Jak vzniká polární šílenství: Pobyt v ledové pustině si vybírá krutou daň

V samém západním cípu Antarktidy stojí ruská výzkumná stanice Bellingshausen, pojmenovaná po důstojníkovi carského námořnictva a kartografovi, jenž se považuje za objevitele mrazivého kontinentu. Uvedená lokalita je díky blízkosti mořských proudů klimaticky příznivější než okolní oblasti: Průměrná teplota v červenci, tedy na vrcholu antarktické zimy, se tam pohybuje okolo 6 °C pod nulou, a v létě dokonce mírně stoupá nad bod mrazu. Ani takové podmínky však nezabrání, aby vědci pobývající dlouhodobě mezi čtyřmi stěnami nepodlehli nástrahám psychické zátěže. Loni v říjnu například svět oblétla zpráva o konfliktu dvou místních techniků, 52letého svářeče Olega Beloguzova a o tři roky staršího elektroinženýra Sergeje Savického. 

Žerty stranou

Na základně se tehdy nacházelo jen čtrnáct lidí a za sebou měli už šest měsíců tuhé zimy, kdy prakticky nevychází slunce nad obzor. Devátého října si Beloguzov, značně posilněný alkoholem, krátil dlouhou chvíli popichováním kolegy, který toho také nevypil zrovna málo. Ačkoliv se znali už čtyři roky, k dobrým vztahům nepřispíval svářečův zvyk prozrazovat rozuzlení zápletek v knihách ze staniční knihovny. Další odhalení pointy už prý bylo na Savického moc, neudržel nervy na uzdě a v náhlém afektu se na Beloguzova vrhl s nožem. 

Napadeného s několika bodnými ranami v hrudníku museli ihned převézt do chilské nemocnice, kde tři týdny bojoval o život. Přežil a vrátil se do vlasti. Pobyt na základně ovšem nedobrovolně skončil i pro útočníka: V Rusku strávil dva měsíce v domácím vězení a nyní ho čeká soud za pokus o vraždu. Sám ale tvrdí, že neměl v úmyslu Beloguzova zabít.

Tragická partie

Zpráva sice vyvolala poměrně velký rozruch, ale zdaleka nešlo o jediný násilný incident v ledové pustině u jižního pólu. Oleg Beloguzov měl štěstí v neštěstí, totéž bohužel nemůže říct řada dalších polárníků. Antarktida v minulosti zažila i případy s daleko tragičtějším koncem, a za posledního půl století se tam odehrálo dokonce několik vražd. K první a patrně nejznámější došlo roku 1959 na sovětské základně Vostok. Šachová partie dvou vědců se tehdy zvrtla v hádku, jeden z hráčů se neovládl a napadl protivníka sekerou. Dotyčný vážnému zranění podlehl a ruská vláda na všech svých základnách na nějaký čas zcela zakázala šachy…

Nechybělo málo, a podobné vyústění mohla mít vyhrocená situace na australské Mawsonově základně. V roce 1950 se jeden z členů tamního personálu začal z neznámých důvodů chovat natolik agresivně, že kolegům ze strachu o život nezbylo než ho zamknout v izolované místnosti. Násilník tam pobyl několik měsíců a po celou dobu se k němu mohl bezpečně přiblížit pouze lékař. Dodnes se neví, co náhlé „pomatení smyslů“ zapříčinilo. Jistě však není náhoda, že k němu došlo právě na Antarktidě, a navíc během zimních měsíců. 

Když není úniku

Antarktická zima neznamená „jen“ půl roku tmy, kdy slunce vyjde nad obzor sotva na pár desítek minut denně. Její reálný dopad je mnohem drsnější: Nejméně sedm měsíců se k tamním břehům nedostane žádná loď a nemohou přistávat letadla, takže jsou posádky výzkumných stanic v případě nenadálých událostí odkázány samy na sebe a na vlastní omezené vybavení. Už jen toto vědomí představuje dostatečný důvod, aby se u nich dřív či později projevily příznaky silného stresu. 

Odborníci takovou situaci označují „winter-over syndrom“, tedy „syndrom přezimování“. Ten má dopad nejen na psychiku, kdy jsou dotyční náladoví, trpí nespavostí a úzkostmi, ale projevuje se i dalšími změnami chování. Někteří osadníci začnou být agresivní, jiní se naopak stáhnou do sebe. Kromě psychických výkyvů však musejí vědci čelit také tělesným nástrahám – řadu z nich trápí přinejmenším potíže se zažíváním. 

