Keňský park Tsavo: Bezpečné místo krveprolití

Ve druhé polovině osmdesátých let minulého století přišel do kin dnes už legendární oscarový film režiséra Sydneyho Pollacka Vzpomínky na Afriku s Robertem Redfordem a Meryl Streepovou v hlavních rolích. Jeho úspěchu jistě napomohly i záběry nádherné africké krajiny, která leží v jihozápadní části Keni a jmenuje se Tsavo. Název, který v místní řeči kikamba znamená krveprolití nebo také místo vraždění, získala v pohnutých dobách obchodování s otroky. Dnes už se tady, podle odvěkého přírodního řádu, mezi sebou zabíjejí v rámci zachování života jen zvířata. Pro své přírodní bohatství je Tsavo už sedmdesát let chráněno jako národní park.

Nevyřešená hádanka lidožravých lvů

Dělicí čarou mezi západní a východní částí parku je železnice z Mombasy do Ugandy, která byla budována koncem devatenáctého století. Nechvalně se proslavila kvůli dvěma lidožravým lvům, jimž místní obyvatelé dali jména Duch a Temnota. Tyto dvě šelmy prokazatelně zabily a sežraly 28 lidí, především mezi stavebními dělníky. Podle jiných údajů ale bylo obětí daleko víc, snad okolo 135. Oba lidožrouti byli zastřeleni v roce 1898, ale po necelých dvou letech se u železnice objevil další lidožravý lev. Údajně se vyznačoval ještě větší „drzostí“ a pro své oběti neváhal vlézt do železničních vagónů.

Dodnes je otázkou, proč měli lvi v Tsavo větší sklon k zabíjení a požírání lidí, než v jiných oblastech Afriky. Není vyloučeno, že hlavní příčinou jsou události z dob, kdy tudy z afrického vnitrozemí táhly k pobřeží karavany otroků. U řeky Tsavo bývala pravidelná odpočinková zastávka, kde se doplňovaly zásoby vody na další cestu. Otroci příliš zeslabení dlouhou cestou a neschopní dalšího pochodu zde byli zabíjeni nebo ponecháni osudu. Je docela možné, že se lvi v této době naučili lovit novou, snadnou kořist.

Nedá se ani vyloučit, že v době stavby došlo ke kritickému poklesu počtu zvířat, která tvoří přirozenou lví potravu. Stavba musela být zásobena masem a je jasné, že pro tisíce dělníků nepostačilo ulovit pár antilop… Nebo je to ještě trochu jinak – za zabití podstatné části dělníků na stavbě železnice možná nebyli odpovědní lvi, ale příslušníci místního kmene, kteří se snažili zabránit stavbě na svém území.

Červení sloni

Tak jako jsou rozdílné názory na příčiny pochmurných historických událostí, tak se výrazně liší také ráz krajiny dvou oblastí oddělených železnicí. Východní část je rovinaté území pokryté křovinatou savanou s rozptýlenými nepříliš vysokými stromy, především akáciemi. Některé úseky mají až charakter polopouště s řídkou, nesouvislou rostlinnou pokrývkou. Rozsáhlé plochy pokrývá jasně červená lateritová půda, díky níž je červeně zabarvená i většina prohlubní naplněných dešťovou vodou a umělá napajedla. Zvířata, která s oblibou využívají tyto nádržky jako kaliště, jsou proto zbarvená více či méně do červena, přesněji řečeno do cihlova. To se týká především slonů, buvolů nebo prasat savanových. A protože při každé návštěvě jsme projížděli prašnými úseky, byli jsme brzy podobně zbarvení i my a naše fotovýbava.

Napříč touto východní částí Tsava protéká řeka Galana. Návštěvníkům jsou přístupná pouze místa ležící jižně od ní. Sever je pro řadové turisty uzavřený, a lze jej navštívit pouze na zvláštní povolení s ozbrojeným doprovodem. Vzhledem k tomu, že zde stále operují skupiny pytláků, není území úplně bezpečné.

Zelený západ

Západní část národního parku má odlišný charakter. Je zde víc vláhy, takže je krajina zelenější. K vidění je i daleko víc stromové vegetace, v níž dominují mohutné baobaby. Také reliéf je odlišný. Především v severozápadní části se nad savanou vypínají skalnaté hřebeny a je zde i mnoho pozůstatků nedávné sopečné činnosti – lávové proudy, krátery i jeskyně.

Velkou turistickou atrakcí je systém pramenů a přírodních nádrží Mzima Springs. Vyvěrající voda je při průsaku z vyšších poloh filtrována přes sopečné usazeniny a díky tomu je křišťálově čistá. Na pozorování hrochů a krokodýlů nilských pod hladinou je zde dokonce umístěna miniaturní prosklená podvodní pozorovatelna. Většinou jsou z ní ale vidět pouze ryby.

Tlačenice pod levhartem

V některých částech národního parku je s průvodcem možné chodit pěšky. Pokud ale chcete pozorovat a fotografovat zvířata, musíte se jednoznačně pohybovat autem. Na vůz totiž zvířecí obyvatelé parku téměř nereagují a navíc vám automobil zajišťuje bezpečnost. Pokud byste šli pěšky, zvíře se vám velkým obloukem vyhne, nebo naopak zaútočí s možnými fatálními následky.

