Kdo na to má nos: Šestice živočichů s výjimečným čichem

Na slovo vzatý stopař

Když se řekne stopař, každý si hned vybaví mysliveckého psa. O schopnostech psího čichu skutečně nelze ani v nejmenším pochybovat. Psi, které využívá policie nebo kontrola na letištích, mají fantasticky vyvinutou schopnost vyhledávat drogy nebo bomby a překonávají v tomto ohledu jakékoliv dosud vyvinuté přístroje. Někteří psi dokonce dokážou sledovat stopu člověka, jehož pach zachytili před třemi dny – přestože mezitím procházel rušnými ulicemi a obchodními centry! Tvrdí se, že někteří psi dokonce umí „ucítit“ jistý druh rakoviny a jsou v tomto ohledu úspěšnější než sofistikované lékařské přístroje.

Ze psů disponuje nejlepším čichem bloodhound, který má zhruba čtyřicetkrát více čichových receptorů než člověk. Přesto ani on nemůže konkurovat medvědům, například největší současné šelmě medvědovi lednímu (Ursus maritimus). Medvědi totiž dokážou vyčenichat i tuleně pohřbeného pod metrovou vrstvou sněhu ve více než kilometrové vzdálenosti.

Přeborník na minovém poli

Krysy si údajně v mnoha ohledech nezadají se psi, a to zejména při specifických činnostech typu vyhledávání potravy. Navíc mají v pomyslném rukávu i nějaké ty triky – například nezávislé vnímání pachů oběma nosními dírkami! Nepřekvapí proto, že člověk brzy našel využití i pro tato neprávem opovrhovaná zvířata – krysy se staly excelentními vyhledávači pozemních min! Při testech, prováděných za zvýšených bezpečnostních opatření, byly krysy úspěšné ve sto procentech případů (odhalily všech dvacet pod zemí ukrytých min). Vzhledem k jejich snadnějšímu chovu, levnějšímu výcviku a rychlejšímu množení nyní začínají při některých činnostech nahrazovat psy.

Jak už bylo zmíněno výše, ze savců mají nejlepší čich medvědi. Ačkoliv je jejich mozek asi třikrát menší než náš, centrum čichu je naopak pětkrát větší! Navíc mají velmi rozměrné nozdry a nosní dutinu plnou zvlnění, vytvářejících větší plochu k umístění čichových receptorů. Medvědi tak disponují možná nejlepším čichem ze všech suchozemských zvířat. Krysy disponují 500 až 1 000 typů čichových buněk, které jsou kódovány stejným počtem genů. To znamená, že asi 1 % krysího DNA je zasvěceno čichu, a proto není divu, že jej tito úspěšní hlodavci mají tak vybroušený.

Čich z ptačí perspektivy

Ptáci spoléhají spíše na skvělý zrak, který zdědili po svých dinosauřích předcích. Vzhledem k malému významu čichu za letu obvykle tento smysl příliš nevyužívají, a tomu odpovídá i jeho výkonnost. Jsou však výjimky z pravidla, mezi které patří i pták s největším rozpětím křídel (až 3,6 metru). Albatros stěhovavý svůj dobrý čich rozhodně využije – když podniká obvyklé dlouhé lety, při nichž se vznáší nad mořskou hladinou a hledá potravu, potřebuje včas detekovat přítomnost poživatelného sousta hluboko pod sebou. Proto je vybaven poměrně velkými nosními otvory na zobáku a dokáže rozlišit množství charakteristických pachů mořské hladiny na poměrně velkou vzdálenost. Potravu přitom dokáže vyhledat i v šeru nebo za zhoršených podmínek viditelnosti.

Také u některých dinosaurů – nejbližších příbuzných dnešních ptáků – je předpokládán skvělý čich. Například proslulý svrchnokřídový teropod Tyrannosaurus rex měl ohromné čichové laloky v mozku a vzhledem k velikosti jeho nosní dutiny (lebka měří na délku 1,5 metru) lze předpokládat, že v rozeznávání pachů možná předčil i dnešní šelmy.

Nos jako zbytečnost

Ne všichni živočichové potřebují k dobrému čichu nos. Mezi plazy jsou v tomto ohledu mistry hadi, kteří sice mají nosní dírky, ale vzduch dokážou „ochutnat“. Jejich rozeklaný jazyk pracuje jako nesmírně citlivý orgán. Když je had aktivní, neustále své okolí tímto způsobem zkoumá. Kmitající jazyk přenáší vzorky pachu ke dvojici jamek Jacobsonova orgánu. Ten představuje dutinu vystlanou velmi citlivými chemoreceptory a neuvěřitelně rychle vyhodnocené informace jsou z něj předávány do mozku. Tato zrychlená a zdokonalená schopnost reakce na podněty okolí zřejmě zajistila hadům velkou úspěšnost – koneckonců jsou tu již asi 112 milionů let a vyvinuli se do více než 3 400 současných druhů.

Někteří živočichové jsou ve svých čichových schopnostech velmi selektivní. Například sloni nejsou vyloženě skvělými „čichači“, úžasně vyvinutý však mají smysl pro hledání podzemní vody. Tu dokážou ucítit až na vzdálenost téměř dvaceti kilometrů a její polohu si pak perfektně pamatují. Z této jejich schopnosti pak těží i další zvířata v jejich okolí.

Nejlepší podvodní slídič

Žralok je obávaný predátor, stavěný na aktivní lov a zabíjení kořisti. K tomu ovšem potřebuje také dobré smysly, které umožní efektivně najít a pronásledovat kořist. Někteří žraloci dovedli tuto schopnost téměř k dokonalosti – vždyť dvě třetiny jejich mozku jsou stavěny právě pro vyhodnocování pachů ve vodním prostředí. Díky tomu opravdu platí, co známe i z mnoha filmů – žraloci „ucítí“ jedinou kapku krve na vzdálenost více než 1,5 kilometru!

Prchající ryby však nemusí být v bezpečí ani v případě, že nejsou poraněné – žraloci totiž dokážou ucítit také jejich specifický chemický „odér“, kterým například varují ostatní. Žraloci jsou díky svým skvělým smyslům i konstrukčně efektivní stavbě těla výborným příkladem evolučního úspěchu – vždyť světová moře a oceány obývají již od starších prvohor.

Motýlí „čichohled“

Někteří motýlci mají tak skvěle vyvinutý senzor na samičí feromony na svých zpeřených tykadlech, že svoji družku dokážou vycítit ve vzdálenosti kolem deseti kilometrů! Přeborníkem je druh martináč měsíčitý (Actias luna), jehož čich se vyvinul tak, aby zachytil jediný pach – pohlavní feromon samiček – na vzdálenost 11 kilometrů.