Vyhrocená atmosféra

Už na konci 80. let se některé výzkumy na americké základně McMurdo zaměřily právě na otázku, jak na člověka dlouhodobá izolace v mrazivém prostředí působí. Ukázalo se, že největší problém spočívá ve vzájemných vztazích mezi členy týmu: Ve stísněném interiéru stroze zařízených stanic totiž není kam utéct. Jak uváděli účastníci studie, nedostatek soukromí vytváří živnou půdu pro pomluvy a na základně nezřídka vládne doslova vyhrocená atmosféra. Čím víc času spolu vědci v omezeném prostoru tráví, tím pravděpodobněji mezi nimi propuknou příznaky tzv. ponorkové nemoci. 

Členové týmu proto po pracovní době volí raději samotu svých pokojů, než aby se družili. Tím ovšem jen podporují nepříjemný pocit extrémní izolace směřující k depresím a dostávají se do začarovaného kruhu. Ani třicet let po zveřejnění výsledků výzkumu se přitom nepodařilo najít řešení. I v době, kdy lze být díky internetu takřka všude na planetě v kontaktu se zbytkem světa, zůstává připojení v oblasti kolem jižního pólu špatně dostupné, a pro posádky tak platí striktní omezení jej využívat k soukromým účelům. Pravidelné spojení s rodinou a přáteli tudíž téměř není možné.

Zoufalé vyhlídky, zoufalé činy

Z pochopitelných důvodů se tedy počty vědeckých týmů na Antarktidě během zimy omezují na minimum, nezbytná část badatelů však musí zůstat kvůli výzkumu. A taková vyhlídka se obvykle nesetkává právě s nadšením. Již několikrát se dotyčný nedokázal s představou měsíců nuceně strávených v temnotě vyrovnat a na poslední chvíli se rozhodl situaci řešit zoufalým činem. Například v roce 1983 se lékař z argentinského týmu pokusil docílit svého „vyhoštění“ tím, že základnu zapálil. O tři roky dřív řešili žhářství i na americké stanici McMurdo: Opilý člen posádky založil požár v tamní kapli, oheň se však podařilo včas uhasit a incident se naštěstí obešel bez vážnějších následků. 

Právě na základnu McMurdo, která je s kapacitou přes 1 500 osob na Antarktidě největší, zavítali v říjnu 1996 dokonce vyšetřovatelé FBI, a to kvůli náhlému nevysvětlitelnému násilí. V roztržce dvou kuchařů nakonec jeden zaútočil na druhého kladivem a ke zranění přišel i jejich třetí kolega, když se rvačce pokusil zabránit. FBI pak agresora převezla do vazby na Havaj. Z řady závažnějších incidentů, jež se na antarktických základnách odehrály, tento sice nijak zásadně nevyčnívá – bylo to však poprvé, a zatím naposled, kdy se do věci vložily i federální úřady.

Alkohol, nuda a testosteron  

Uvedené případy mají jedno společné: Takřka ve všech hrál významnou roli alkohol. V minulosti se několik studií zaměřilo na to, do jaké míry drsné podmínky mrazivého jihu ovlivňují právě sklon podlehnout návykové látce. Podařilo se prokázat, že v chladném prostředí pociťují lidé větší chuť na skleničku něčeho ostřejšího, neboť rychle dodává pocit tepla. Další důvod tkví zpravidla v čistě mužské společnosti. Týmy na antarktických základnách tvoří převážně pánové, a je-li mezi nimi přece jen nějaká vědkyně, obvykle zcela neodpovídá klasickému prototypu příslušnice něžného pohlaví. Výbušná a testosteronem nabitá atmosféra pak rychle odbourává zábrany, takže mají členové týmu sklon se v pití předhánět. 

Nezanedbatelnou roli však hrají zejména již uvedené psychické faktory – pocit nesmírné odlehlosti, samoty a izolace vytváří na psychiku obrovský tlak. K nejvýznamnějším aspektům pak podle všeho patří nuda. Třebaže vědci míří na Antarktidu s jasnými výzkumnými cíli, během pobytu na základně často nastávají období, kdy z různých důvodů práce není. Tehdy se chuť na alkohol dostaví téměř s jistotou – lidé pijí zkrátka proto, že nemají co dělat.

Prohibice? Právě naopak 

Přesto zatím na žádné stanici prohibici nevyhlásili. Návrh na úplný zákaz konzumace alkoholu na vědeckých základnách by s největší pravděpodobností neuspěl: Pro řadu polárníků jde o jednu z mála berliček umožňujících se s nepříjemnými dopady půlroční tmy a zimy poprat. Během pracovní doby se sice popíjet nesmí, stejně jako je zakázáno destilovat vlastní nápoje, ale v době osobního volna si mohou osadníci dopřát bez omezení. 

Například na základně McMurdo fungují během letní sezony hned tři bary. Zní to možná zvláštně, ale ve skutečnosti jde o preventivní opatření proti nadužívání lihovin: Speciální prostory určené k pití mají odradit od toho, aby se vědci oddávali alkoholu o samotě ve svých kajutách. Právě při osamělém popíjení totiž člověk – zejména je-li pod vlivem stresu – často neodhadne míru.