Park je poměrně snadno dostupný z pobřežních letovisek, a proto je každodenním cílem desítek aut s turisty. Díky obrovské rozloze se i tento příval rozmělní v prostoru na dvou tisícovkách kilometrů cest. Když ale chcete fotografovat velké šelmy nebo vzácné nosorožce, připravte se na pohyb „v davu“. Každý průvodce se pochopitelně chce klientům zavděčit a předvést jim všechna zvířata takzvané „velké pětky“, do níž patří slon, lev, buvol, levhart a nosorožec. Řidiči safari vozů jsou pomocí vysílaček v neustálém kontaktu. Jakmile se někde objeví některý z výše uvedených druhů, především velká šelma, řidič a průvodce zapomenou na to, jak jste jim mnohokrát zdůrazňovali, že máte zájem i o jiné druhy a jako šílení se řítí na dané místo. Tam může být i deset navzájem si zaclánějících aut pod stromem s odpočívajícím levhartem. Většina turistů fotografuje s kompakty, takže se řidiči snaží přiblížit k ubohému zvířeti na několik metrů.

Nosorožcům svítá naděje

Jednou z hlavních atrakcí parku jsou velká stáda slonů. Na počtech obřích chobotnatců se výrazně podepsali pytláci, kvůli nimž v osmdesátých letech minulého století poklesl stav z původních 45 000 na 5 000 kusů. Dnes, kdy bylo pytláctví výrazně omezeno, je situace o něco lepší a počet slonů stoupl na asi 12 000.

Ještě hrozivěji byl v minulosti pytláky zredukován i počet nosorožců dvourohých. Byli a jsou loveni, aby mohly být z jejich rohů vyrobeny údajně léčivé preparáty. Případně je tento materiál v některých arabských zemích používán na výrobu rukojetí k dýkám. Na celém území Keni žilo v polovině minulého století okolo 20 000 nosorožců. Během pouhých dvaceti let klesl počet na pouhých 350! Jedna z nejpočetnějších populací v Africe byla odedávna právě v Národním parku Tsavo. Ještě v roce 1960 zde podle tehdejších odhadů žilo na 6 000–8 000 kusů. V roce 1981 zde zbylo jen okolo stovky nosorožců. V současné době je v západní části Tsavo zřízeno elektrickým plotem ohraničené chráněné území, do kterého byla většina zbývajících nosorožců přemístěna. Na ploše 70 km čtverečních žije okolo šedesáti zvířat a počty nosorožců se snad pomalu zvyšují.

Sloní a ptačí záplava

V porovnání s nosorožci jsou na tom další druhy velkých savců obývajících zdejší biotopy podstatně lépe. V Tsavo jich sice nejsou tak obrovská stáda jako třeba v populární rezervaci Masai Mara, ale i tak je množství zvířat i jejich druhová rozmanitost fascinující. Při pomalém projíždění neustále potkáváme různé druhy antilop – dominantní impaly, vodušky znamenané, buvolce stepní nebo gazely Grantovy. Běžná jsou stáda zeber stepních, rodinky prasat savanových (kterým náš průvodce kdovíproč říká „Keňa expres“) i tlupy paviánů. Pravidelně každý den narazíme na menší skupiny žiraf masajských a buvolů kaferských. Slonů je k vidění tolik, že při jejich spatření už ani nestavíme.

Ptáků se v parku vyskytuje přibližně 500 druhů. Od majestátních pštrosů dvouprstých, mohutného dropa kori nebo černého zoborožce kaferského po desítky druhů drobných pěvců. Tsavo leží na migračních trasách řady palearktických druhů, a proto jsou zde kromě místních druhů k vidění i ty, které známe z domova. Třeba stovky vlaštovek, které loví mouchy u stád velkých savců.

Bohatství zvířecího ráje

V afrických parcích mi vedle mnoha dalších úžasných věcí připadá neuvěřitelná krotkost ptáků. Velcí dravci, kteří u nás v Evropě mizí, jakmile se k nim člověka přiblíží na vzdálenost stovky metrů, nás zcela ignorují. Když na stromě nad cestou spatřím sedícího orla stepního, začnu horečně fotit na vzdálenost padesáti metrů. Orel ovšem naše pomalu se přibližující auto úplně ignoruje. Nakonec tak získávám sérii snímků stále většího orla, který se mi na posledních záběrech téměř nevejde do hledáčku. Jiný velký dravec, atraktivní orel bojovný, pro změnu sedí na nízkém stromě přímo u cesty a při požírání uloveného dikdika se nenechá rušit.

TIP: Levhart: Neviditelný lovec a skvrnitý přízrak z Masai Mara

V parku pochopitelně žijí i desítky druhů plazů. Přes cestu občas přeběhne varan stepní, v západní části Tsavo potkáváme u řeky jeho příbuzného, daleko většího varana nilského, který dorůstá až dvoumetrové délky. Na vrcholcích velkých balvanů často vysedávají pestře zbarvení samci agamy osadní, nalézáme i několik velkých želv pardálích. Výčet pozorovaných plazů pak každý večer v kempu doplní několik druhů gekonů a scinků.
Tsavo je skutečným rájem zvířat, jednou z nejcennějších a nejbohatších lokalit Afriky. Jediným ze zde žijících velkých zvířat, které jsem během tří cest v průběhu dvou let v parku neviděl (když nepočítám mihnutí jednoho zadku v buši), je nosorožec dvourohý. Takže snad příště.