo spojenectví s Egyptem sehrát zásadní roli, Kleopatra se však dlouho zdráhala přiklonit se k jedné ze stran. Teprve po pečlivém zvážení všech okolností podpořila Caesarovy mstitele.

Průběh dalších událostí jí dal za pravdu. V roce 42 př. n. l. utrpěli republikánští spiklenci zdrcující porážku v bitvě u Filipp, po níž si vítězové příhodně rozdělili pravomoci i území. Východní část říše připadla Marku Antoniovi: Usadil se v Tarsu, a protože nutně potřeboval finance na tažení proti Parthům, vzpomněl si na egyptskou královnu.

Díky nilským záplavám přinášejícím úrodné bahno představoval tehdy Egypt zemědělskou supervelmoc, schopnou v dobrých letech sklízet i dvakrát do roka. Byl tak považován za jeden z nejbohatších států světa a opulentní Alexandrie, vystavěná v řeckém a egyptském duchu, udivovala i Římany, kteří podle tehdejších šetřivých republikánských tradic udržovali všechny budovy velmi střízlivé. Marka Antonia tak musela říše za mořem nutně přitahovat.

Nový Dionýsos

Od svého otce pochytila Kleopatra dvě zásadní pravdy, a sice že v nejistém světě udrží ptolemaiovskou dynastii u moci jen Římané – a že Římané jsou úplatní. Protože potřebovala zajistit trůn nejen pro sebe, ale také pro malého Kaisariona, přistoupila k Antoniovým požadavkům více než vstřícně. Natolik vstřícně, že se Říman rozhodl prolenošit zimu v Alexandrii. Předtím se ovšem snížil k tomu, že dal na Kleopatřino přání zavraždit její sestru Arsinoe.

Orientální přepych vyhovoval Antoniovi víc než proklamovaná římská strohost a alexandrijští občané ho navíc přijali překvapivě vlídně. Koneckonců nepřijížděl jako dobyvatel, nýbrž coby host. A pečlivě budovaná image nového Dionýsa se líbila jak řeckým obyvatelům metropole, tak původním Egypťanům, kteří si onoho dvakrát zrozeného boha vína ztotožnili s Osirisem. Šťastnou shodou okolností se umoudřil dokonce i nevyzpytatelný Nil a po několika hladových letech zemi konečně čekala hojná sklizeň.

Vratké spojenectví

Římsko-egyptské „selance“ učinili konec Parthové, nájezdníci z území dnešního Íránu a Iráku, kteří využili rozptýlenou pozornost k útoku na římské državy v Sýrii. Když tedy Kleopatra roku 40 př. n. l. povila Antoniovi dvojčata, podle dynastických zvyklostí pojmenovaná Kleopatra Selene a Alexandr Helios, byl jejich otec právě na válečném tažení. Tím ovšem královniny starosti nekončily. 

Caesarův prasynovec a adoptivní syn Octavian sledoval Antoniův egyptský románek s nevolí i obavami a pokusil se jejich politické spojenectví přesunout do osobní roviny – propojením rodin. Na strategické schůzce v Brindisi nabídl Antoniovi ruku své ctnostné sestry Octavie a ten ke Kleopatřině velké nelibosti souhlasil. Zajistil tak pokračování křehké aliance, jež oba mocné muže zavazovala ke vzájemné vojenské pomoci. Ale zatímco Antonius slovo dodržel, Octavianova dobrá vůle skončila po sestřině návratu z líbánek. Parthské tažení se přesto vyvíjelo příznivě. Antonius se nicméně záhy ocitl ve finanční tísni a napadlo ho navázat na úspěšnou spolupráci s egyptskou vládkyní.

Z opětovného sblížení dvou význačných osobností vzešel roku 36 př. n. l. Kleopatřin třetí syn Ptolemaios Filadelfos, na válečném poli se ovšem mileneckému páru už tolik nedařilo. Původně úspěšné tažení proti Parthům skončilo katastrofou, Antonius přišel o třicet tisíc mužů a pokořený zbytek vojska se musel stáhnout do Sýrie – což se náramně hodilo Octavianovi: Nelenil, poslal na odpočinek přebytečného Aemilia Lepida a přisvojil si jeho funkce i pravomoci. 

Cizácká a zvrácená

Křehká mocenská rovnováha tím vzala zasvé, a Antonius tak vsadil vše na egyptskou královnu. Aby se zahojil po parthském fiasku, zajal roku 34 př. n. l. alespoň arménského krále Artavasda, načež v ulicích Alexandrie uspořádal triumf v římském stylu. Následovala marnotratně velkolepá slavnost na Kleopatřinu počest, na níž ji ověnčil titulem „královna a matka králů“, Kaisariona prohlásil za Caesarova právoplatného syna a jeho sourozencům přislíbil římské východní državy – především Kypr, Krétu, Kyrenaiku a část Sýrie. 

