Jedinečné rozměry lidské existence: V čem jsme lepší než zvířata?

Sojky si zapamatují tisíce skrýší se zásobami uschovanými na zimu. Šimpanzi vyrábějí nejen nástroje ale dokonce i zbraně a jejich pomocí loví jiná zvířata. Živočichové se v mnoha ohledech lidem zcela vyrovnají nebo je dokonce předčí. V čem jsme tedy jedineční?

Vraždy s nadhledem

Mohlo by se zdát, že člověk je jedinečný v tom, jak projevuje agresi. Vždyť jsme „dokázali“ rozpoutat konflikty, při kterých přišly o život miliony lidí. Člověk ale není jediný tvor, který zabíjí, vždyť mnohá zvířata loví jako kořist širokou škálu jiných živočichů. Lidé sice zabíjí příslušníky vlastního druhu, ale ani v tom netkví nějaká výjimečnost. Vnitrodruhové konflikty končící smrtí jsou známy asi u 1 500 živočišných druhů. Jako příklad lze zmínit na život a na smrt bojují samečky ryby bojovnice pestré (Betta splendens).

Námluvy kudlanek nábožných (Mantis religiosa) nebo pavouků snovaček Hasseltových (Latrodectus hasselti) nejednou končí tak, že nápadník poslouží samičce jako svačina. U severoamerických syslů Beldingových (Spermophilus beldingi) připadá každá dvanáctá oběť na konflikt mezi příslušníky vlastního druhu. Většinou plně vzrostlí sysli napadají výrazně slabší jedince a není výjimkou, když oběť zkonzumují při kanibalské hostině.

Člověk nemá monopol dokonce ani na zabíjení příslušníků vlastního druhu organizovaným způsobem. Konflikty mezi tlupami šimpanzů učenlivých (Pan troglodytes) nejednou přerostou v systematické násilí srovnatelné s válkou. To může vyústit až ve vzájemné, cílené vybíjení ukončené zánikem poražené tlupy.

Jedinečným vynálezem člověka je tzv. pasivní agrese, tedy vraždění, při kterém si nepotřísníme ruce krví obětí. Příkladem jsou operátoři dálkově ovládaných bezpilotních bombardérů. Mnohé živočišné druhy sice vraždí, ale žádný jiný si od zabíjení nedokázal vytvořit takový odstup.

Myslím, že vím, na co myslíš

Myšlení druhých lidí není vidět ani slyšet. Nelze je nahmatat, není cítit, nemá chuť. O jeho existenci se nelze bezprostředně přesvědčit smysly. Každý má zkušenost jen se svou myslí a vlastními myšlenkami. Na základě těchto zkušeností si ale dokážeme představit, že druzí lidé mají také mysl a jak asi funguje. Je to ovšem jen naše teorie – teorie mysli – kterou dnes a denně testujeme. Ráno pospícháme do práce, protože si dovedeme představit, jak by asi šéf nad pozdním příchodem zuřil. Večer chvátáme domů, protože si představujeme, jak budou děti rády, když jim ještě stihneme přečíst pohádku na dobrou noc.

Z mnoha příkladů z přírody i vědeckých laboratoří je jasné, že teorii mysli mají i zvířata. Posaďme proti sobě dva šimpanze – vůdce tlupy a jedince z nižších pater šimpanzího společenského žebříčku. A teď nabídněme podřízenému šimpanzovi banán. Většinou si ho nevezme, protože ví, co by následovalo. Dominantní samec by ho za troufalost okamžitě ztrestal. V tlupě má vůdce na pochoutky monopol a ostatní se musí spokojit s tím, co jim dominantní samec přenechá.

