Jihoamerický skalňák andský: Hon na ikonu mlžného pralesa
Skalňák andský (Rupicola peruvianus) je skrytě žijícím obyvatelem mlžných lesů, které pokrývají svahy jihoamerických And od Venezuely přes Kolumbii, Ekvádor, Peru až po Bolívii. Kteréhokoli z obyvatel horských mlžných lesů je velmi obtížné spatřit, natožpak vyfotografovat. Ani atraktivní oranžovo-červené zbarvení tohoto ptačího krasavce velikosti našeho holuba domácího není pozorovateli nic platné. Přes hradbu pralesní vegetace je sotva možné zahlédnout záblesk červeně někde v korunách mechem obrostlých velikánů, a už to je úspěch!
Existují však místa a čas, kdy samci skalňáka zapomínají na opatrnost a kdy se otevírá nepatrné okno, umožňující pozorovateli nahlédnout do života této ikony mlžného lesa.
Ranní čekání na tokaništi
Za tmy vyrážíme na místo, které slibuje relativně velkou příležitost k pozorování a snad i fotografování skalňáků – tokaniště na soukromém pozemku Angela Paze v ornitologicky známé oblasti Mindo-Tandayapa v Ekvádoru.
Zhruba pětačtyřicet minut jízdy terénním vozem a následný pochod lesní pěšinou nás přivádějí na místo. Zatím nic nevidíme, úsvit teprve přichází a mlžný les se probouzí. Kontury stromových velikánů rámují místo, kde by se měly odehrávat souboje samců, které prý připomínají souboje tetřívků. Jsme blízko rovníku, takže svítání přichází rychle.
Na tuto oblast je obloha nezvykle jasná, takže můžeme doufat, že se dočkáme trochu více světla, než je zde obvyklé. Něco po šesté hodině ranní se začínají ozývat první samci, zatím někde z neprostupného podrostu dole pod stromy...
Souboje za oponou
Tokaniště se nachází na okraji strmého údolí, jehož svahy jsou od sebe vzdálené dobrých tři sta metrů. Tok se může odehrávat kdekoliv, ale naše stanoviště je naštěstí umístěné ve svahu v úrovni korun stromů. V případě, že samci v rámci soubojů vylétnout do větví, měli by se nám trochu víc ukázat.
Světla přibývá a na tokaništi se pohybují čtyři, možná pět samců. První dvojice vzlétá do korun stromů. Je slyšet hlasité jurrrrrrrreee a tlukot křídel. Soupeři se měří z bezprostřední blízkosti, mají roztažená ocasní pera a zježený vysoký hřeben na hlavě. Nakonec slabší sok ustoupí a scéna se opakuje v jiném obsazení. Zatím se ale vše odehrává v utajení, protože za změtí větví a listů skalňáky sotva zahlédneme. Snad jejich snažení vidí alespoň samice, pro než se celé představení koná a které vše sledují odněkud z úkrytu.
Neopatrnost v zápalu boje
Je asi sedm hodin ráno a tok dosahuje vrcholu. Samci divoce soupeří a předvádějí nádherné přírodní divadlo, ale pořád si zachovávají odstup. Už se pomalu vzdávám naděje, že se mi dnes podaří udělat nějaký solidní záběr, protože kolem půl osmé tok obvykle končí. Jedna z bojujících dvojic je silově naprosto vyrovnaná a ani jeden ze samců nehodlá ustoupit. To by mohla být naše šance…
Konečně! Divoký souboj přivádí duelanty až na okraj koruny stromu, takže se nám na okamžik ukazují v plné kráse. Pokouším se proostřit zbývající vegetaci a fotím jak o život. Samci si ale velmi rychle uvědomují, že je boj zavedl mimo bezpečnou ohradu větvoví, rychle se zklidňují a po chvíli mizí v pralese. Pro dnešek je s focením konec. Na kartě mám dva slušné záběry, většinou se mi podařilo zachytit jen kaleidoskop větví, listů a záblesků červeně. Zážitek to ale byl úžasný.