Takovou politickou munici Octavian jen uvítal, neboť mu pomohla zahájit nepokrytě štvavou kampaň. Úlohu odvěkého nepřítele přitom nepřipsal Antoniovi, nýbrž cizácké, zvrácené a celkově podezřelé Kleopatře. To ona přece řádného římského občana omámila, uvedla na scestí, zbavila zdravého úsudku, navlékla do nedůstojného řeckého šatu, nutila ho k masážím chodidel a k bůhvíčemu ještě. Nádavkem se Octavian zmocnil protivníkovy domnělé poslední vůle, v níž Antonius upřednostňoval Kleopatru před zájmy Říma. Podle všeho se jednalo o podvrh, přesto posloužil k dalšímu rozdmýchání protiegyptských nálad.

V květnu roku 32 př. n. l. učinil Antonius konec přetvářkám a na dálku se dal s Octavií rozvést. Zatímco římsko-egyptský pár shromažďoval válečnou flotilu, senát okázale odňal Marku Antoniovi veškeré úřady, tituly a funkce. Octavian pak zašel ještě dál: V chrámu bohyně Bellony na Martově poli mrštil podle prastarého zvyku do vzduchu rituálním dřevěným kopím na znamení, že Kleopatře vyhlašuje válku. 

Antonia opouštějí bohové

Egyptská armáda se soustředila při západořeckém pobřeží, přičemž sestávala z 500 válečných veslic, 60 lodic Kleopatřiny osobní flotily, 100 tisíc pěších vojáků a 12 tisíc jezdců. Octavian shromáždil pouze 250 lodí, jeho armádu tvořilo 80 tisíc pěšáků a 12 tisíc jezdců. Vedením námořních operací však pověřil ostříleného mořského vlka Vipsania Agrippu, jenž se postaral o nepříjemnou blokádu protivníkových pozic. Když pak 2. září roku 31 př. n. l. došlo k bitvě u Actia, zmáhala Antoniovo vojsko nejistota, úplavice i dezerce. 

Egyptská flotila přesto zpočátku bojovala zdatně, pak se ovšem Kleopatřino křídlo dopustilo manévru, který vyvolal podezření, že se královna obrací na útěk. Mezi vojáky zavládla panika, lodice se nedokázaly přeskupit k účinné obraně a zbytek byl jen otázkou času. Octavianovým jménem vybojoval Agrippa nikoliv oslnivé, ale přece jen vítězství. 

V nadcházejících měsících se Antonius a Kleopatra snažili vemluvit vítězi do přízně, Octavian ovšem postrádal Caesarovu velkorysost a místo smíru napadl Egypt od západu i východu. Postup mu pak výrazně usnadnila nálada v Antoniově vojsku, jež ochotně přecházelo na stranu triumfujících Římanů. Nešťastný Marcus Antonius, pohnutý neblahými událostmi i podvrženou zprávou o Kleopatřině smrti, se tak raději začátkem srpna roku 30 př. n. l. probodl vlastním mečem – bohužel poněkud neobratně, takže ho polomrtvého stačili odnést do mauzolea v královské čtvrti. Tam si naposledy zavdal vína, zalkal nad vrtkavým osudem a skonal v náruči své egyptské lásky.

Závěrečné dějství

Když Octavian projel branami pokořené Alexandrie, čekala ho nepříjemná komplikace. Kleopatra se s veškerými poklady opevnila ve své hrobce a přízemí patrové stavby dala důkladně obložit rozmanitým hořlavým materiálem, připravena vydat sebe i nashromážděné bohatství napospas plamenům. Octavian zlato nutně potřeboval, proto královnu lstivě vylákal, zajal a uvěznil v paláci. Jejímu stylovému odchodu na onen svět však bdělé stráže zabránit nedokázaly. 

Nevíme, zda 12. srpna roku 30 př. n. l. Kleopatra skutečně podlehla hadímu jedu (jako hlavní podezřelý se přímo vnucuje kobra egyptská), nebo zvolila alternativní způsob sebevraždy, přičemž antičtí autoři uvádějí například otrávený hřeben či jehlici do vlasů. Pravda však nikdy nesmí stát v cestě dobrému příběhu a teorie o smrtonosných hadech prokázala v průběhu staletí největší životaschopnost. Za svou ji přijali antičtí dějepisci, renesanční umělci, William Shakespeare i moderní popkultura. 

Octavian, příhodně zbavený nepohodlných protivníků a bohatší o Kleopatřinu královskou pokladnici, mohl konečně projevit určitou velkodušnost. Poslední egyptskou vládkyni nechal se všemi poctami uložit po Antoniově boku do mauzolea, které pak zřejmě navždy pohltily vody Středozemního moře, a poté Egypt formálně připojil k Římské říši.