Jak se dělá mumie: Pohřební rituál, který měl vést k nesmrtelnosti

V Egyptě se věčný život netýkal jen uchování duše.  Zachováno muselo být i tělo zemřelého, jelikož staří Egypťané věřili, že duše (ba) a životní síla (ka) se do něj musí pravidelně vracet, aby přežily. Aby se zabránilo rozkladu těla, podstupovalo zdlouhavý a strašlivý proces mumifikace. Díky tomu, že se tento proces ve starověkém Egyptě vyvíjel a vylepšoval po celá tisíciletí, dokázali Egypťané vytvořit jedny z nejlépe zachovalých mumií na světě. A my díky nim můžeme pohlédnout na tváře mužů, žen a dětí, které vypadají téměř stejně jako před 2 000 lety.

Dlouhá cesta k nesmrtelnosti

První egyptské mumie jsou datovány už do doby okolo 3 500 let př. n. l. Předtím byli egyptští občané pohřbíváni bez ohledu na sociální postavení v pouštních hrobech, což jejich těla dehydratovalo a tím je přirozeně zachovalo. Poté vznikla umělá metoda známá jako balzamování, která zajistila ještě lepší zachování těl a umožnila pohřbívat je v hrobkách.

Nejkomplikovanější postup mumifikace se vyvinul okolo roku 1550 př. n. l. a byl považován za nejlepší metodu konzervace. Při této metodě se odstranily vnitřní orgány, tělo se dehydratovalo a poté zavinulo do pruhů plátna. Jednalo se o nákladný a složitý proces, jenž trval zhruba 70 dní, mohli si jej tedy dovolit jen ti nejbohatší.

Nižší třídy se musely spokojit s alternativní metodou, jejíž součástí bylo rozmělnění vnitřních orgánů do tekuté podoby za pomoci cedrového oleje. Tekutina se pak odstranila přes konečník a tělo se uložilo do natronu (hydroxidu sodného), aby se mohlo vysušit. Balzamování se provádělo v Červené zemi, pouštní oblasti mimo hustě osídlená území, ze které byl snadný přístup k Nilu.

Po smrti se tělo odneslo na „místo očišťování“ zvané ibu, kde se umylo ve vodě z řeky. Poté se přeneslo do per nefer, tedy „balzamovacího domu“, což byl otevřený stan, který se dal větrat. Zde se tělo položilo na stůl, aby balzamovači mohli provést pitvu. Jednalo se o kvalifikované pracovníky s rozsáhlými znalostmi anatomie a s pevnou rukou. Často byli zároveň kněžími, protože důležitou součást mumifikace tvořilo provádění náboženských rituálů nad zemřelým. Nejzkušenější kněz vykonával hlavní části balzamovacího procesu a nosil přitom šakalí masku. To mělo symbolizovat přítomnost Anupa – boha balzamování a posmrtného života – během mumifikace.