Dámská odpolední návštěva
Vracíme se do „základního tábora“ a já Angela, který je naším průvodcem a zároveň majitelem pozemku, na němž leží tokaniště, zpovídám, jak to udělat, aby byl výsledek fotografování lepší. „Přijeďte ještě jednou,“ nabízí Angelo. „Zítra odpoledne tady budete jen vy a já.“ Prosím? Ujišťuji se, že dobře rozumím. Odpoledne?! Tok přece probíhá jen ráno… „Nebojte se a přijeďte odpoledne. V 15:00 ať jste tady!“ ignoruje mé námitky Angelo. Nejde mi to do hlavy, ale lepší nabídku určitě nedostaneme.
Následující odpoledne jsme zpět. Ubíhá minuta za minutou a nic se neděje. Pokud samci skalňáků nespí, pak mají dostaveníčko zcela určitě někde jinde. Začíná hodina moskytů. Kolem páté hodiny odpolední se jako duch objevuje první skalňák. Zdrží se ale jen asi dvě vteřiny a hned zas mizí v džungli. Kamarád Jirka Machálek díky výhodnějšímu úhlu stihne pořídit dva záběry, z nichž jeden je použitelný, i když nám na něm zpočátku něco nesedí. Zkoumáme snímek skalňáka, který má malý hřeben a je zbarven dohněda. Je to samice! Tak to je trefa, protože v přírodě pořízených fotek samice skalňáka andského moc není.
Pralesní kouzla
Další hodinu se už nic zajímavého neděje, čas letí a světla ubývá. V údolí se občas ozve volání, ale nic víc – přílet samice na tokaniště žádnou zvýšenou aktivitu nevyvolal. Když Angelo vidí, jak se tváříme nešťastně, posunky naznačuje, ať jsme tiše a se záhadným úsměvem mizí v lese. Zdá se, že nějakou boční stezkou obchází údolí…
Nevím, co Angelo udělal, možná šlo jen o souhru náhod, ale deset minut po jeho odchodu každopádně začíná mela. Slunce už zapadlo, světla ubývá, ale z podrostu najednou vyrážejí samci a míří do korun stromů přímo proti nám. Asi 15 nebo 20 minut se samci navzájem pronásledují a soupeří, pohybují se po celém okolí a nás úplně ignorují. Mačkám spoušť a mísí se ve mně nadšení a obavy, abych něco nezkazil. Pořád kontroluji údaje v hledáčku.
Tok přerušuje zvuk terénní motorky. Vzrušení samců opadá a jak se motocykl blíží, odlétají dál do údolí. Pro dnešek je konec. Škoda toho přerušení, ale i tak to byl neuvěřitelný závěr, za nějž zřejmě vděčíme pralesním kouzlům našeho průvodce.
TIP: „Nosorožci“ ptačího světa: Co jste možná nevěděli o zoborožcích
Se skalňákem jsme se potkali i na dalších dvou místech, tentokrát na východních svazích And, v oblasti San Isidro a v národním parku Sumaco, který leží v okolí stejnojmenného vulkánu. Nikde se nám však již nenaskytla podobná příležitost pozorovat a fotografovat tento symbol jihoamerického mlžného horského lesa.
Skalňák andský (Rupicola peruvianus)
- Řád: Pěvci (Passeriformes)
- Čeleď: Kotingovití (Cotingidae)
- Popis: Atraktivní oranžovo-červené zbarvení těla ve spojení s černobílou barvou křídel a ocasních per. Neobvyklý tvar hlavy s vysokým hřebenem a „skrytým“ zobákem, jasně zlaté oko, žluté nohy.
- Velikost: Přibližně jako holub domácí.
- Rozšíření: Od Venezuely přes Kolumbii, Ekvádor, Peru až po Bolívii.
- Status IUCN: Zařazen jako málo dotčený, ale kvůli odlesňování hrozí v blízké budoucnosti změna kategorie na téměř ohrožený.
-
Zdroj textu
-
Zdroj fotografií
Wikimedia Commons, Ricardo Sánchez, CC BY 2.0
© Martin Mecnarowski a Jiří Machálek (se souhlasem k publikování)