Jak se krade voda: V některých částech planety se z vody stal luxus

Ačkoliv se sladká voda nachází v jezerech, řekách, ledovcích i pod povrchem, tvoří asi jen 3 % veškerých zásob na Zemi. Považuje se za obnovitelný zdroj, přesto změny klimatu na mnoha místech planety zmíněné procesy narušily a přirozené doplňování životodárné tekutiny už zdaleka nepokryje její spotřebu. Období sucha a horka se zesilují i prodlužují a nárazové povodně nedokáže vyschlá půda pojmout. Například v Kalifornii se etapy dešťů střídají s extrémním suchem. 

Od roku 2010 uznává OSN přístup k pitné vodě jako základní lidské právo a různé iniciativy pomohly v budování jejích zdrojů i v odlehlých oblastech. V roce 2017 už se k bezpečné vodě dostalo 71 % globální populace, tedy asi 5,3 miliardy lidí. Jenže zatímco se rozvíjí infrastruktura na její čerpání, samotné zdroje nyní čelí většímu ohrožení než kdy dřív. Podle odhadů bude v roce 2025 až polovina lidí na Zemi žít v místech, kde se voda stane vzácností. Situaci pak ještě zhoršuje nenasytnost průmyslových a zemědělských gigantů, kteří si k potřebné tekutině dopomáhají často nelegálně. 

Kolik spotřebujeme

Podle Světové rady pro vodu připadá 10 % globální spotřeby na domácnosti, průmysl odebírá 20 % a zemědělství ukusuje z koláče až 70 %. Podle nového výzkumu, publikovaného v časopise Nature Sustainability, se 30–50 % vody na planetě ukradne. Za nemalým číslem musíme hledat hned několik důvodů: Oproti počátku 20. století dosahuje dnes populace na Zemi 4,5násobku, s čímž se pojí zvyšující se poptávka po zdrojích. S počtem obyvatel narůstá průmyslová výroba, stejně jako potřeba vypěstovat víc plodin a chovat větší množství hospodářských zvířat. 

Dostáváme se tak do začarovaného kruhu: Víc lidí potřebuje víc vody a potravin. Při jejich výrobě se vypouští víc skleníkových plynů (asi 11 % z celkových emisí), jež způsobují klimatické změny. Ty ústí v sucha, požáry i povodně a zemědělství pak výkyvy v množství vláhy pokrývá čerpáním spodních vod: Zavlažování totiž znamená v průměru dvakrát produktivnější jednotku půdy než v případě spoléhání jen na srážky. Vypěstuje se tak jednak větší úroda, jednak více druhů plodin. Zalévání však vyžaduje ohromný objem sladké vody – a právě tady vstupují na scénu její zloději.

Krást se vyplácí

Krádeže vody mají mnoho podob: Může jít o legální odběr, za nějž se ovšem nezaplatí, o „černé“ napojení na vodovodní systém nebo přímo o čerpání z řek, jezer a podzemí. Autoři studie z University of Adelaide si vzali za příklad jahodové plantáže v jižním Španělsku, které je největším světovým vývozcem zmíněného ovoce.

Odvětví ročně vydělá 400 milionů eur, tedy téměř 11 miliard korun, a zajišťuje asi 50 tisíc pracovních míst. Díky intenzivnímu zavlažování mohou farmáři jahody pěstovat po celý rok. Odvrácenou stranu „boomu“ však netvoří jen krajina posetá skleníky z bílých plastových fólií, jež zaručují vhodné prostředí pro úrodu. Jde také o rekordní spotřebu vody. 

Tisíc nelegálních vrtů

Podle místní vodohospodářské agentury ji čerpá až polovina jahodových farem z hlubokého podzemí skrz tisícovku nelegálních vrtů. Tamní voda přitom zásobuje i jeden z nejdůležitějších evropských mokřadů v národním parku Doñana, jenž se stal domovem vzácných druhů včetně rysa iberského a kam přilétají stěhovaví ptáci z Afriky. 

Močály jsou napájeny podzemními vodami, jenže objem jednoho z hlavních proudů klesl za posledních třicet let na polovinu. Španělsko navíc již delší dobu čelí vlnám značného sucha a lesních požárů. Ilegální využívání vody se přitom dlouho ignorovalo, a to zejména kvůli zachování pracovních míst v zemi, jež má dlouhodobě 15 % nezaměstnaných. Světový fond na ochranu přírody však tlačí a stát ilegální vrty pomalu zavírá.  

Nejistý osud farmářů

Nezákonné vrty se zasypávají i v dalších oblastech jižního Španělska. Například v městečku Lucena del Puerto, jež nechvalně proslulo coby epicentrum krádeží podzemní vody, jich zablokovali zhruba stovku. Jde však o pouhou kapku v moři v porovnání s tím, co odhalila studie Greenpeace: Voda ukradená za rok by stačila k životu 118 milionům lidí, což odpovídá 2,5násobku španělské populace. 