Když ovšem položíme před podřízeného šimpanze banán, ale dáme ho za neprůhlednou zástěnu, budou se zvířata chovat úplně jinak. Oba lidoopi na sebe stále ještě vidí. Dominantní šimpanz má však mimo zorný úhel banán a zůstane mu skryto i to, jestli si podřízený člen tlupy ovoce vezme nebo ne. V téhle situaci si podřízený šimpanz bere banán mnohem častěji. Dovtípí se, že ho dominantní samec nevidí. Umí si představit, co v téhle situaci vůdce tlupy ví a co neví a zohlední tuto znalost při svém rozhodování. Ani teorie mysli zjevně není jedinečným rysem člověka, i když jsme ji samozřejmě rozvinuli do úrovní, které jsou pro zvířata nedosažitelné.

Úskalí vzájemné spolupráce

Jeden ze základních principů lidského soužití vystihuje tzv. zlaté pravidlo. V bibli jej najdeme zformulované do doporučení: „Co nechceš, aby ti jiní činili, nečiň ty jim.“ Stejnou zásadu bychom našli i ve spisech Sokratových, Konfuciových, v Koránu sepsaném prorokem Mohamedem či v indickém eposu Mahábhárata. Touto zásadou se řídí i mnozí živočichové.

Řada tvorů je odkázána na vzájemnou spolupráci. Samci ryby koljušky tříostné (Gasterosteus aculeatus) sveřepě hájí svůj revír. Pokud se v něm objeví jiný samec, domácí pán na něj tvrdě zaútočí. V akváriu můžeme takový střet namodelovat, když samečkovi nastavíme zrcadlo. Vlastní odraz považuje za vetřelce a útočí na něj. Opakovaně buší hlavou do zrcadla. Když dáme do akvária další zrcadlo, v kterém se samec vidí z boku, vzbudíme v něm iluzi, že se na jeho stranu postavil další sameček. V druhém zrcadle se odráží každý výpad a sameček považuje boční odraz za vydatného pomocníka, který mu nabízí spolupráci při zahánění soka. Sameček proto ještě zvýší intenzitu svých výpadů proti zrcadlu.

Optika je však zrádná. Soustavou zrcadel můžeme dosáhnout toho, že se boční odraz bude pohybovat opačně než sameček. Pokaždé, když útočící sameček provede výpad vpřed, jeho boční odraz v zrcadle couvne. To rybí obránce vnímá jako zradu. Jakoby si řekl: „Tak já vždycky vyrazím proti tomu cizákovi, uštědřím mu ránu a ten vykuk od vedle mě v tom pokaždé nechá samotného. Tak to teda ne. Takhle podvádět a zneužívat se nenechám!“ A sameček rázem ubere na intenzitě svých útoků proti domnělému vetřelci.
Se zlatým pravidlem se střetneme ve všech lidských kulturách. Člověk je schopen tak komplikovaných forem nabídek spolupráce a odvet za její odmítnutí, jaká zvířata nikdy nepochopí.

Komplikovanost lidské reciprocity vystihuje ve zkratce žert:
„Zbij mě,“ řekl masochista.
„Ani mě nenapadne,“ odvětil sadista.

Na druhých záleží

Člověk umí poznat, jak se cítí druzí lidé, a přizpůsobí tomu své chování. Ani na tuto schopnost označovanou jako empatie však nemáme monopol. Nedávno usvědčili vědci z empatie obyčejné laboratorní potkany (Rattus norvegicus).

Výzkumníci nechali nejprve po dva týdny potkany ve dvojicích, aby se zvířata spřátelila. Pak mohl začít vlastní experiment. Jednoho potkana zavřeli do průhledné, těsné klícky z plastu. Klec bylo možné otevřít jen zvenčí z místa, kde zůstal na svobodě druhý ze spřátelené dvojice. Tomu zjevně nebylo jedno, že jeho druh uvízl v pasti, a snažil se ze všech sil přijít na to, jak dostat kamaráda ven. Prázdná klec nebo klec s loutkou svobodné potkany nezajímala, zato klec s uvězněným kamarádem jim nedávala pokoj. Nakonec se naučili klec otevřít a druha vysvobodit. Radost z jeho osvobození projevoval potkan-osvoboditel tím, že se snažil být s druhem v těsném kontaktu. Nějakou dobu se od něj na krok nehnul a projevoval mu všemožným způsobem přízeň.

