Japonský ostrov Jakušima: Lesy deště, duchů a příběhů
Ostrov Jakušima má téměř kruhový půdorys s průměrem kolem 25 kilometrů a rozlohu 505 km². Trvale zde žije 13 tisíc obyvatel a často opakovanou frázi domácích, podle níž ostrov „obývá dvacet tisíc lidí, dvacet tisíc opic a dvacet srnek“, je tedy třeba mírně revidovat.
Pryč od japonského spěchu
„Kvůli klidnému životnímu stylu a překrásné přírodě by měl každý Japonec Jakušimu navštívit alespoň jednou v životě!“ svěřuje nám své přesvědčení pan Harujoši. Zatím nevíme, zda budeme s názorem japonského turisty souhlasit, protože zatím stojíme jen na palubě trajektu, jenž míří do přístavu Miyanoura na severovýchodě ostrova. Přestože je Jakušima známá jako nejdeštivější oblast země, dnešní klidná plavba přináší krásný pohled na sluncem zalité pobřeží a linie vysokých horských masivů. Létající ryby „tobiuo“ vyplašené lodí a ladně klouzající těsně nad hladinou umocňují naše očekávání.
Běžní Japonci, jejichž každodenní život je zpravidla nerozlučně spojen s ruchem velkoměst, nedostatkem osobního prostoru a vysokým pracovním nasazením, považují Jakušimu za ráj ve vlastní zemi. Mnozí z nich bohužel své uspěchané rituály přinášejí i sem. Běžně tedy můžete ve zdejších lesích potkat chvátající turisty ve značkových oděvech, kteří bez ohledu na počasí vyrážejí do hor před úsvitem a ke spánku se ukládají ještě před setměním. Pokud si však pro túry vyberete méně frekventované cesty a nepřijedete na ostrov v čase japonských dovolených, jeho krásu si můžete vychutnat i v úplném tichu provázeném jen zvuky přírody.
Dobře zalévaná zahrada
Zatímco za lesy se musíte vydat hlouběji do vnitrozemí ostrova, níže položené části ostrova jsou využité zemědělsky. „Na Jakušimě roste vynikající ovoce. Pěstují se zde velmi chutné citrusové kultivary ponkan a tankan,“ chlubí se znamenitostmi svého domova mladá studentka Ajako, žijící v městečku Anbo. Ponkan, který je u nás znám jako pomerančovník čínský (Citrus poonensis), je křížencem mandarinky a pomela, přičemž velikostí plodů připomíná pomeranč. Tankan je podle slov domácích spontánním křížencem mandarinky a pomeranče odrůdy Navel.
Cesta z Anbo do údolí Yakusugi strmě stoupá a klikatí se. Mimo hlavní sezónu ní jezdí jen dva či tři autobusy denně. Vrcholky hor jsou zahalené v mlze a právě v takovém počasí působí vypadají japonské cedry (Cryptomeria japonica), jak se v češtině říká stromům v Japonsku známým pod jménem „jaku sugi“, nejmajestátněji. Podle vědecké práce Matsui Tsukada potřebují tyto stromy v lednu průměrnou teplotu v rozmezí od plus sedmi do minus sedmi stupňů a v srpnu zvládají teplotní rozsahy mezi devatenácti a dvaceti sedmi stupni Celsia. Během hlavního vegetačního období pak vyžadují úhrn srážek přesahující tisíc milimetrů. Tato podmínka je ovšem ve vlhkém subtropické klimatu ostrova bez problémů splněna – měsíční úhrn srážek tady totiž kolísá mezi hodnotami 270 a 770 milimetrů. I díky nim obsahuje zdejší bohatá flóra přes 1 900 druhů a poddruhů. Z endemických rostlin na Jakušimě roste několik druhů rododendronů i vzácné druhy mechů.
Když stromy inspirují
Nejvyšší části ostrova jsou porostlé různými druhy bambusové trávy sasa. Pro Jakušimu je typický zejména zakrslý druh Pseudosasa owatarii, jenž dorůsté přibližně šedesáti centimetrů. I chodník, jenž vede na nejvyšší vrchol ostrova Miyanoura-dake (1 936 m n. m.), vede ve svých nejvyšších partiích rozsáhlými porosty sasy, jejíž listy ve větru příjemně šumí. Miyanoura-dake má, podobně jako ostatní vrcholky v centrální části Jakušimy, základ ze žul, které se vmíchaly do sedimentárních hornin.
Díky mimořádnému prostředí se ostrov dočkal i pozornosti filmařů. Oblíbený japonský režisér animovaných filmů Hajao Mijazaki ve zdejších lesích před více než dvěma dekádami hledal inspiraci pro svůj snímek Princezna Mononoke. Příběh filmu se odehrává před přibližně šesti staletími v období Muromači a je v podstatě klasickým zobrazením boje dobra se zlem. Na straně sil dobra se setkají princ Ašitaka, vlky vychovaná princezna Mononoke a Duch lesa. Jejich protivníkem je temná princezna Eboši, vládkyně hornického města, která má jediný cíl: vlastní prospěch. Kvůli němu ničí lesy, aby bylo možné těžit z podzemí železnou rudu. Dobro nakonec vítězí i v této pohádce. Ještě hezčí by však bylo vidět takové rozuzlení i v příbězích ze skutečného života. Historický pohled na vztah lidí a jakušimských lesů však nabízí jiný pohled.
