Kamarádil jsem s rysem: Ludvík Kunc, Malíř posedlý velkými šelmami

? Vaše celoživotní práce je spojena s velkými šelmami, ale nejvíc určitě s rysy, u nichž jste se dokonce zasloužil o reintrodukci na Šumavě. Jak k tomu vlastně došlo?

Když jsem v roce 1961 přišel do ostravské zoo, měli tam levharta, tygra i lva. Chyběl ale rys, který se přitom už od války přirozeně vyskytoval v Beskydech. Tehdy jich tady bylo necelých třicet a protože je zvířata neznala, působili v lesích velké škody. Nejdřív je myslivci stříleli na černo a později to bylo i oficiálně povoleno. V krátké době ovšem byli téměř všichni rysové na našem území vystříleni. Já už jsem měl v té době nějaké zkušenosti s odchovy lvíčat a tygřat, ale o rysech jsem měl jen velmi kusé znalosti. Přitom jsem jezdil do Karpat a snažil se o nich zjistit co nejvíc.

? Už v té době se tedy začala rýsovat vaše osobní vášeň?

Ano, rysové mě nesmírně zajímali a v průběhu let se z toho vyvinula úplná posedlost. Shodou okolností nedaleko od Ostravy, v Bystrici poblíž Čadce, žil hajný Bohdan Müller, který se tehdy jako jediný v republice dal na odchyt rysů. Odchycená zvířata, nezkušené rysy staré asi jeden rok, kteří byli vyháněni z teritoria svých rodičů, posílal do Bratislavy a do Brna. Já jsem ho vyhledal a tak jsme si padli do oka, že pak už všichni odchycení rysové směřovali do naší zoo.

? Všichni rysové vypuštění později do volné přírody tedy pocházeli od tohoto jednoho člověka?

Nejvíc rysů na Slovensku odchytil Štefan Zatroch a našli se i další, kteří se odchytu věnovali. Z prodeje rysů se totiž postupně stal dobrý obchod. Divoké jedince chtěli nejprve vysadit do Bavorského národního parku, kde se přemnožila vysoká zvěř. Později projevili zájem ve Slovinsku, ve Francii, v Rakousku, Itálii i Švýcarsku a my se stali prostředníkem těch přesunů. Každou zimu se podařilo odchytit osm až deset divokých rysů, kteří byli nejprve tady v ostravské zoo i pět měsíců v karanténě a posléze byli odesláni dál. Nakonec tak našima rukama prošlo bezmála sto divokých rysů, z nichž padesát bylo použito na reintrodukci. V roce 1984 projekt skončil, jednak proto, že se vývoz slovenských šelem do Ostravy přestal zamlouvat tamnímu loveckému svazu, ale také proto, že trh už byl nasycen. Hned zpočátku se začalo s jejich reintrodukcí i na Šumavě a poslední slovenští rysové byli vypuštěni také tam. Šlo tam po dvojicích a trojicích celkem osmnáct zvířat.

? Poradily si šelmy s novým prostředím a dokázaly se po pobytu v zajetí opět naučit lovit?

V karanténě jsme jim dávali do výběhů všechno živé, aby si potravu zabili sami a nepřišli o instinkty. I tak to ale pro ně nebylo jednoduché, protože mladí rysové ve volné přírodě dlouho spoléhají na potravu ulovenou rodiči a jsou neschopní opatřit si ji sami. Hlavní potravou rysů je srnčí zvěř a až teprve v údobí, kdy je tato velmi ostražitá, začínají rysové lovit laně, což jsou případy ze Šumavy. Museli jsme pochopitelně přesně zjišťovat i to, kolik je kde zvěře, aby měli šanci se uživit. Díky telemetrii, která byla prováděna na Šumavě po řadu let, se zjistilo, že někteří jedinci mají teritorium až 300 kilometrů čtverečních. A protože má zhruba každý desátý útok úspěšný, musí se rys opravdu snažit, aby nezemřel hlady.

