Jak ukrást atomovku: Je jaderný arzenál pod dostatečnou ochranou?

Armádní komplex Y-12 v Oak Ridge ve státě Tennessee se až donedávna považoval za druhý Fort Knox. Vznikl během druhé světové války jako součást projektu Manhattan, přičemž se tam obohacoval uran pro první atomové bomby. Svou pověst nedobytné pevnosti však ztratil 28. července 2012, kdy se stal terčem vloupání, jehož popis zní takřka neuvěřitelně. Skrz plot se tehdy prostříhala 82letá jeptiška, doprovázená dvěma dalšími protijadernými aktivisty (dva muži ve věku 57 a 63 let).

Přirozeně očekávali, že jejich akce nebude mít dlouhého trvání a na místě je zatknou. Nestalo se ovšem nic. Ušli téměř dva kilometry a prostříhali se celkem přes čtyři ploty. Na chvíli zaváhali, když narazili na ceduli varující na možnost použití smrtící síly. Přesto však šli nakonec dál a dostali se až k budově s vysoce obohaceným jaderným materiálem. Její zdi pak postříkali zvířecí krví a sprejem na ni načmárali nejrůznější nápisy. Jejich řádění trvalo několik hodin, než (spíše náhodou) narazili na osamoceného strážce, který je zastavil. Troufalé jeptišce hrozilo až třicet let vězení, odsouzena byla nakonec ke 35 měsícům a v roce 2015 jí byl trest zmírněn a byla propuštěna. Její akce ale každopádně vyvolala velké pochybnosti, jak jsou vlastně jaderné zbraně a materiál na jejich výrobu zabezpečeny.

Zatoulané bomby

Podobných pochybení už se navíc odehrálo více. Například v roce 2007 nainstalovali armádní technici omylem na letoun B-52H šest raket s plochou dráhou letu. Před startem měly být jaderné hlavice nahrazeny cvičnými, což se však nestalo a letoun přistál s ostrým arzenálem na Barksdaleově letecké základně. Celkem 36 hodin tak zůstaly atomové zbraně bez jakékoliv speciální ochrany, kterou takový transport vyžaduje, a navíc nikomu ani nechyběly! Teprve pak si personál základny náhodou všiml, že se na letadle nacházejí jaderné hlavice, a incident ohlásil. Jak těžké by tedy bylo pro teroristy ukrást atomovou bombu? Možná mnohem méně, než by si jaderné velmoci přály. 

Rakety na zahradě

Velké množství jaderných zbraní v držení americké armády má formu mezikontinentálních balistických raket, které se nacházejí v betonových silech po celých Státech, někdy přímo pod soukromými pozemky běžných občanů. O zabezpečení a obsluhu zmíněného arzenálu se starají příslušníci speciálních služeb, tzv. Launch Control centers (odpalovacích stanovišť). Každé má přitom na starosti deset balistických raket, k nimž vede přímé kabelové spojení. Jak složité by bylo do některého z těchto center proniknout? 

V roce 2010 se do jednoho z nich mohl podívat Joe Pappalardo z časopisu Popular Mechanics. Přístup do centra byl možný pouze skrz nadzemní budovu, která z dálky vypadá jako obyčejný obytný dům. Teprve když redaktor dorazil blíže, všiml si vysokého ostnatého plotu s nápisy varujícími, že nezvaný návštěvník může být zastřelen. O bezpečnost se starají strážci, kteří v případě neoprávněného vniknutí zpacifikují narušitele útočnými puškami. Do budovy vás mohou pustit jen zevnitř.

V obytné části se nacházejí neprůstřelné dveře, které vedou do malé místnosti. Uvnitř najdete dalšího strážce a další dveře, tentokrát vedoucí k výtahu s jedinou zastávkou – bunkrem ležícím desítky metrů pod zemí. Strážce si telefonicky vymění bezpečnostní kódy s posádkou bunkru a teprve pak se výtah objeví. Vnější stěny bunkru měří více než metr a měly by odolat i jaderné válce zuřící na povrchu. Pappalarda také v bunkru upoutala pozoruhodná kombinace moderní a zastaralé techniky, která prý připomínala originální sérii Star Trek z 60. let. Spatřil tam například konzoli na devítipalcové diskety, tedy pozoruhodnou raritu. 

Odpalovací kódy

Jeden z bezpečnostních prvků jaderných zbraní představují tzv. PAL (Permissive Action Link) kódy, které se skládají ze 4 až 12 čísel v závislosti na konkrétním typu. Kód se obvykle rozdělí mezi dva lidi. Přesné detaily zabezpečení se z pochopitelných důvodů utajují, ale má se za to, že v případě zadání špatného kódu dojde k mechanickému poškození spouštěcího mechanismu bomby, takže už pak není možné ji odpálit. Totéž zřejmě nastane, pokusí-li se někdo k odpalovacímu mechanismu dostat násilím. Samotný spouštěcí mechanismus se přirovnává k bludišti plnému motorků a mechanických strojků, které se musejí aktivovat v přesně dané sekvenci, jinak bombu nelze použít. Tím se zároveň zajišťuje, aby nedošlo k nežádoucímu výbuchu třeba v případě havárie. 

Dorazí-li přes zabezpečenou linku rozkaz s odpalovacími kódy k použití raket, porovná je dvoučlenná obsluha bunkru s kódy uloženými ve svém sejfu. Ve správném okamžiku pak oba operátoři otočí přepínač z polohy SET (připraveno) do pozice LAUNCH (odpal) a dojde k vypuštění raket. Pro úspěšnou autorizaci je ale nezbytná ještě spolupráce dvojice operátorů z jiného Launch Control center. Rakety lze sice aktivovat i bez jejich autorizace, ale v takovém případě dojde k odpálení až za několik hodin, nikoliv okamžitě. Kdyby tedy někdo rakety aktivoval neoprávněně, úřady by měly dost času proti tomu zasáhnout. 

