Kam zmizela pravda a proč věříme lžím? Opustili nás tradiční autority?

„Světu chybí důvěra,“ prohlásil v roce 2019 generální tajemník OSN António Guterres. Podle studie tzv. Barometru důvěry, který vytváří agentura Edelman, zhruba polovina lidí nevěří vládě, médiím, nevládním organizacím či firmám. Ať už jde o bohaté a vzdělané, nebo o chudé bez univerzitního titulu, jen jeden z pěti je přesvědčen, že státní systém pracuje v jeho prospěch. Sedm z deseti Američanů „touží po změně“. Pouze čtyři z deseti obyvatel průmyslových zemí důvěřují své vládě. Šedesát procent dotazovaných Evropanů ze států Unie vypovědělo, že vlastní vládě nevěří. 

Předchozí část: Kam zmizela pravda a proč věříme lžím? Jak moc o nás rozhodují sociální sítě?

Výzkumy potvrzují korelaci mezi nedůvěřivostí a sociální nerovností, a dokonce naznačují kauzální vztah. Nejvíc nedůvěry nacházíme u těch, kdo se cítí podvedeni: u menšin, chudých, mladých či u lidí bez vysokoškolského vzdělání. Důvěra rapidně klesá v místech, kde existuje ekonomická nerovnost, diskriminace a materiální nedostatek. Obyvatelé města Flint v Michiganu, daleko od Silicon Valley, to vědí lépe než kdokoliv jiný.

Otrávené město

V řece Flint se odráží slunce. Když sejdu z pěšinky a dorazím k bahnitému břehu, spatřím ve vodě různé předměty: rezavé železné tyče, promočenou papírovou tašku, na hladině se leskne něco olejovitého. V posledních letech si město Flint zahrálo hlavní roli v temném příběhu dnešní Ameriky. Pokud si někdo myslí, že propad důvěry a kultura lží přišly teprve s digitálním světem, měl by sem zavítat a promluvit si s místními. Ti totiž ztratili důvěru mnohem dřív, než se začaly po sociálních sítích šířit dezinformace. 

Flint se stal kolébkou General Motors a celé řady značkových vozů, které automobilka vyrobila. Dnes ovšem 40 % obyvatel převážně černošského města žije pod hranicí chudoby. Finanční problémy Flintu přiměly michiganského guvernéra zbavit starostu a radu většiny pravomocí a v roce 2011 jmenovat krizové vedení. Technokraté prosadili úsporná opatření, omezující základní služby pro ohrožené skupiny obyvatel. Jedno z nich počítalo s přestavbou místní vodovodní sítě napájené z Huronského jezera. V mezičase se měla využívat řeka Flint, do níž se ovšem vypouštěla většina odpadů v průmyslovém období města. Vedení dospělo k závěru, že když se voda vyčistí a pošle do trubek domácností, ušetří se až pět milionů dolarů. Nebylo se čeho bát, technologie přece udělá ze špinavé tekutiny čistou. Nevolení úředníci plán podepsali a prohlásili vodu za nezávadnou.

Na Flint!

Při slavnostním otevření čističky si starosta připil ošetřenou vodou se slovy: „Na Flint!“ Jenže sotva ji pustili do kohoutků, začaly se množit stížnosti. Obyvatelům prý doma z vodovodu vytékalo cosi kalného a zapáchajícího, zatímco technokraté se dušovali, že je vše v pořádku. V lednu 2015 naměřily vodárny v dodávkách zvýšené množství trihalomethanů, potenciálního karcinogenu. Později testy odhalily, že voda z kohoutků v naprosté většině města obsahuje nadmíru olova. V některých domácnostech odpovídala jeho koncentrace nečištěné odpadní vodě z továrny. 

Odpovědní činitelé nejprve trvali na tom, že je tekutina bezpečná. Tentokrát však existoval odborný důkaz, který nemohli ignorovat. Voda byla tak kyselá, že staré a opotřebované trubky začaly masivně korodovat a uvolňovalo se z nich olovo. Místní továrna General Motors požádala o odpojení od dodávek z řeky, protože tekutina poškozovala kovové výrobky automobilky. Fabriku sice rychle odstavili, ale obyvatelé pili olovnatou vodu dál.