Božstva degradovaná na dřevo
Příběh zdejších stromů nám vypráví sympatická čtyřicátnice Naomi, s níž jsme se seznámili při stopování po ostrovních cestách: „Kdysi dávno naši předkové věřili, že ve stromech přebývají bohové a chovali k nim úctu. Vše se ale změnilo na začátku éry Edo počátkem 17. století. Na deštivé a málo úrodné Jakušimě, kde devadesát procent území tvoří lesy, nebylo možné vypěstovat dostatek rýže. Nebyly tak uspokojeny finanční požadavky místních feudálů a vlastníků půdy a poddaným nezbývalo než začít kácet překrásné majestátní japonské cedry. Les byl najednou plný pařezů a když vláda nakonec vydala příkaz stromy chránit, bylo pozdě. Z nejcennějších jedinců zůstalo jen pár – takových, které byly pro těžbu kvůli terénu nedostupné, nebo jejich dřevo nemělo rovnoměrnou texturu.“
Nejznámějším ze stromů, které přežily dodnes, je ikonický, přes dva tisíce let starý a téměř tři desítky metrů vysoký Jómon sugi, který každodenně navštěvují stovky Japonců s místními průvodci.
Co se hýbe v houštinách
V lesích Jakušimy často potkáváme jeleny, jimž místní říkají „jakušika“. Jde o poddruh Cervus nippon yakushimae, k němuž patří český název sika jakušimský. Sika je jedním z mála druhů jelena, který ani v dospělosti neztrácí bílé tečky na srsti. Na rozdíl od jelenů sika z ostrova Mijadžima u Hirošimy, kteří vlivem masového turismu zcela ztratili plachost, jsou jakušiky poměrně plaché a při kontaktu s lidmi rychle mizí v houštinách.
Také makakové červenolící (Macaca fuscata) žijící na ostrově mají status samostatného poddruhu. Jejich latinský název je Macaca fuscata yakui a ve srovnání s japonskými makaky z jiných ostrovů jsou menší, mají černé ruce i chodidla a hustší srst. Když se plocha lesů na Jakušimě zmenšila a makakové začali ohrožovat zdejší citrusové plantáže, došlo i na jejich odchyt a „přesídlování“ těchto zvířat na další ostrovy v řádech několika stovek jedinců ročně. V současnosti se početnost zdejší populace makaků pohybuje podle odhadů biologů mezi deseti až osmnácti tisíci jedinců.
Mezi zástupce fauny, které zde pravděpodobně setkáte, patří ještě japonský poddruh psíka mývalovitého (Nyctereutes procyonoides viverrinus) přezdívaný tanuki nebo lasicovitá šelmička Mustela itatsi. Na některé části zejména západního pobřeží ostrova kladou svá vajíčka karety obecné (Caretta caretta).
Svědek dávné velikosti
Jméno britského botanika a objevitele Ernesta Henry Wilsona připomíná na ostrově gigantický pařez „Wilson kabu“ ve vnitrozemí Jakušimy. Wilson, který se narodil v roce 1876 a dlouhé roky pracoval v botanických zahradách v Birminghamu a Královských botanických zahradách Kew v Londýně, je ale v prvé řadě spjat s ochranou zdejší přírody, k níž se nemalou měrou přičinil. Mimo jiné právě on po svých cestách do Japonska v druhé dekádě minulého století objevil Jakušimu pro západní svět.
Wilsonův pařez stojí na nejodlehlejším místě, na nějž se Brit během své návštěvy ostrova dostal. Dnes už si můžeme jen domýšlet, jak nádherný asi byl přes tři tisíce let starý velikán, který zde kdysi stál. Pokácen byl v roce 1586 na příkaz Hidejošiho Tojotomiho. Tento známý „dajmjó“ (feudální vládce) použil dřevo stromu při stavbě chrámu Hokódži v Kjótu, jímž chtěl zastínit slávu chrámů v nedalekém Nare.
Výhled ve tvaru srdce
„Když dřevo obřího stromu odvezli, postavili v pařezu malý oltář – jako poděkování bohům za to, že jej dovolili pokácet. Typicky japonský přístup!“ rozčiluje se turistka Naomi, která nám o Wilson kabu vypráví. Do útrob pařezu se pohodlně vejdou tři desítky osob. Stal se poměrně populárním místem, zejména poté, co v něm jeden z turistů objevil tvar srdce, které je patrné při pohledu z útrob stromu směrem nahoru k obloze.
TIP: Galapágy orientu: Nevídaná pestrost japonských ostrovů Ogasawara
Těžba japonských cedrů na Jakušimě začala podle dostupných zdrojů ještě před érou Edo. První záznamy o jejich využití jako stavebního materiálu pocházejí z roku 1560, do největších rozměrů se ale těžba dostala kolem roku 1640. I když jistého stupně ochrany se jakušimské lesy dostaly už ve dvacátých letech minulého století, těžba v nich zcela ustala až kolem roku 1970. Na mysl nám přicházejí paralely s Mijazakiho pohádkami a přání, aby si zdejší lesy mohly odpočinout natolik, aby dosáhly někdejší krásu.
-
Zdroj textu
-
Zdroj fotografií
Peter Hupka (se souhlasem k publikování)