Jeviště pro mrtvé: Veřejné pitvy představovaly zábavu se vším všudy

Psal se rok 1595 a vlivní obyvatelé severoitalské Padovy se právě chystali do divadla. Představení se mělo uskutečnit na půdě místní univerzity – jednoho z nejstarších vzdělávacích ústavů světa, odkud si první studenti odnesli diplom už v roce 1222. V tamním Palazzo de Bo (doslova „paláci vola“) se schylovalo ke slavnostní premiéře v nových prostorách.

Na první pohled vypadalo divadlo jako každé jiné. Kruhový půdorys lemovalo šest řad sedadel z ořechového dřeva, z nichž každá se nacházela o něco výš než ta předchozí. Všech 300 diváků tak pohodlně vidělo. Už letmý pohled na jeviště však naznačoval, že tentokrát bude něco jinak. Strohé výzdobě dominoval znepokojivý latinský nápis „Hic locus est ubi mors gaudet succurrere vitae“, tedy „zde je místo, kde se mrtví radují z pomoci živým“. Veškeré kulisy tvořil obyčejný dřevěný stůl, nad nímž se linula vůně bylin a kadidla, aby přebila zápach rozkládajícího se mužského těla připraveného k otevření. Hlavní role v představení se ujal Hieronymus Fabricius, jeden z nejvýznamnějších lékařů renesanční éry. 

Zrozeno v Padově 

Právě on stál u zrodu tzv. anatomického divadla: Když jej na konci 16. století v Padově otevřel, zahájil tím novou éru výuky medicíny. Veřejné pitvy se sice příležitostně konaly již dřív – první provedl italský anatom Mondino de Luzzi kolem roku 1315 v Boloni –, zatím však pro ně neexistoval žádný speciální prostor. Lékaři navíc dlouhá desetiletí bojovali s církevními představiteli, kteří autopsie zakazovali: Proto se ve snaze zajistit studijní materiál pro sebe i mediky nezřídka uchylovali ke krádežím nebožtíků. Teprve později dostali možnost použít alespoň těla zločinců odsouzených k smrti a postavených mimo církev. K získání mrtvoly (ve všech případech šlo o muže) potřebovali ovšem souhlas soudu. 

Fabriciova myšlenka samostatného „divadla“ inspirovala generace dalších pokrokových lékařů, kteří obdobné stavby v následujících stoletích nechávali budovat na univerzitách po celé Evropě. Brzy vznikaly rovněž na mnoha místech Spojených států, kde pak fungovaly ještě v dobách průmyslové revoluce. V jedné takové uskutečnil bostonský zubař William Morton v roce 1846 jako první v dějinách chirurgický zákrok s použitím éteru. Budova známá jako Ether dome je dnes přístupná veřejnosti a slouží coby muzeum.

Těžké časy před Fabriciem 

Chtěl-li anatom v dobách před Fabriciem zorganizovat veřejnou pitvu, musel si vystačit s improvizovanými podmínkami. Zpočátku posloužily volné místnosti, kam si odvážný badatel nechal umístit stůl. V roce 1514, tedy osmdesát let před otevřením prvního anatomického divadla, představil benátský vojenský chirurg Alessandro Benedetti nápad na přemístitelné pitevní sály postavené ze dřeva, jakési „anatomické stany“. Idea šla ruku v ruce se sílícím tlakem na to, aby výuka medicíny probíhala názorněji. Ukázalo se totiž, že si studenti nejvíc znalostí osvojí právě sledováním operace na vlastní oči. 

Uvedený názor zastával zejména Andreas Vesalius, vlámský anatom a osobní lékař španělského krále Karla V. Do Padovy poprvé zavítal v roce 1537, už jako věhlasný chirurg. Pitvy prováděl navzdory církevnímu zákazu: Považoval je totiž za klíčovou metodu k pochopení, jak funguje lidské tělo. Umožnily mu například ověřit teorii, že žilní síť tvoří uzavřený systém. 

Omyly lékaře Galéna 

Vesaliovy názory se postupně začaly rozcházet s největší kapacitou oboru, starořeckým lékařem Galénem, jehož práce do té doby sloužila jako významný zdroj studijních informací pro mediky. Vesalius navrhl opravit až 200 údajných omylů svého antického předchůdce. Proslul coby zakladatel systematického rozdělení orgánů do soustav podle činnosti a zřejmě také jako první při pitvě zároveň přednášel studentům, pro něž zhotovil šest dřevěných tabulí s názornými nákresy. Své objevy později shrnul v monumentálním díle De humani corporis fabrica libri septem neboli „sedm knih o stavbě lidského těla“, jež dodnes udivuje nejen rozsahem, ale především mimořádně zdařilými ilustracemi z pera špičkových kreslířů.