Ukládání velkého množství zmíněné látky v těle trvale poškozuje organismus, zejména u dětí. Olovo mimo jiné postihuje mozek, narušuje sluch, vyvolává změny chování a oddaluje pubertu. Následky jsou nevratné. Studie provedená v roce 2017 – tři roky poté, co začala flintským vodovodem proudit znečištěná tekutina – odhalila, proč ve městě po roce 2014 klesla porodnost. Za dobu, co Flint využíval vodu z řeky, vzrostla úmrtnost plodů o 58 %, zatímco porodnost se snížila o 12 %. Michiganský státní zástupce dává situaci za vinu zákulisním dohodám a překrucování faktů. „Podstatné byly jen finance a bilance,“ prohlásil. „Daný přístup si vyžádal řadu životů. Čísla byla důležitější než lidé a peníze důležitější než zdraví.“

Nedůvěra trvá

Část americké intelektuální elity má občas romantickou představu, že znevýhodněné vrstvy nakráčejí k volbám a pomstí se. Ve skutečnosti však slabí – ti, které utlačují, ti, kdo ztratili důvěru v systém i sebe sama – k urnám vůbec nepřijdou. Volební účast v okrsku Genesee, kde leží také Flint, poklesla během prezidentských voleb v roce 2016 o 3–4 % a hlasovat odmítli především stoupenci demokratů v chudých městech. Přímo ve Flintu zůstalo doma ještě víc občanů, s jedovatou vodou za utaženými kohoutky. Republikáni tam zaznamenali nejlepší výsledek za 28 let.

Od té doby se zásobování vodou ve městě výrazně zlepšilo. Testy agentury EPA prokázaly, že je bezpečná a obsah olova nízký. Přesto starostka Karen Weaverová ještě v roce 2019, pět let po vypuknutí krize, obyvatelům doporučovala pít pouze filtrovanou či balenou vodu. Mnoho místních se její radou řídí. Flint nejprve otrávila voda a potom lži. Zanechaly po sobě nedůvěru, jež přetrvává.

Lhát je normální

Lžeme dennodenně. Podle jisté studie šest lidí z deseti nedokáže vést desetiminutový rozhovor, aniž by dvakrát či třikrát zalhali. Po přehrání konverzace to navíc sami připouštějí. Optimističtější výzkumy uvádějí, že Američané lžou v průměru „jen“ jednou až dvakrát denně. Když stejná vstupní data zkoumali jiní vědci, zjistili, že mezi jednotlivci panuje vysoká variace: Někteří jsou notoričtí lháři, jiní nevypustí z úst nepravdu v řádu dní. 

Důležitá otázka zní: Do jaké míry lžou mocní? Mají totiž významný vliv na životy ostatních a někdy mohou na lžích vydělat. O pravdomluvnosti jedinců u moci zatím neexistuje dostatek vědeckých dat, badatelé z Columbia Business School však uskutečnili fascinující studii. Náhodně rozdělili 47 lidí do dvou skupin, na „vůdce“ a „podřízené“, přičemž první zmínění mohli v rámci role rozhodovat o ekonomickém a sociálním postavení těch druhých. Pak dostaly obě skupiny pokyn ukrást sto dolarů a snažit se přesvědčit člověka, který povahu experimentu neznal, že nic nevzali. Ten, kdo dokázal dotyčného ve své nevině utvrdit, si mohl peníze ponechat. 

Výsledky odhalily, že i kratičká role proměnila vůdce v bezostyšné lháře. Vykazovali méně kognitivních a emocionálních signálů, že neříkají pravdu, než jejich podřízení. Rozdíl však nebyl jen psychologický, ale projevoval se dokonce biologicky: Před experimentem a po něm odebrali vědci účastníkům vzorky slin a změřili jim hladinu hormonu kortizolu vylučovaného ve stresových situacích. Ve slinách vůdců se ho přitom nacházelo výrazně méně než u podřízených. Druhá skupina se cítila hůř a měla po lhaní výčitky. Výzkumníci dospěli k závěru, že „moc působila jako ochranná vrstva, umožňující lhát daleko snáz“. 