? Z rysů, kteří nebyli znovu vypuštěni do volné přírody skončil jeden ve vaší osobní péči, že?

S kamarády jsem si vzal na starost dva rysí kocoury, jejichž divoká máma se o ně v zoo nestarala. Do roku a půl jejich věku jsem je vodil každý den tři až čtyři hodiny po lese a nechával je, aby si spolu hráli, což pro ně bylo velice důležité. Pomohlo jim to zachovat vlastní identitu, protože pochopili, že jsou dva rysové a já člověk. Nevázali se na mne, ale na sebe navzájem. Tehdy bylo v naší zoologické množství divokých zajíců, toulavých kocourů a podobně a rysové si je vzájemně nadháněli a učili se lovit. Pak už mi zůstal jen jeden a já měl jedinečnou příležitost s rysem žít a poznávat jeho zvyky.

? To muselo být docela náročné.

Ono mě to tak pohltilo, že tímhle způsobem jsem neuvažoval. S tím jedním rysem, který mi zůstal, jsem musel denně třináct let chodit na aspoň dvě hodiny do lesa a v létě jsme jeli třeba na čtrnáct dní někam do divočiny třeba i za účelem filmování. V té době jsem už pomalu začínal chodit po čtyřech a klepnutí jakéhokoli předmětu byl pro mě kravál. Od počátku měl mnohokrát snahu mi utéci a potom jsem ho musel hledat za pomoci ošetřovatelů zoo.

? Pomohly vaše poznatky s víceméně krotkým rysem poznání těchto zvířat obecně?

On každý rys je naprosto jiná osobnost a jinak reaguje. Třeba brácha toho mého rysa, který se nakonec dostal do zoo v Olomouci, odmítal lovit králíky. Jeden z obyčejných domácích králíků ho totiž tak nakopnul do čenichu, že on se už neodvážil k nim přiblížit a já mu musel sehrát mámu a králíka jako ulovit. Mnoho věcí ale obecně platí pro každé zvíře. Já vždycky hodně jezdil na Slovensko a bavil jsem se o rysech s mnoha hajnými, kteří o nich nevěděli zdaleka tolik co já. Například je vždy nesmírně překvapilo, jak skvěle rys plave. Můj rys ale sám napomohl i ochraně svého druhu ve volné přírodě, protože se stal hvězdou propagačních filmů v Rakousku a Německu, které měly za úkol naladit veřejnost vůči těmto šelmám přátelsky. Když tamní farmáři v televizi viděli, že chytá škodnou, hraboše a podobně, přece jen to otupilo jejich odpor k rysům za humny.

? Pokud vím, tak i u nás vnímají nejen farmáři, ale i hajní rysy jako škodnou ...

Docenti Červený a Koubek, kteří jsou oba dva velcí milovníci myslivosti, dělali svého času anonymní výzkum. Týkal se právě názorů myslivců na rysy a zjistilo se, že většina z nich skutečně rysa ve svém revíru za žádnou cenu nechce a dokonce, že někteří z nich zastřelili i tři nebo čtyři rysy. Za ta léta bylo takto pravděpodobně uloveno dobrých čtyři sta rysů.

? Velké šelmy na našem území zahrnují kromě rysa také medvědy a vlky. Jak to v současnosti vypadá s jejich stavy?

V Beskydech je v současnosti asi patnáct až osmnáct rysů. Všechna mláďata jsou odtud svými usedlými soukmenovci vyháněna a putují dál na západ na Jeseníky. Cestou na ně čeká mnoho překážek a nebezpečí a proto jsou v neustálém ohrožení života. Početní stavy se drží zhruba na stejné úrovni už řádku let. Medvědi jsou u nás asi tři nebo čtyři, většina v oblasti Makyty v Javorníkách a jeden je na Smrku. Vlků jsou tady asi dvě smečky, což znamená tak šest až sedm zvířat. Pohybují se hlavně po javornickém hřebenu, ale jsou schopni přeběhnout za noc až desítky kilometrů ve snaze najít potravu.