Dvě třetiny země jsou přitom vyprahlé a pomalu se mění v poušť. Úřady se proto snaží zasáhnout dřív, než bude pozdě. Může se totiž stát, že až bude životodárná tekutina skutečně potřeba, místní zjistí, že v podzemí už žádná nezbyla nebo je kontaminovaná. Španělsko se však zároveň musí vyrovnat s tím, že by zemědělci při úplném zavření vrtů mohli přijít až o polovinu úrody a s tím spojený výdělek. Mnohé farmy tak čelí ohrožení. 

Voda v soukromých rukách

Podobný problém sužuje Chile, které se potýká s tzv. megasuchem a proměnilo se v symbol moderního vodního nevolnictví. Dlouhá období bez srážek jsou tam sice běžná, ale současná mimořádná perioda trvá už deset let. Cisterny tak musejí zásobovat až 1,5 milionu lidí, jelikož mnohé studny a řeky vyschly. Divoká i domácí zvířata hynou a o nezbytnou tekutinu bojují rovněž malí zemědělci, kteří nemají jak zavlažovat úrodu. Jen kousek od nich, v ohromných oplocených areálech, se přitom denně použijí miliony litrů na proplachování vytěžené strusky lithia a jiných vzácných kovů, jichž je poušť plná.  

Jihoamerická země navíc zcela zprivatizovala přírodní zdroje. Změny ústavy pod vojenskou juntou napojenou na byznys zakotvily soukromé vlastnictví vody v roce 1980, takže nyní spočívá v rukou velkých producentů. Například ministr zemědělství Antonio Walker Prieto vlastní zdroj s průtokem 29 000 l/s, což by stačilo k životu 17 milionům jeho spoluobčanů. Chilané tak platí nejvyšší sazby za pitnou vodu v Latinské Americe a jejich domovina zároveň vysychá. 

Zelená superpotravina

Další velký problém, související s nedostatkem vody a obrovským suchem, představuje pro Chile pěstování avokáda. Zmíněná plodina před několika lety zaplavila kavárny, restaurace i sociální sítě díky své nutriční hodnotě a skvělé chuti. Jenže při ukusování avokádového toustu či pojídání oblíbeného guacamole málokoho napadne, že vypěstování 1 kg zelené pochoutky, tedy zhruba tří plodů, vyžaduje 272 l vody. Místní zemědělství se proměnilo v monokulturu žíznivé superpotraviny. Chilané z jihu státu se tak často mohou umýt jen pomocí houby a potřebu vykonávají do plastových nádob, aby ušetřili maximum vody, zatímco velké korporace ji denně vylévají na pole po statisících litrů. 

Také proto vznikla skupina MODATIMA neboli Hnutí za přístup k vodě, půdě a životnímu prostředí. Její členové však téměř denně čelí pouličním útokům i výhrůžkám smrtí po telefonu. Kvůli boji za základní lidská práva končí dokonce ve vězení a jsou souzeni ve smyšlených procesech. Světlé zítřky přitom zůstávají v nedohlednu, jelikož i ve vysokých politických funkcích sedí ti, kdo chilskou vodu v současnosti vlastní.

Mandle z Kalifornie

Kalifornie patří k největším producentům mandlí na světě. Letos tamní farmáři vypěstovali o 18 % plodů víc než loni, což znamená skvělou zprávu pro průmysl, ale katastrofu pro životní prostředí. Vodní stopa jediné kalifornské mandle totiž zahrnuje asi 12 l životodárné tekutiny, což odpovídá 12 milionům litrů na 0,4 ha za rok. Uvedené množství by přitom vystačilo pro všechny domácnosti v Los Angeles, San Diegu a San Franciscu. 

Aby producenti pokryli spotřebu stromů, využívají podzemní vodu, která se ovšem nestíhá obnovovat. Dlouhodobě si tak sami pod sebou podřezávají větev, neboť do uvolněných prostor v podloží prosakuje slanější voda z moře a zásoby pomalu kontaminuje. 

Raději pokutu

Podle odborných odhadů vzroste světová populace do poloviny století téměř na deset miliard. Do té doby také zřejmě tisíce řek a dalších zdrojů překročí kritickou hranici, kdy už na jejich hladiny nebudeme moct spoléhat. Nejvíc sladké vody se ukrývá pod povrchem, a právě podzemní kolektory udržují stabilní úroveň toků po celé planetě. Velkou část zásob jsme však již spotřebovali a řeky vysychají. U 15–21 % povodí, kde se podzemní voda čerpá, už jsme práh udržitelnosti přesáhli a do roku 2050 půjde až o 79 %. V tu chvíli začnou od vyschlého řečiště migrovat zvířata i lidé a místní flóra postupně zanikne. 

TIP: Hrozba sucha: Kde by se ve světě mohlo začít válčit kvůli vodě?

Autoři zmiňované studie z Nature Sustainability tak volají po okamžitém zásahu úřadů, které však kvůli ekonomickým výhodám často přivírají oči nad zloději i nadměrnými legálními odběrateli. Čerpání se tudíž dostatečně nemonitoruje a pokuty za krádež jsou natolik nízké, že producenti raději zaplatí, než by omezili výrobu. Nyní je tedy důležité najít rovnováhu mezi ekonomickými výhodami a jejich dopady, které nás ovlivní na spoustu dalších let.