Když bohové nepřejí: Jak souvisejí války, nepokoje a lidové bouře s erupcemi sopek?
Vzorky odebrané polárními badateli z ledovcových jader vypovídají příběh o vulkanických erupcích, které ovlivňovaly planetární atmosféru v pradávné minulosti i relativně nedávných tisíciletích. Sopečná aktivita se přitom nejednou propsala do proměn podnebí, jež ovlivňovalo hospodářské výnosy zemědělců. Rolníci ve staré Číně například dokázali, popuzeni nedostatkem potravy, svrhnout své staré vládce, jejichž neschopnost řešit kriticky vypjaté momenty vyplynula na světlo v důsledku sopečné činnosti zřetelněji. Že to zní trochu moc komplikovaně?
Zima, déšť i sucho
Ve skutečnosti je to velmi prosté. Oblaka sopečného dýmu, sytící svrchní vrstvy planetární atmosféry oxidem siřičitým, mají tu schopnost odstiňovat a odrážet sluneční záření. A tím dočasně ochlazují klima. V planetárním měřítku obvykle ne nějak zásadně. I u výbuchu těch největších super-vulkánů osciluje snížení průměrné teploty o 0,5 až 0,9 °C. Regionálně je ale tento vliv výrazně patrnější. A velká sopečná erupce v Pacifiku může snížit teploty ve vnitrozemské Číně o 2 až 3 °C. Současně také dýmící sopky podporují tvorbu oblačnosti a výraznější dešťové srážky.
Tedy, jak kde. Zrovna v Asii se ony sopkou stimulované dešťové mraky vyprší spíš nad hladinou moří. Zatímco v Číně dojde spíš k oslabení pravidelného monzunového efektu. K nižší teplotě pak přibude ještě sucho. Co z toho plyne? Nic dobrého pro místní zemědělce. Místo ideálního prohřátého léta s vydatnými srážkami, jež přeje dozrávání úrody na polích, přijde léto nezvykle chladné a přitom suché, jež slušnému výnosu z pole nepřeje.
Tahle klimatická eskapáda obvykle za dvě až tři sezony pomine. Jak tuto dobu zvládli přežít obyvatelé oné oblasti, je jiný problém. Pokud nad nimi bděl despotický císař, dožadující se stejných daní a podílu z úrody, jako v běžný rok bez sopečné aktivity, nejspíš se ocitli ve sporu se státní mocí. Anebo státní moc v konfliktu s nimi – a desítkami tisíc dalších rolníků. Což nás vrací zpět k polárním pustinám.
Slabí panovníci
Vzorky ledovcových jader z Grónska a Antarktidy, jež tým ekologů a glaciologů z Rutgersovy univerzity analyzoval, vypovídají o 156 různě silných explozivních sopečných erupcích, jež více či méně ovlivnily krátkodobou formou klimatu nad územím Číny. Badatelé se přitom zaměřili jen na období od začátku našeho letopočtu po rok 1915. Tedy dobu, za niž se na území někdejší říše středu prostřídalo celkem 68 vládnoucích dynastií.
K analýzám přizvaní historikové k tomu doplnili ještě výklad o nejrůznějších válečných konfliktech, probíhajících v tomto regionu mezi lety 850 až 1911. Ukázalo se, že války, nepokoje a lidové bouře, zhusta vedoucí ke konci vládnoucích dynastií, obvykle následovaly krátce po sopečné erupci.
„Ten námi potvrzený vztah mezi koncem dynastií a sopečnou činností je samozřejmě mnohem více komplexní,“ vysvětluje profesor Alan Robock, hlavní autor studie. Se sopečným ochlazením přišla neúroda a hlad, narůstala nespokojenost obyvatel. „A pak velmi záleželo na tom, jak moc je pozice vladaře silná. Jak pohotově dokáže na nenadálou změnu reagovat.“ I menší klimatický šok mohl způsobit kolaps vládnoucí dynastie, pokud už probíhala nějaká mocenská krize nebo vnitřní politické pnutí. A velký klimatický šok mohl snadno vést ke zhroucení i velké a zavedené dynastie vládnoucí po generace.
„Velké erupce představovaly hned dvojí riziko: sucho a chlad v létě vedly k propadu zemědělské produkce, zimní oteplení naopak zapříčinilo, že přežilo více škůdců,“ popisuje Robock. „K tomu je třeba přičíst degradaci půdy a sníženou šanci na přežití chovaných hospodářských zvířat, pokud se nedostávalo píce.“ Vláda schopného panovníka, jenž disponoval kvalitními informacemi od svých úředníků přímo z jednotlivých provincií, se pak mohla vyznačovat včasnou a přiměřenou reakcí. Například snížením daní či otevřením sýpek. Tedy opatřeními, jež vedly ke snížení nebo zmírnění krize.
Bohové nepřejí
Zdaleka ne každý panovník byl ale natolik schopný. Případně měl tu smůlu, že byl obklopen zkorumpovanou administrativou. Chamtiví výběrčí daní mohli dál vymáhat „plnou míru“. Ožebračovaný lid se pak mohl snadno vydat na cestu ozbrojeného odboje proti vládnoucí dynastii. Zvlášť, když je k odporu ponoukali nějací další nespokojenci a rebelové, z nichž se pak často rekrutovali noví vládci. „Hodí se zmínit, že velké rebelie a povstání neměli prostí obyvatelé Číny nikdy úplně v povaze,“ dodává Chaochao Gao, environmentalista Zhejiangské univerzity v Chang-Čou, spoluautor studie. „Široce přijímali model, kterému se tu říkalo Nebeský mandát.“
Jednalo se o pozoruhodný mentální koncept, v jehož rámci se prostí lidé ani vzdělané elity příliš neprotivili vládnoucí dynastii. Bylo to přirozené – vnímali, že k vládnutí mají jejich mocnáři přímo božské požehnání. Ovšem nepřízeň počasí a katastrofální neúroda byla jasným znamením toho, že přízeň bohů se vyčerpala a nestojí na straně současných vládců. A tudíž je čas na změnu. Když nějací rebelové svrhli stávající vládu – což se obvykle neodehrálo hned, ale až po několika sezonách taktických manévrů, plenění, vraždění a válek – počasí se mezitím stačilo umoudřit. A zdálo se tedy, že nová dynastie vládců opět nabyla onen Nebeský mandát. Vše bylo zase v pořádku, model kontinuity moci zůstal zachován.
TIP: Odvážná teorie: Mohly za konec ptolemaiovského Egypta skutečně sopky?
„Je jistě pozoruhodné dávat do souvislosti činnost sopek – které obyvatelé staré Číny ani nemohli vidět – s hroucením dávných dynastií. Jenže tyhle dílky skládanky, klima i historie, do sebe zapadají,“ uzavírá Robock.
Konec Nebeského mandátu
Dynastie Tchang vládla s patnáctiletou přestávkou Číně 274 let. Dynastie Ming 276 let. Obě natolik srostly se strukturou moci, že se zdály být od vlády neoddělitelné. Přestály nejrůznější úklady, nepokoje a období politické nestability. Oběma jim ale vaz nakonec zlomila chladná a nedeštivá léta, bída a hladomor, který vyvolaly vzdálené soptící vulkány.
-
Zdroj textu
-
Zdroj fotografií