? Dá se říct, zda je za tohoto stavu pro šelmy stále dost přirozené potravy, tedy divokých zvířat, která jsou jejich kořistí?

Ten stav je teď podle mě ideální u rysů. Vlků by zde klidně mohlo být o něco víc, protože té potravy je tady pro ně pořád mnoho a oni dokážou přirozeně regulovat zejména stavy srn. Pro posouzení, zda je tady šelem akorát, existuje jeden dobře pozorovatelný znak. Srnčí zvěř je úplně posedlá okusováním čerstvých vrcholových pupenů mladých jedliček, které na hřebenech nemají šanci vyrůst. Srna jde, v hustém porostu buků neomylně najde jedinou jedličku a ukousne jí vršek. V určitých oblastech už mohly jedličky normálně dorůst, což je znak, že je tam přítomnost šelem, srny na hledání jedliček nemají dostatek klidu a stahují se do nižších poloh. Pan Juraj Lukáč z lesoochranářského sdružení VLK říká, že by tady mohly být i tři nebo čtyři vlčí smečky, aby byl stav ideální. Klidně by se tady uživily, protože je to tady přezvěřené a navíc vlci likvidují nebezpečné toulavé psy.

? Česká populace všech těchto velkých šelem je stále závislá na jádru populace na Slovensku, že?

Ano, jakmile by se na Slovensku například rozhodli tvrdě zakročit proti medvědům, tak je u nás s medvědy konec. K nám přicházejí jen okrajová zvířata a tím je samozřejmě ta populace velmi zranitelná. Třeba vlk se může na Slovensku tři měsíce v roce střílet, a tak ta smečka může být kdykoli zlikvidována. Vzhledem k tomu, že většinou se střílí buď po samci nebo po samici z toho vůdčího páru, tak se po jejich smrti smečka rozpadá a vznikají slabší, okrajová uskupení. V té západní části Slovenska, na Kysucích, by se měl vlk přitom chránit, ale podle toho, co já vím, tak to lidi nerespektují. Tam jsou chlapi bez práce, každý má doma kulovnici a každý si po vlkovi, rysovi nebo i medvědovi střelí, když má možnost.

? To, že jsou u nás všechny velké šelmy chráněny, tedy zřejmě nijak zvlášť nepomůže ...

Velké šelmy chodí většinou po hranici se Slovenskem. Bohužel po překročení této hranice může být vlk po určitý čas loven. Ačkoli je po značnou část roku v platnosti jejich ochrana, lidi si z ochrany šelem moc nedělají a ví, že se jejich nezákonným odlovem mohou vydělat určité finanční částky.

? Nelegální odstřel vlků, rysů i medvědů evidentně není žádná vzácnost. Je na lidi, kteří takto překračují zákon, vůbec nějaká páka?

V době, kdy byli vlci na Slovensku i u nás chráněni, padlo v okolí Bobku sedm vlků a já se o tom doslechl. Zjišťoval jsem u jednoho známého, který tu oblast dobře zná, něco víc. Přesto, že je to dobrý kamarád, nechtěl mi říct nic konkrétního, jen mi potvrdil, že se skutečně jednalo o sedm zvířat. Říkal mi: „Jména ti říct nemůžu, to by mi shořela chalupa.“ Víc se nikdy nedozvíte, i kdybyste lidem, kteří můžou pytláky usvědčit, nabízel padesát tisíc.

? Motorem jsou tedy peníze a strach z velkých šelem. Odhaduju ale, že na vlky a rysy se svede i hodně věcí, které od nich nepocházejí ...

