Jeden partner na celý život: Tajemství věčné lásky hrabošů prériových

Životní styl hraboše pensylvánského (Microtus pennsylvanicus) zcela odpovídá představám o hlodavcích, kteří k páření a plození potomků využijí každou příležitost. Naproti tomu jeho blízký příbuzný hraboš prériový (Microtus ochrogaster) by mohl být vzorem pro mnohá manželství mezi lidmi. Drobný obyvatel severoamerických travnatých plání totiž uzavírá svazek na celý život.

Partner jako droga

Manželství hrabošů prériových začíná „láskou na první pohled“. Když se mladý sameček potká s mladou samičkou a padnou si do oka, páří se prakticky nepřetržitě celých čtyřiadvacet hodin. Tenhle zážitek jim na zbytek života změní mozek. Záplava hormonů oxytoxinu a vasopresinu změní funkce mozkového centra nucleus accumbens natolik, že už jeden bez druhého nemohou být.

Nucleus accumbens je místem, kde se rodí příjemné prožitky nejen u hrabošů, ale také u lidí. Právě po aktivaci této části mozku prožívá člověk uspokojení ze zahnání hladu, uhašení žízně nebo při sexu. Nucleus accumbens je bohužel uveden do činnosti i po dávce drogy a závislost na návykových látkách má centrum právě v této části mozku. Neodbytné nutkání sáhnout po další dávce se rodí z naléhavé potřeby narkomana udržovat nucleus accumbens „v obrátkách“.

Téměř vzorná domácnost

Hraboš prériový se svatební nocí dostává do prakticky stejného stavu jako narkoman. Vytvoří si na partnera silný návyk a je pak na něm závislý. Sameček a samička jsou jeden pro druhého drogou. Do nového vztahu dokážou naplno investovat jen vdovy a vdovci, jejichž partner zemřel. Teprve relativně nedávno se ukázalo, že se i hraboši prérioví dokážou dopustit nevěry. Když se samička náhodou potká s cizím samečkem, pak se s ním někdy spáří. Vzápětí ale cizího samce zapudí a vrátí se ke svému druhovi. Ani nevěrná samice se tedy nedokáže se svým stálým partnerem „rozvést“ a vstoupit do dalšího „manželství“.

Pouto mezi párem hrabošů prériových je opravdu silné a promítá se i do každodenního chodu domácnosti. Samec například věnuje spoustu času a námahy péči o mláďata. V roli vzorného otce podává úctyhodné výkony a dá se mu jen máloco vytknout.

Geneticky vynucená věrnost

Vědce zajímá, co přesně v hraboších prériových rozdmýchá vášeň pro rodinný život a jaké procesy v mozku stojí za pevným poutem mezi samečkem a samičkou. Základním předpokladem pro hraboší věrnost je vybavení některých částí mozku bílkovinami schopnými zachytit hormonální signály. Při páření dochází v organismu všech pozemských tvorů k hormonální bouři. Jejich mozkem ale projdou hormony bez toho, že by u partnerů vyvolaly vzájemnou závislost. Hraboš prériový má na buňkách vybraných částí mozku bílkovinné „antény“, tzv. receptory, které hormonální bouři zachytí. Buňky příslušných mozkových center tak nejsou pouhými pasivními diváky hormonálního „vlnobití“, ale činorodými aktéry, kteří na tuto událost čile reagují vlastní horečnatou činností.

TIP: Dokud je smrt nerozdělí aneb Obdivuhodná věrnost městských kojotů

O tom, že právě přítomnost bílkovinných antén odpovídá za rozdílné chování mezi věrnými hraboši prériovými a promiskuitními hraboši pensylvánskými, se vědci přesvědčili důmyslnými pokusy, které využily metod genového inženýrství. Výzkumníci vnesli hrabošům pensylvánským do rozhodujících mozkových center geny pro hormonální receptory. V těchto místech pak mozek vyráběl bílkovinné antény a přijímal jejich prostřednictvím hormonální signály podobně jako u hrabošů prériových. To stačilo, aby se hraboši pensylvánští proměnili z přelétavých nevěrníků na zodpovědné partnery věrné až za hrob.