Svůj arzenál jaderných zbraní mají také ponorky. Podle autora studie o bezpečnosti jaderných zbraní Granta Elliotta lze přitom rakety na jejich palubách odpálit i bez asistence zvenčí. Ve dvou sejfech se nacházejí odpalovací kódy a v dalším pak odpalovací mechanismus. Zmíněný odborník k tomu uvádí: „Spouštěcí procedury pro ponorky jsou navrženy tak, aby vyžadovaly minimální komunikaci při současném zachování vysoké bezpečnosti. Vybraní důstojníci kontrolují přístup k autorizačním a nabíjecím kódům a ke spouštěcímu mechanismu, ale je nutná součinnost celé posádky, aby připravila zbraň k odpálení.“ Minimalizuje se tak riziko, že dojde ke spiknutí několika námořníků na palubě. Přesto však lidský faktor představuje nejslabší článek celého zabezpečení a vnitřní konspirace kvůli získání kontroly nad jadernými zbraněmi je noční můrou všech zemí disponujících jaderným arzenálem. 

Znudění hlídači

K ohrožení může dojít i v důsledku obyčejné lenosti a laxního přístupu obsluhujícího personálu, čímž nechvalně proslulo hlavně Rusko. Studie Securing the bomb (Zabezpečení bomby) z roku 2010 uvádí některé prohřešky obsluhy, která se starala o jaderná zařízení: „Strážci vypínali detektory pohybu, protože je otravovaly falešné poplachy, bezpečnostní dveře se ponechávaly otevřené, senior manažeři mohli obcházet bezpečnostní systémy.“ Strážci podle zprávy mnohdy nosili nenabité zbraně a měli jen malé povědomí, jak moc je jejich práce vlastně důležitá. „Kombinace nízkých platů a nudné práce, vykonávané často v odlehlých oblastech, přispívá ke špatné morálce mezi těmito vojáky,“ uvádí dále studie. 

Zdá se jako zázrak, že se žádné teroristické skupině ještě nepodařilo zmocnit se jaderné zbraně. Přitom to mnohé už prokazatelně zkoušely. Například Al-Káida se snaží získat jadernou zbraň již řadu let. V roce 1993 se její členové pokoušeli dostat k vysoce obohacenému súdánskému uranu. A v roce 2001 se Usáma bin Ládin a Ajmán Zavahrí setkali se dvěma pákistánskými jadernými vědci a probírali možnosti, jak si atomové zbraně opatřit. V 90. letech se je pokoušela získat i sekta Óm šinrikjó, která v roce 1995 zosnovala teroristický útok v tokijském metru za použití nervového plynu sarinu. A podle ruských úřadů měli o atomovou bombu zájem také čečenští teroristé. 

A jak by to dopadlo, kdyby se do akce vložili profesionálové? Novináři Andrej Soldatov a Irina Boroganová přinášejí ve své knize o ruských bezpečnostních složkách zajímavá fakta o výcviku špičkové sabotážní jednotky Vympel organizované kdysi pod KGB. Její operativci byli určeni pro průniky do vysoce střežených míst, jako jsou jaderné elektrárny nebo odpalovací sila, a jejich schopnosti se testovaly na skutečných zařízeních. Ve většině případů prý dokázali obejít ostrahu, dostat se dovnitř, zařízení „sabotovat“ a bezpečně zmizet. Když nezvládnete zadržet postarší jeptišku, jak chcete jaderné hlavice chránit před motivovanými vojáky?

Jaderné incidenty

Asi největší riziko, že se atomové zbraně dostanou do nesprávných rukou, hrozí v případě havárií. A těch se už v historii odehrála celá řada. Asi nejznámější se stala v roce 1966 nad španělským městem Palomares: letoun B-52G se tam ve vzduchu srazil s tankovacím letadlem, rozlomil se a vypadly z něj čtyři termojaderné bomby. U dvou z nich vybuchly konvenční nálože (které slouží jako rozbuška pro jadernou nálož) a jaderný materiál se rozptýlil po okolí. V rámci dekontaminace se odvezlo více než 1 400 tun radioaktivní půdy. Navíc jedna z bomb dopadla do moře a podařilo se ji najít až za dva a půl měsíce, přičemž se do pátrání musely zapojit ponorky. Některá místa v oblasti zůstala kontaminovaná dodnes. 

TIP: Přísně střežená města a uzavřené zóny: Los Alamos

V roce 1968 pak havaroval další letoun stejného typu a dopadl na mořský led v blízkosti letecké základny Thule v Grónsku. U všech čtyř atomových bomb vybuchly konvenční nálože a část jedné bomby se protavila skrz ledovou krustu a skončila v moři, takže i zde musela zasahovat ponorka. Navíc hrozilo, že s příchodem jara led roztaje a do moře se dostane rovněž zbytek radioaktivního materiálu. Také tentokrát přišly na řadu dekontaminační práce, které však komplikoval fakt, že během arktické zimy panuje několik měsíců tma a teploty padají až k −60 °C. 

Historie zná i další podobné incidenty: uvádí se například, že jen Američané ztratili celkem jedenáct jaderných zbraní, které se nepodařilo nikdy nalézt. Většina z nich se však nachází na dně moře, a pokud by se jich chtěli zmocnit teroristé, museli by mít velkou dávku štěstí, aby je vůbec našli. K vyzvednutí by navíc potřebovali moderní ponorky, kterými zločinecké organizace naštěstí běžně nedisponují.