Kam uložit tuk: Kdo jsou největší tlusťoši mezi zvířaty?

Předpoklad otužilosti

Arktičtí ploutvonožci i kytovci potřebují k přežití v chladných vodách velké množství podkožního tuku. Tuková tkáň bohatá na kolagen má velký význam pro termoregulaci těchto savců a může dosahovat tloušťky až kolem půl metru. Výzkumy ukázaly, že u ročních velryb tvoří tato tkáň asi 43–50 % celkové tělesné hmotnosti. U mrožů nebo rypoušů obsahuje mateřské mléko velké množství tuku a mláďata tak rychle nabývají na tělesném objemu i hmotnosti. Nebylo by ale spravedlivé označovat tyto ploutvonožce za „obézní“ – například v Grónsku ukázala měření u dospělých samic mrožů 18 % tuku a 44 % svalové hmoty. Ploutvonožci tedy potřebují tuk pro termoregulaci, jinak jsou ale takříkajíc „fit“.

Vysoký obsah tuku u velryb využívali lovci ve smutných časech rozšířeného velrybářství. Zejména zástupci skupiny pravých velryb (rod Eubalaena) po harpunování neklesali ke dnu, ale jejich těla zůstávala v blízkosti hladiny. Proto je velrybáři mohli snadno zpracovat. (foto: Shutterstock)

Ukřivděný hroch

Když chce někdo urazit člověka s patrnou nadváhou, k přirovnání z živočišné říše nejčastěji použije hrocha. Není divu, vždyť hroch obojživelný (Hippopotamus amphibius) opravdu na první pohled vypadá mohutně a neohrabaně. Ve skutečnosti ale tento tvor není tlustý, má pouze velmi silnou kůži., která může dosahovat tloušťky kolem pěti centimetrů, takže k hroší siluetě přidává až 18 %. Vrstva podkožního tuku hrocha je naopak poměrně tenká, alespoň v poměru k velikosti zvířete. Ačkoliv hroší samec může na délku měřit kolem 360 cm a vážit asi 2,7 tuny, dokáže na krátkou vzdálenost velmi rychle běžet. Byly zaznamenány případy, kdy se 1,5 tuny těžký hroch hnal za ošetřovatelem rychlostí přes 30 km/h.

Na rozdíl od hrocha je vlastníkem skutečně velkého množství tělesného tuku arktický medvěd lední (Ursus maritimus), jehož tuková vrstva může být až 10 cm silná. Tato suchozemská šelma dosahuje téměř tunové hmotnosti a až polovina jí může spočívat v tucích. Medvědi dosahují nárůstu tukových zásob pojídáním ploutvonožců a kojením mláďat vysoce tučným mlékem s obsahem lipidů až kolem 30 %. (foto: Shutterstock)

Velmi štíhlý tlusťoch

Plejtvák obrovský (Balaenoptera musculus) je opravdu gigantický tvor. Rekordně velcí jedinci měřili až 33 metrů a vážili přes 180 metrických tun – pokud jde o hmotnost, nepředčili by plejtváka ani sauropodní dinosauři, z nichž někteří byli celkově delší, ale ne těžší. Při jejich velikosti asi nepřekvapí, že tyto velryby mají také nejvíc tělesného tuku. Pozoruhodnější je ale fakt, že mezi savci patří plejtvák k živočichům, kteří mají velké množství tuku rovněž v relativní míře – podle jedné vědecké studie z 60. let minulého století činí objem tuku v těle plejtváků obrovských až celých 35 %! Přitom má ale jejich tělo dokonalý proudnicový tvar a ve vodě dokážou díky tomu vyvinout mimořádnou rychlost.

Největší suchozemští živočichové – dlouhokrcí sauropodní dinosauři – byli nepochybně rovněž obaleni velkou vrstvou tuku. Stačí si jen představit jejich břicho – tak například argentinský titanosaur Puertasaurus reuili měl podle odhadů břišní dutinu širokou pět až osm metrů! (foto: Shutterstock)

Továrna na vodu

Mimořádný způsob využití tělesného tuku se vyvinul u velbloudů (rod Camelus), což souvisí s životním prostředím těchto sudokopytníků a jejich potřebou dlouhodobého přežívání s minimem vody. Když velbloud potřebuje získat tekutiny a nemůže se napít, vrací se mu tuk z hrbu (či hrbů) zpět do těla, metabolizuje se a uvolní tak potřebnou vodu. V hrbech mohou mít velbloudi pro tuto potřebu uskladněno až kolem 35 kilogramů tuku. Jak ukazuje příklad velbloudů, tělesný tuk využívají zvířata žijící i ve zcela opačných klimatických podmínkách než v oblastech věčného ledu – pouze způsob jeho využití je jiný.

Také u bezobratlých nalezneme příklady skladování tuku v tělesných tkáních. Zejména larvy i dospělci některých můr mohou mít 20–40 % své tělesné hmotnosti obsažené v tucích. U některých migrujících druhů motýlů dosahuje množství tuku dočasně až 72 % tělesné hmotnosti, což tomuto hmyzu umožňuje uletět denně přes 100 kilometrů bez příjmu potravy. (foto: Wikimedia Commons, Ekrem Canli, CC BY-SA 4.0)

Zásobník v „přívěsu“

Bobr evropský (Castor fiber) má v těle jen málo tuku, zejména v některých kostech, vazivu a svalovině. Bez tukových zásob se přitom neobejde, ale má je uloženy v ocasu, který může měřit kolem 45 cm na délku a 15 cm na šířku, což je v poměru k velikosti tohoto zvířete (délka cca 80–100 cm) opravdu dost. Zásoby tuků a oleje v ocase potřebují bobři zejména v zimním období, kdy je méně potravy a mnohem větší mráz, což klade na udržení tělesné teploty větší nároky.

V období pozdního pliocénu a celého pleistocénu žil na území Severní Ameriky obří příbuzný dnešního bobra, známý jako rod Castoroides. Největší exempláře měřily na délku kolem 2,2 metru a dosahovaly hmotnosti 90–125 kilogramů. Zda měl i tento kolos velký, tukem naplněný ocas, zatím s jistotou nevíme. (foto: Wikimedia Commons, Ryzhkov Sergey, CC BY-SA 4.0)