Potkan přitom nedostal za osvobození druhého zvířete žádnou odměnu. Přesto po zvládnutí otvíracího manévru pokaždé ze všeho nejdřív osvobozoval kamaráda z vězení. A to dokonce i v situacích, kdy ho vědci vystavili silnému pokušení. Nabídli mu například kousky čokolády, kterou potkani milují. Potkan si mohl v klidu a sám spořádat celý příděl a teprve pak osvobodit kamaráda. Místo toho ale chvátal otevřít klec se zajatcem a pak se s ním o čokoládu podělil.

Jedinečnost člověka tkví v tom, že je disponován k empatii měrou, jaká nemá v přírodě obdoby. Je nám líto třeba i uvězněného potkana a nemusíme ho vidět na vlastní oči. Jsme schopni empatie k příslušníkům cizích živočišných druhů. Navíc nemusíme být očitými svědky nějaké tragédie, nespravedlnosti nebo násilí. Stačí nám vidět obrázek, fotografii, slyšet vyprávění nebo si o tom přečíst. Jako jediní tvorové jsme schopni abstraktní empatie.

Těšení a odkládaný užitek

Člověk je tvor, který se stále na něco těší. V pozadí pocitu těšení a radosti stojí molekuly dopaminu, které nám zaplavují mozek. Dopamin můžeme s trochou nadsázky překřtít na molekulu štěstí. Dokážou se těšit i zvířata?
Vědci hledali odpověď na tuto otázku u šimpanzů. Naučili je plnit jednoduchou úlohu. Pokud ji šimpanzi zvládli, dostali za odměnu bobuli z vinného hroznu. Následně podstoupili přezkoušení z nově nabyté dovednosti. Nejdříve jim signál bzučáku ohlásil začátek testu. Pak se šimpanzi pustili do práce, a když byli úspěšní, dostali odměnu. Koncentrace dopaminu v mozku šimpanze prodělávaly charakteristickou změnu. Zůstávaly nízké až do chvíle, kdy šimpanz získal odměnu. Pak vyletěla úroveň dopaminu strmě vzhůru. To je jasný důkaz o tom, že šimpanz zažívá radost.

TIP: Potíže s koňskou nevěrou aneb Proč hřebci zabíjejí cizí mláďata

Test se několikrát opakoval a vědci se dočkali překvapivé změny. Hladina dopaminu v mozku šimpanzů vystřelila vzhůru už ve chvíli, kdy bzučák ohlásil zahájení testu. Není pochyb o tom, že šimpanzi mají radost z toho, co je teprve čeká. Vědí, že bude následovat test, a na jeho konci můžou získat pamlsek. Je zřejmé, že i oni se dokážou těšit.

Těšení je zrádné. Může se proměnit v pokušení. Představme si, že máme vajíčko. Můžeme ho sníst hned, anebo z něj nechat vyklubat kuře. Až kuře vyroste, snese nám jako slepice spoustu vajec. Určitě je výhodnější počkat na vydatnější budoucí výnos, než se ihned spokojit s málem. Jenže staré přísloví radí, že vrabec v hrsti je lepší, než holub na střeše a tím se často řídí i zvířata. Ani člověku není tahle úvaha cizí. Přesto jsou lidé přeborníky v tom, jak dlouho a úporně dokážou pracovat na tom, aby dosáhli vysněného cíle. Malý hokejista vstává brzo ráno a trénuje do úmoru s vidinou, že jednou bude střílet branky v kanadsko-americké profesionální lize. Dvanáctiletá pianistka cvičí dlouhé hodiny a těší se, že jednou bude hrát před zaplněnými koncertními sály. A každý z nás si odseděl dlouhé roky ve školních lavicích, učil se, psal písemky, potil se při zkoušení, aby nakonec mohl vykonávat svou profesi – od truhláře až po lékaře. To by žádné zvíře určitě nedělalo.