Život za závojem

Pracuji s následující hypotézou: Možnost ověřovat, vyvracet a potvrzovat informace dala lidem do rukou obrovskou moc a došlo k odhalení mnoha nepravd najednou. Zveřejnit odhalenou lež bylo náhle podstatně jednodušší. Pravda se stala dostupnější a ohrožovala staré mocenské struktury i zvyklosti. Dřívější důvěra v instituce a v ostatní členy společnosti utržila ohromné trhliny. Vznikl dojem, že všichni lžou všem, což lidem dodalo odvahu dělat totéž.

Bod obratu nastal, když si podstatná část veřejnosti uvědomila, jak často a v jaké míře vlivné osobnosti lžou. Každá společnost dává některým svým členům formální či neformální autoritu poskytovat informace o světě. Od těchto lidí se právem očekává, že budou širšímu publiku předávat pravdivé zprávy nebo že poskytnou jednotlivcům klíčové informace o jejich životě. Politici, bankéři, lékaři, novináři, policisté, učitelé… zajisté do určité míry neříkají pravdu. Dělají to, protože lžeme všichni. A jsou-li závěry zmíněné studie správné, lžou mocní lépe a nemají z toho takové výčitky.

Ještě před 30 lety žilo lidstvo za závojem neupřímnosti, který vlivným jedincům poskytoval flexibilní prostor pro mlžení a lhaní. Zmíněný závoj sice nebyl úplně stržen, ale rychle se stává průhledným. Dnes má mnohem víc lidí možnost nepravdu odhalit, protože je snazší výroky autorit důsledně prověřit. Význam technologie – přesněji řečeno Googlu – spočívá v tom, že nabízí nesmírně efektivní, snadný a levný způsob, jak pravdivost tvrzení o světě konfrontovat. Samozřejmě neodhalíme veškeré lži, ale objevíme jich mnohem víc než v minulosti. Přesvědčení, že všichni lžou, nám pak poskytuje tiché ospravedlnění: Dělá to přece každý. Ano, všichni lžeme. Ale to také znamená, že jsme zároveň všichni obelháváni. 

Názory nad fakta

Když se pravda zhroutila, lidé se uchýlili k tomu, nad čím mají kontrolu a co nelze vyvrátit: ke svým názorům, jež tu a tam opírají o příhodná či uměle vytvořená fakta. Tvrdí, že ověřené poznatky už nejsou v jejich sociální komunikaci tak důležité, nebo se nechtějí o zprávách a informacích bavit. Ať tak či onak, podle jedné studie má víc než polovina Američanů problém rozlišit faktické výroky od názorových soudů. V testech PISA to nedokázalo 68 % patnáctiletých. Otázkou zůstává, zda lidé vůbec chtějí uvedené dvě kategorie rozeznávat.

TIP: Život v době post-faktické: Proč světu vládne nevědomost?

Socioložka Hannah Arendtová v knize Původ totalitarismu popisuje, jak rozostřování hranic mezi pravdou a lží, mezi fakty a názory souvisí s represivním aparátem: „V neustále se měnícím, nesrozumitelném světě dosáhly masy bodu, kdy začaly věřit zároveň všemu a ničemu, soudit, že všechno je možné a nic není pravda. Masová propaganda zjistila, že její publikum je kdykoliv ochotno uvěřit tomu nejhoršímu, bez ohledu na míru absurdnosti, a nechává se klamat vcelku bez námitek, protože stejně považuje každé prohlášení za lež.“ 

Totalitarismus, jímž se Arendtová intenzivně zabývala, zatím spí. Ale hluboký cynismus vůči pravdě, který popsala, opět vystrkuje růžky a podněcuje k násilí. Tentokrát za ním ovšem nestojí fašistické elity: Vzniká spíš zdola a mobilizuje se na internetu. Tam, kde se nerozlišuje mezi pravdou a lží, se ocitá v ohrožení samotný pokrok.