Kamenný poklad v srdci džungle: Odhalená tajemství mayské megapole (2)

Podle některých badatelů se dějiny Mayů začaly psát možná už kolem roku 8000 př. n. l. Nicméně v souladu s radiouhlíkovým datováním sahají prvotní záznamy do roku 2600 př. n. l., kdy se dávná civilizace objevila v oblasti Cuello na severu dnešního Belize.

Předchozí část: Kamenný poklad v srdci džungle: Odhalená tajemství mayské megapole (1)

První zemědělské osady zakládali Mayové asi od roku 1800 př. n. l. na pobřeží Pacifiku, konkrétně v dnešním mexickém Chiapasu a sousední Guatemale. Podle jedné z teorií přišli z Asie přes Beringův průliv a poté se stěhovali na jih. Jiná hypotéza tvrdí pravý opak: Předchůdci Mayů prý připluli do Jižní Ameriky z Polynésie a postupovali na sever. Mexický archeolog mayského původu Alfonso Casa pak nabízí zcela odlišné vysvětlení: „Proč bychom jednoduše nemohli být odtud?“

Jisté je, že vrcholná mayská civilizace ovládala území o rozloze 323 000 km² s ohromnou geografickou rozmanitostí: Severní teritoria zahrnující poloostrov Yucatan pokrývala suchá půda a k tamním proslulým centrům patřila města Uxmal nebo Chichén Itzá. Na opačné straně utvářela podobu mayských sídel Guatemalská vysočina s řadou údolí a řek na západě dnešního Hondurasu. 

Znalosti proměněné v popel 

Nebýt španělských dobyvatelů, kteří zničili naprostou většinu mayských písemností, přetrvalo by o poznání méně tajemství obestírajících záhadné impérium. Evropané však byli ve své snaze „vymýtit ďábla“ skutečně důslední a studnice moudrosti dávné civilizace tak vyschla. Dnes máme k dispozici pouhé tři mayské svazky, známé jako Pařížský, Madridský a Drážďanský kodex. Původně přitom někdejší obyvatelé Střední Ameriky zanechali značné literární dědictví, jak zmiňuje jezuita José de Acosta ve svém spise z roku 1590: „V provincii Yucatan existovaly mnohé knihy po jejich způsobu skládané a spojované v listy, na nichž indiánští učenci uchovávali záznamy o čase, planetách, zvířatech i ostatních věcech týkajících se přírody.“  

Badatelé naštěstí nezůstali odkázáni pouze na texty zaznamenané na dlouhých pruzích kůry fíkovníku, jež se skládaly do knih jako dnešní leporela. Bohatý zdroj poznání představují i hieroglyfy vyryté na kamenných stélách a městských sloupech nebo písmem zdobená keramika. 

Mayská lingua franca

Mayové používali své písmo minimálně od 1. století až do příchodu Španělů, přičemž za celou éru příliš nezměnilo podobu. Starý mayský jazyk ovšem rozhodně nebyl jednotný: Existovalo přes třicet nářečí a některá se lišila podobně jako třeba čeština a ruština. Pro psané památky posloužil podle badatelů jazyk ch’olti, jímž hovořili vzdělanci a kněží. Fungoval přitom coby mayská lingua franca – univerzální dorozumívací prostředek učených –, a sehrál tak stejnou roli jako latina ve středověké Evropě. 

Rozluštění mayských hieroglyfů představovalo nelehký úkol, s nímž se odborníci potýkali velmi dlouho. Teprve koncem 19. století se podařilo v indiánském kalendáři rozklíčovat číslovky a vyšlo najevo, že Mayové byli vynikající počtáři, kteří znali i nulu. Dávní písaři navíc na kamenné stély zaznamenali události sahající miliony let do minulosti i do budoucnosti.

Na základě tohoto překvapivého zjištění vykreslili archeologové obraz tehdejší společnosti: Řídili ji kněží-astronomové a charakterizovala ji fascinace matematikou, pohyby Slunce, Měsíce i hvězd a nekonečným opakováním cyklů. Kněžská vrstva pak jako mírumilovná elita žila výhradně v pyramidových chrámech, odkud vládla skrz předvídání „šťastných“ a „nešťastných“ čísel prostým zemědělcům roztroušeným po okolí. 

Z astronomů válečníky

Daná představa však vzala za své v polovině 60. let minulého století, kdy nastal další pokrok v chápání mayského písma. Analýzy prokázaly, že obřadní centra sloužila zároveň jako správní střediska hustě zalidněných oblastí a silně připomínala dnešní města. Ani nápisy na monumentech nehovořily jen k nějakým vzdáleným mytologickým dobám: Zcela pragmatické popisy zaznamenávaly narození i smrt panovníků, jejich válečné úspěchy či dohodnuté sňatky mezi šlechtou. 

Vědci se museli rozloučit i s představou mírumilovných vladařů. Ukázalo se totiž, že řada výjevů líčí reálné válečné scény, včetně mučení zajatců. Snad nejlépe to dokládají nástěnné malby v chrámu v Bonampaku, jež nechal zhotovit král Chan Muan II. kolem roku 790. Podobně jako Aztékové navíc Mayové vykonávali lidské oběti. Vypovídají o tom mimo jiné zmínky o dávných míčových hrách, které nezřídka končily obětováním celého poraženého mužstva – a někdy i toho vítězného. 

Nápisy dál prozradily, že Mayové nebyli žádnými prostými rolníky. Žili v početných soustředěných populacích a používali vyspělé zemědělské metody. Na vysočinách stavěli terasy, čímž omezovali erozi půdy a udržovali zeminu vlhčí. Rovněž sázeli stromy a zakládali zahrádky odrážející pralesní život. 

Chlouba Střední Ameriky 

Mayové klasické éry žili v různě velkých sídlech – od malých vesnic až po rozlehlá města, která mnozí archeologové považují za to nejdokonalejší, co předkolumbovská Amerika stvořila. Dominantami rozsáhlých center se staly bohatě zdobené pyramidy, většinou čtyřhranné, ale někdy také oválné. Při jejich budování věnovali starověcí stavitelé zvláštní pozornost zásobení vodou a využití terénních podmínek. Nezastupitelné místo měla samozřejmě rituální pravidla: Stavby se orientovaly ke světovým stranám i k nebeským tělesům. 

TIP: Dávní Mayové si drželi jaguáry jako mazlíčky a psy měli na jídlo

Až do nedávného objevu se za největší město oblasti považoval Tikal na severu dnešní Guatemaly. Vrcholného rozmachu dosáhl v polovině 1. tisíciletí, kdy jeho rozloha přesahovala 60 km². Jen rituální centrum přitom zaujímalo 16 km², což představuje ohromnou plochu, uvážíme-li, že Vatikán má pouze 0,44 km². Středisko tvořila až tisícovka objektů, od svatostánků a domů až po hřiště. Snad nejznámější byla Svatyně dvouhlavého hada tyčící se na pyramidě vysoké 65 m, která se pokládá za nejvyšší stavbu předkolumbovské Střední Ameriky. 

Mnohé z toho, co o městě víme, však nedávný nález dost možná staví do zcela jiného světla: Tikal totiž mohl být pouhou městskou čtvrtí obří megapole. Nebo šlo skutečně o samostatné město? Na interpretaci záběrů z lidaru si archeologové vyhrazují dalších sto let. Snad se odpovědí dočkáme dřív – možná díky další nové technologii, kterou si dnes ještě nedokážeme představit.