Samozřejmě. Když bylo u nás po dlouhé době zaznamenáno napadení stáda ovcí vlčí smečkou, bylo nahlášeno asi sto padesát zabitých ovcí. Přitom mnoha z nich se vlci jen proběhli po hřbetu a skopové skončilo v žaludcích chalupářů. Všechno se ale hodilo na vlky. U tohoto případu taky byl významný jeden kanadský vlk samotář, kterého měl někdo jako vlčátko ve Štramberku. Ten se ke smečce nepřidal a protože byl sám a nebyl schopen ulovit srnu, zabíjel ovce. A protože jsou kanadští vlci velmi vzrostlí, tak tohle sedmdesátikilové zvíře s osmdesáti centimetry v kohoutku hned tak někdo nepřehlédl a lidi se děsili, jací obři jim tam loví ovce a ohrožují lidi. Přitom šlo o jednoho zkaženého vlka, který byl navyklý na lidi, a proto se nebál.

? Problém tedy je, když zvíře přestane mít z člověka strach. To se stává hlavně u medvědů?

Tento rok jsem se účastnil odchytu medvěda, který řádil na Ostravici. Šlo o nebezpečného samce, který dělal větší škody než všichni medvědi na Slovensku. Zabíjel ovce, králíky, ničil včelíny, psům bral žrádlo z misek a člověka vůbec nerespektoval. Zřejmě byl nějakou dobu v zajetí, a proto se přestal lidí bát, takže se začal chovat naprosto zpupně. Třeba rozboural králíkárnu a pozabíjel dvacet králíků, ale sežral jen tři. Rostlo mu sebevědomí a přitom už měl návyky jako divoký medvěd – strhával kůru ze stromů, živil se borůvkama a podobně. Byla jen otázka času, kdy opravdu na někoho narazí a ublíží i člověku. V Beskydech jsem mohl zase pozorovat, že vlci si v některých místech už úplně zvykli na lidi. Chodili třeba po hřebenovce, kde denně prošlo pět set lyžařů. Na Grůni jsem objevil, že měli ve sněhu vyležené místo ve svahu, z něhož oknem koukali do chalupy na chlapa, jak kouká na televizi. Vlci se rychle aklimatizují, když je v kraji dostatek zvěře a nikdo po nich nestřílí. Přesto ale, pokud mají zachovány instinkty a nejde o zvířata, která byla po nějakou dobu chována člověkem, se lidem vždy raději vyhnou. V tomto ohledu jsou nesmírně opatrní.

? Obava lidí před velkými šelmami je ovšem jaksi archetypálně zakořeněná. Myslíte tedy, že na našem území není čeho se bát?

Tady v Beskydech je to naprosto zcestné. Jednak tady nenajdete žádné místo s takovou koncentrací šelem, jako např. ve Slovenském rudohoří. Tam skutečně dochází k několika útokům medvědů na člověka ročně a je znám případ, že medvěd nechce uhnout ani před traktorem. Jsou tam už příliš zvyklí na snadný přísun potravy. Na Velké Fatře třeba byla medvědice, která přišla o mámu, a tak se nenaučila správnému medvědímu chování. Přišla na to, že stačí jít do oblasti skal, kde je plno horolezců, párkrát zabručet a všichni utečou. Ona se pak nacpala uherákem, který vysypala z batohů. Na tomto případě je ale taky vidět, jak se všechno kolem velkých šelem zveličuje. O téhle medvědici kolovaly zprávy, že jde o třistakilový kus a když ji nakonec chytili, měla jen osmdesát kilo a vypadala jako velký pes. U nás v Beskydech každopádně dosud nedošlo k zaznamenanému napadení člověka rysem, medvědem ani vlkem. Lidi nemusí mít žádné obavy a jen pokud by někde viděli velké kopy medvědího trusu, je dobré jít z toho místa pryč a přitom nahlas mluvit. Každý normální medvěd, který může, raději udělá člověku cestu. O vlcích a rysech to platí taky.

? Dá se s jistotu poznat, že za útoky na stáda jsou toulaví psi a ne vlci?