Vesalius zemřel třicet let před tím, než Fabricius v Padově otevřel první anatomické divadlo. Je však možné, že se oba muži na padovské univerzitě potkávali a navzájem se ovlivnili: Druhý zmíněný tam totiž dlouhých padesát let zastával post profesora. Zcela jistě by se shodli, že soustavné rozšiřování znalostí o stavbě lidského těla je nezbytným předpokladem medicínského pokroku. 

S hudbou i s občerstvením 

Fabriciova premiéra na prknech anatomického divadla měla nevídaný efekt. Univerzita v Padově, která se už tehdy těšila mimořádné pověsti, vstoupila do dějin jako centrum evropské medicíny, a překonala dokonce i vyhlášenou Boloňu. V 17. století již veřejné anatomické demonstrace tvořily významnou společenskou událost a za vstupenky na ně neváhali vlivní měšťané zaplatit vysoké částky. Akce se konaly zpravidla v zimních měsících, často totiž trvaly i několik dní a chladné počasí zmírňovalo rozklad. Během pitvy doprovázené hudební kulisou bylo běžným zvykem konzumovat donesené občerstvení. 

Z Padovy se rekrutovali nejvěhlasnější odborníci a s nově nabytými znalostmi mířili na sever od Alp. Takřka v každém významnějším evropském městě vzniklo anatomické divadlo po padovském vzoru. České země však podobnou instituci překvapivě neměly, což udivuje i proto, že tehdejší habsburský panovník Rudolf II. proslul jako velký propagátor vědy. Svědkem veřejné pitvy se Praha nicméně nejméně jednou stala: V červnu 1600 ji provedl Ján Jesenský, který studoval přímo v italském městě . 

Pamatuj, že zemřeš

Jedno z nejranějších anatomických divadel mimo Itálii vybudoval profesor medicíny, lingvista a botanik Olaus Rudbeck na univerzitě ve švédské Uppsale. Velké obliby se divadla dočkala také v Nizozemsku, kde se jich dodnes dochovalo několik. První z nich zahájilo činnost už v roce 1597 na univerzitě v Leidenu. Jeho zakladatel, Fabriciův student a první nizozemský profesor anatomie Pieter Pauw, jej bohatě vyzdobil zvířecími kostrami, s cílem zdůraznit rozmanitost živých stvoření a vyvolat v návštěvnících respekt a obdiv. Na stěnách zůstaly latinské nápisy „Memento mori“, tedy „pamatuj, že zemřeš“.

TIP: Popravy na domácí způsob: Historie trestu smrti v Česku

Nizozemské zákony v té době dovolovaly pouze jednu veřejnou pitvu za rok, což zvyšovalo slavnostní ráz události. Amsterodamský cech chirurgů proto nechával pravidelně zhotovit portrét zobrazující její průběh a v lednu 1632 pověřil zakázkou šestadvacetiletého rodáka z Leidenu, Rembrandta Harmenszoona. Výsledkem se stal obraz Anatomie doktora Tulpa, jedno z přelomových děl v umělcově kariéře. Malíř zobrazil takřka v životní velikosti hlavního městského chirurga Nicolaese Tulpa v okamžiku, kdy podává divákům výklad o svalstvu levé paže. Dochoval se dokonce záznam o nebožtíkovi: Šlo o jistého Arise Kindta, odsouzeného k smrti za loupežné přepadení a oběšeného jen krátce před pitvou. 

Živý mrtvý odkaz 

Mnohá anatomická divadla se zachovala dodnes a stala se oblíbeným cílem turistů. Zejména ta italská platí rovněž za architektonicky mimořádně zdařilá: Jejich interiér býval bohatě iluminován a celé vybavení kompletně vyřezané ze dřeva zdobily sochy slavných postav z historie medicíny. Dochovaly se i voskové figuríny sloužící coby anatomické modely pro výuku. 

Český návštěvník má zřejmě nejblíž do Berlína, kde však diváci nepřihlíželi pitvám lidským, nýbrž zvířecím. Tamní anatomické divadlo, otevřené v roce 1787 na popud císaře Fridricha Viléma II., totiž fungovalo na veterinární akademii. Jde zároveň o nejstarší akademickou budovu v německé metropoli.