Nedávno mi volala paní od Zlína, že tam byly zabity ovce a jestli to mohl udělat vlk. Takto na dálku se to nedá posoudit, ale velký pes každopádně dokáže ovce zabít stejně dobře jako vlk. Pokud z nich není nic užráno, pak se skoro určitě jedná o psa. Vlk, když už se toho útoku odváží, na jedno posezení spořádá i pět kilo masa. Nacpe se a pak se snaží zůstat poblíž té kořisti. To je mylná představa lidí, že vlci neustále někde běhají. Omyl. Když mají dostatek potravy, zůstanou klidně dlouhodobě na jednom místě.

? Mohou chovatelé ovcí a krav nějak zabránit tomu, aby zrovna jejich stádo padlo za oběť vlkům nebo medvědovi?

Pochopitelně a není v tom žádný zázrak. Spíš jde o znovuobjevení toho, na co lidi už dávno přišli. Stačí aby pár velkých pastýřských psů hlídalo ovčí stádo a vlci se místu obloukem vyhnou. Medvěd by se tam odvážil jen ve zcela výjimečných případech. Na noc se pak musí zvířata zavřít, protože v noci přichází valná většina útoků. Navíc se dnes na Slovensku medvědi všude přikrmují kukuřicí. Dříve dávali hajní do lesů „újedě“, což většinou byli koně nebo skot, ale dnes už ti divocí medvědi odvykli masité stravě, takže riziko napadení stáda se ještě o tento faktor snižuje. Pro úplnost bych dodal, že rys zabije jedině výjimečně nějaký zatoulaný kus. Do stáda nikdy nejde.

? Tyto poznatky ve spojení s doklady o tom, jak jsou šelmy v lese potřebné, zřejmě ale nejsou argumentem pro lidi, kteří si jejich lov vzali jako osobní cíl, že?

Poznal jsem v okolí Ružomberka chlapa, který ulovil čtyřicet rysů tím, že je chytal do sklopce a pak odstřeloval. Zlikvidoval tak sám třetinu rysí populace v celé Velké Fatře. Byl to posedlý blázen, který kůže ani neměl na prodej. Doma měl z rysích kožichů koberec přes celou místnost, ale ony byly navíc špatně vydělané a všechno se to zkazilo. Ochranáři se podle mě strašně mýlí, když si myslí, že člověka lze vychovat. Já jsem strávil mezi těmito chlubily desítky let a vím, jak uvažují. Trumfují se v hospodě, kdo má lepší úlovek a chytají se pod krkem: „Já mám doma takého kocúra, akého ty němáš!“ Stejné typy lidí jsou zodpovědné za vybíjení vlků a medvědů. Tam rozum nefunguje. Zpupnost těch chlapů je neskutečná a zvířata proti nim nemají nejmenší šanci. Z té staré garnitury už dneska naštěstí všichni umřeli a mladí mají většinou jiné starosti.

Kdo je Ludvík Kunc (1934)

Výtvarník, ilustrátor, publicista, terénní biolog. Vystudoval obor knižní ilustrace a užitá grafika se specializací na kresbu a malbu zvířat. Od roku 1961 do roku 2004 byl zaměstnán v Zoo Ostrava – jako výtvarník, zoolog, provozní technik atd. Dlouhodobě se projevoval jeho zájem o velké šelmy – více než 30 let se věnuje výzkumu rysa ostrovida v Karpatech, ale také vlkům a medvědům. Až do letoška byl garantem projektů Českého svazu ochránců přírody na ochranu velkých šelem.
Vydal sedm knih (např. Historky ze zoo, Můj přítel rys), které i sám ilustroval. Kromě toho ilustroval více než tucet knih jiných autorů. Na nejrůznějších přírodopisných projektech spolupracoval s bratislavskou televizí, ostravským rozhlasem, řadou muzeí, ČSOP a Hnutím Duha.